Očišťování a askeze
Bůh chce, aby ho lidský rozum stále více a více poznával. Z tohoto důvodu se v našem životě objeví pochybnosti. Člověk, který se Bohem nezabývá, nebude mít také žádné pochybnosti. Kdo se intenzivně Bohem zabývá, kdo ho hledá, ten bude také neustále narážet na pochybnosti. V té chvíli je důležité, abychom nezůstaly u pochybování, ale hlouběji hledaly pravdu Boží. Něco podobného se také děje v pocitech. Například když mladý člověk nachází radost v modlitbě, chtěl by se modlit častěji a dlouho. Cítí ve svém srdci blízkost Boží, modlitba mu dělá radost. Vždy se snaží najít čas na modlitbu a trpí, když ho nemá. A najednou poznává, že z modlitby nic nemá. Když se modlí, zůstává všechno takové suchopárné. Bůh se ho nedotýká a on necítí Boha. Jako by byl ve tmě a říká si, že mu to nic nedává, že se nemůže modlit, že nemá žádnou odpověď, že pořád mluví k Bohu, a On neodpovídá. Svatý Jan k tomu říká, že když se člověk blíží k Bohu, když své srdce zaměří na Boha, pak je to, jako by se díval očima do slunce. Oči nejsou na světlo slunce zvyklé, a tak je slunce oslepí. Člověk je jakoby v temnotě.
To, že mizí pocit blízkosti Boží, může být i tma způsobená hříchem, ale ta nastává jen tehdy, když se člověk svobodně a dobrovolně od Boha odvrací. Temnota člověka, který chce opravdu s Bohem žít, který se modlí a vědomě se obrátí k Bohu, ale nic nyní nepociťuje, není temnotou způsobenou hříchem. Bůh je tak veliký, Jeho láska a blízkost tak veliké, že naše city tuto lásku a blízkost nemohou pojmout. Jako náš rozum nemůže chápat Jeho pravdu, tak naše srdce nemůže pojmout Jeho lásku. Temnota neznamená, že Bůh je pryč, ale ukazuje, že je nám velmi blízko. Tak blízko, že naše city to nemohou pochopit. Taková zkušenost je pomíjející. V temnotě a vyprahlosti naše schopnost poznávání Boha narůstá. Obrazně řečeno, oči si na světlo pomalu navyknou. Po takové temné noci máme hlubší vnímání Boha. Bůh nás musí uvést do noci, abychom hlouběji procítily Jeho lásku. U každého člověka je to jiné.
Co tedy máme dělat? Když Bůh něco bere, tak se toho máme vzdát, dát Mu to. Když Bůh například rozumu odebírá možnost pochopit nějakou pravdu, tak se jí máme vzdát, abychom snáze pochopily onu pravdu nově. A v citech je to podobné. Když je nám vzato vnímání Boha, tak nemáme fňukat, jak to bylo krásné. Nemáme se snažit vynucovat si pocity, ale vzdát se jich. A nyní se můžeme učit poznávat Boha pro Boha. Předtím jsme možná nemilovaly Boha, ale onu sladkost. Když se těchto pocitů vzdáme, může být pro nás Bůh takový, jaký je. Chceme milovat jeho, a ne pocit. Když k tomuto postoji nacházíme pravý vztah, naše láska se očištuje a nepozorovaně se stáváme vnitřně svobodnými a dozrává v nás hlubší vnímání Boha. Pochybnosti a temnota patří do duchovního života.
A nyní k askezi. Svatý Jan říká, že člověka neformuje askeze, nýbrž láska. A přesto je askeze nezbytná, abychom zcela a úplně vpustily do srdce lásku. Askeze je druhá strana mince, jejíž první stranou je mystika a přátelství. Askeze musí sloužit k prohloubení lásky k Bohu a k bližnímu. Žádná jiná askeze nemá cenu. Je to nekřesťanská představa, když si myslíme, že musíme konat to a to pokání, aby nám Bůh daroval lásku nebo ji daroval někomu jinému. My si nemůžeme zasloužit Boží milost, tím méně si ji vynutit. Takové myšlení není křesťanské, ačkoli je někdy velmi rozšířené. Pravá askeze znamená, že nemáme vyhledávat cvičení pokání, ale děláme to, co je právě nezbytně nutné, i když se nám nechce, aby naše láska k Bohu a k bližnímu rostla. Například je askezí, když nastoupíme přesně k modlitbě nebo v době duchovní četby opravdu čteme nebo konáme uloženou práci. Svatý Jan kladl důraz na to, že v rekreaci máme být asketické, protože rekreace je místo, kde zcela a uvědoměle máme myslet na druhé a vzájemně si dělat radost.
Askeze je i umrtvování a práce na sobě. I zde platí pravidlo: Nemáme bojovat proti určité nectnosti, když my si určíme, ale máme bojovat proti té nectnosti, proti které bojuje Bůh a bližní. Například když si půjčíme knihu a spolusestra nám vytýká, že ji nedáme tam, kam patří, tak nebude pravou askezí třeba boj proti pýše. Pravou askezí v tu chvíli je, že tu knihu s ohledem na onu sestru vrátíme tam, kam patří. Během uplynulých čtyř století se svatému Janu špatně rozumělo. Výstup na horu Karmel se bral samostatně a z toho se vyčetlo, že se v asketice musíme mnoho cvičit, a potom se vynalézalo stále víc cvičení, například bičování. Po koncilu byly všechny tyto asketické skutky, které neslouží lásce, zrušeny. Při přepracování stanov byly mnohé úkony kajícnosti škrtnuty. Když děláme úkony kajícnosti, které jsou nutné při společném životě, to je správná askeze a slouží ke spáse druhých. Terezie v klášteře Vtělení zažila mnoho cvičení nepravé askeze, které si do nového Karmelu nevzala. Po její smrti se ten starý duch nastěhoval i do nového Karmelu.