Řeholní život jako eschatologické znamení
Teď si klademe otázku, jaký význam má řádový život pro církev, pro svět, pro lidi? Mohlo by se říci, že sester je zapotřebí, aby v charitních domech mohly ošetřovat, bratři zase mají být posíláni jako misionáři do misií, ale to není to vlastní. Všechny tyto úkoly mohou konat také jiní. Člověk nemusí být řeholní sestrou, aby obsluhoval nemocné, nemusí být řeholníkem, aby se stal misionářem. Ptáme se dál! Je smyslem řádového života, aby se řeholníci modlili? Ne! To není ten hlavní význam. I manželé se mohou modlit. Nemají k tomu tolik času, ale mají se modlit. Ani modlitba není to, co by bylo specifické pro řádový život. Řádový život má eschatologický význam. Je eschatologickým znamením pro ostatní. Co je to eschatologické znamení? Je to vztah k věčnosti. Řeholníci jsou tedy takovým vykřičníkem, ukazovatelem na poslední věci člověka, především na Boha. Je to jedno z eschatologických znamení.
Jsou i jiná eschatologická znamení. Například manželství má také eschatologický význam. A v čem spočívá rozdíl? Kristus založil Církev jako prasvátost, z níž těch sedm svátostí vyplývá. Svátost je znamením Božím a Jeho skutečnosti. Církev je tedy pro celý svět znamením toho, k čemu má člověk směřovat, a znamením existence Boha. Církev není jen papež a biskupové, církev je lid Boží, který se skládá z každého člověka, který je připoután ke Kristu. Každý jednotlivý člověk je Božím znamením pro lidi, se kterými se stýká. Například někdo se snaží být tady jako Kristus pro nemocné, aby jim posloužil. On je tedy znamením Toho, který přichází, aby uzdravoval, pomáhal. Jestliže někdo někomu odpustí dluhy, tak se svým jednáním stává obrazem nebo příkladem Krista, který přišel odpouštět apod. Každý jednotlivý člověk je dílčí částečkou této veliké svátosti – církve.
Manželé ukazují svojí vzájemnou láskou lásku Boží k nám lidem, která je tak konkrétní, jako je konkrétní láska, kterou miluje jeden manžel druhého. Bůh nemiluje lidstvo jenom jako celek, ale miluje konkrétně každého jednotlivého člověka. Miluje toho člověka s jeho chybami, poklesky a slabostmi, tak jako manželé se mají navzájem milovat. Církev říká, že manželství je svátost, která ukazuje lásku Kristovu vůči člověku. Manželství ukazuje, že láska Boží vůči nám je konkrétní. V manželství můžeme pozorovat, že láska je konkrétní vůči tomu druhému. Manželská láska je pro nás znamením, že nemůžeme milovat lidstvo jenom všeobecně jako celek, ale konkrétně každou sestru, každého člověka zvlášť.
Řádový život je znamením Boží lásky univerzální. Bůh miluje každého člověka bez omezení, bez výhrad (to ukazuje manželství), ale pro jednoho nevylučuje toho druhého (to ukazuje řeholní život). Stav bez manželství umožňuje milovat láskou, která se nezaměřuje na jednoho člověka, ale v zásadě miluje všechny lidi, se kterými se setká, v postoji, v jakém miloval Pán Ježíš. Jeho stav byl vlastně stavem, ve kterém miloval všechny. Zřeknutí se manželství je znamením v církvi, že řeholníci milují všechny lidi tak, jako je miluje Bůh. Je to eschatologické znamení Boží lásky, té všeobecné, ale konkretizující se k jednotlivým lidem.
Jaký je tedy význam řeholního života? Je správné, že řeholníci ošetřují nemocné, že se modlí, ale to mohou dělat i jiní a také to konají i jiní. Ale to zvláštní, co přináší řeholní život do církve a s církví to ukazuje světu, je: „My jsme povoláni k tomu, abychom s Bohem milovali všechny lidi, milovali všechny lidi konkrétně i eschatologicky, tj. s odkazem na věčný cíl, nebe.“ O nebi říká Kristus: „Tam se nebudou ženit a vdávat.“ To znamená, že v nebi nebude jen vztah mezi duší a Bohem, ale budou všichni spojeni se sebou navzájem, budou prožívat společenství svatých. Nebe, náš cíl, znamená, že všichni budou k sobě navzájem v hlubokém vztahu. Tak mají řeholníci žít už zde na zemi. To je řeholní povolání.
Totéž platí o chudobě. Řeholníci chtějí žít ve vnější chudobě proto, aby byli znamením a ukazovali lidem, že člověk není bohatý tím, že má všechno, ale že je bohatý a šťastný vnitřně tím, že žije s Bohem a se všemi ve vzájemné lásce. Co člověka činí šťastným, nejsou peníze, ale vnitřní vztah a přátelství s Bohem a s lidmi. Co lidi naplňuje, je láska. Přijímání lásky ze strany Boží a vracení lásky zpět Bohu. Je to výměna lásky s Bohem. To je cílem života a to mají řeholníci prožívat už zde na zemi. K tomu jsou povoláni a čím více se něco z tohoto povolání stává hmatatelným a vnímatelným pro ostatní lidi, tím více se řeholník stává pro církev a pro svět znamením. Čím víc žije v této lásce a činí ji hmatatelnější pro svět a pro církev, tím je účinnějším znamením pro ostatní lidi a tím účinněji plní své poslání.
Ještě k poslušnosti. Poslouchat neznamená: „já chci uplatňovat svou vůli“, ale naslouchat, co chce Bůh. Když řeholník žije poslušnost tak, aby byla znamením pro ostatní, mohou ostatní z toho poznat, že poslušnost činí člověka šťastným. To je smysl řeholního života.
Ještě k tomu musíme přidat, že každý řád má svoji konkrétní úlohu. I to má svůj význam, například věnovat hodně času modlitbě za druhé, ošetřovat nemocné, ale to není hlavní význam. To vše může dělat i mimo řád. To specifické, co řeholníka od ostatních křesťanů odlišuje, je ono vnější znamení pro ostatní lidi – totiž že řeholník žije v chudobě, čistotě a poslušnosti a snaží se tu vnitřní lásku, kterou má, aplikovat do konkrétního, vnějšího života, který prožívá. A toto znamení, které dávají řeholníci, je velmi důležité: každý člověk má milovat láskou, která není zaměřená jen na jednoho člověka, ale která se dovršuje v bezmezné lásce ke všem lidem, ke každému člověku. Takovou láskou miluje Bůh a k takové lásce nás povolal a nepřestává nás k ní vychovávat. Je bludem v církvi: „Abychom mohli milovat Boha, nesmíme milovat lidi. Chceme-li být zcela nevěstami Kristovými, musíme svá srdce uzavřít lásce k ostatním lidem.“ Naše láska ke Kristu musí být základem lásky k bližnímu.