Výsledný obraz
Pokusme se nyní kratince shrnout, co vyplývá z jednotlivých tereziánských a sanjuanistických textů, které jsme probrali, a jaký výsledný obraz proroka Eliáše nám z těchto údajů vychází, abych se vzápětí mohl pokusit velmi stručně ukázat, jak se tento portrét promítl do následného (a tedy i současného) prožívání proroka Eliáše ve spiritualitě tereziánského Karmelu.
Eliáš je předně „náš otec“, tedy ten, kdo je bosým karmelitánům a bosým karmelitkám blízký, neboť stojí u počátků prvotního Řádu na hoře Karmel, a ke komu především svatá Terezie (ale nakonec i svatý Jan) vzhlíží jako ke vzoru horlivosti v modlitbě a v apoštolátu. Tohoto jeho „dvojího ducha“ zdědil nejen prorok Elizeus, ale i celé společenství Karmelu (a to i tereziánského), a všichni jsme proto vybízeni, abychom se nechali strhnout jeho výjimečným příkladem k horlivé službě Bohu. On je muž mimořádné mystické modlitby, ba podstatného poznání Boha a přímého patření na jeho tvář, muž příkladné horlivosti pro Hospodina, který se nechává Bohem pověřovat i velmi těžkými a nepříjemnými posláními, muž pro všechny tyto kvality důvěrně známý a blízký.
A přece, jak to tady již bylo zmíněno a jak to jistě vícekrát vyplynulo i z konkrétních citací, Eliáš není ve středu pozornosti ani u svaté Terezie ani u svatého Jana. Oba o něm mluví málo, jistě mnohem méně než mnozí předcházející karmelitánští autoři, jako například Jean de Cheminot či Filip Ribot, a to navzdory skutečnosti, že se vší pravděpodobností oba znali alespoň rámcově jejich základní eliášské výpovědi. Čím to?