Prvky komunitního života
Společenství s Bohem
V zasvěceném životě je společenství s Bohem definováno prvotním termínem, dnes v době koncilní obnovy znovu objeveným, „hledání Boha“.
Tento popis vyvolává v paměti biblickou touhu „hledat Boží tvář“ (srv. Žl 27,8) a také odpovídá evangelnímu napomenutí hledat Boží království (srv. Mt 6,33; Lk 12,31). Podstatu tohoto společenství máme i u sv. Pavla: „Váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu“ (Kol 3,3).
Všechny způsoby zasvěceného života se odvolávají na život skrytý, nezávislý na potřebách a znamení času. Podstatnou věcí ve společenství s Bohem je kontemplace. Umožňuje člověku zcela přilnout k Bohu. Společenství s Bohem se vyjadřuje v dialogu. Dialog se uskutečňuje nasloucháním Jeho slovu, obsaženému především v Písmu svatém.
Společenství s Bohem je modlitba. „Každé autentické křesťanské společenství s ohledem na svůj prvotní misijní rozměr se jeví samo v sobě jako teologální skutečnost, předmět kontemplace. Z toho plyne, že řeholní společenství je především tajemstvím, které je třeba kontemplovat a současně přijímat s vděčným srdcem a v jasné perspektivě víry“ (VFC 12). Proto je třeba chápat modlitbu jako čas k přebývání s Pánem, aby v nás mohl působit, aby mohl vstoupit do našeho života. Kristus zve každého z nás k rozhovoru, touží, abychom se s Ním spojili v eucharistii a budovali jednotu mezi lidmi. Chce, abychom se stále víc stávali Jeho životem a viditelným tělem, které je oživované Duchem a stále více tíhne k Otci.
Společná i osobní modlitba jsou spolu úzce spojeny a vzájemně se doplňují. Zasvěcený člověk, jenž žije v komunitě, oživuje své zasvěcení jak ustavičným osobním rozhovorem s Bohem, tak společnou modlitbou. Praxe společné modlitby je nejdůležitějším požadavkem komunitního života. „Společná modlitba se rodí z kontemplace velikého a vznešeného Božího tajemství, z úžasu z Jeho přítomnosti, která se projevuje v nejvýznamnějších chvílích života našich řeholních rodin i ve skromné a všední skutečnosti našich komunit“ (VFC 12). Zde se ve společné modlitbě zcela realizuje komunitní rozměr církve i řeholního života. „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem uprostřed nich.“ Toto Ježíšovo ujištění se musí vždy vracet do vědomí zasvěcených osob, poněvadž ony jsou jakoby ústy modlící se církve. „Proto probíhá život řeholního společenství ve shodě s pevným rytmem hodin, což dovoluje vymezit daný čas modlitbě a především to učí věnovat čas Bohu“ (VFC 13).
V řeholním životě se dnes stále častěji objevuje pokušení dispenzovat se od požadavku společné modlitby. Omlouvá se to návalem práce a povinností a ospravedlňuje tvrzením, že všechno je modlitbou. Takový postoj je dost často symptomem krize v duchovním životě a v řeholním povolání. Společné slavení liturgie hodin nebo aspoň jejích některých částí oživilo modlitbu četných komunit tím, že prohloubilo jejich spojení s Božím slovem a s modlitbou církve (srv. VFC 14). Dokument říká, že komunitní modlitba je projevem naší apoštolské angažovanosti. Z jedné strany je to tajemná proměňující moc, která zahrnuje celou skutečnost, aby vykoupila svět a ustanovila v něm řád. Z druhé strany čerpá inspiraci z apoštolské služby, z jejích každodenních radostí i starostí. „Nejvíc evangelní jsou ta společenství, která mají bohatou zkušenost modlitby“ (srv. VFC 19; 20).
Řeholní komunita je budována především na základě liturgie a zejména na slavení eucharistie. V centru života řeholního společenství je samozřejmě eucharistie, svátost našeho spojení s Bohem a s druhým člověkem, jehož Bůh postavil na mou životní cestu. „Řeholní osoby jsou zasvěceny v eucharistickém společenství. Řeholní komunita, která není eucharistickým společenstvím, nevytváří vnitřní, bytostné spojení s církví, ani kdyby opravdu žila evangelními radami.“ (3) V této perspektivě je třeba vidět interpersonální vztahy v komunitě. Dar přinesený Bohu před oltářem vyžaduje postoj lásky a ustavičného odpouštění. Řeholní život přináší mnoho situací, kdy je třeba se vracet k této evangelní zásadě. Je zde dobré mít na paměti slova z Didaché: „varujme se toho, co nás rozděluje“.
Společenství s církví
II. vatikánský koncil pravil: „Řeholníci mají pečlivě dbát o to, aby jejich prostřednictvím církev věřícím i nevěřícím denně lépe ukazovala Krista, jak rozjímá na hoře nebo hlásá zástupům Boží království, jak uzdravuje nemocné a trpící, obrací hříšníky k lepšímu životu (…)“ (LG 46).
„Řeholní komunita je viditelné znamení společenství, které je základem církve a zároveň příslibem jednoty, k níž tíhne jako k cíli. Řeholníci vpraveni do komunitního života jsou povoláni, aby byli ve společenství církve a ve světě svědky a tvůrci společenství, které je podle Božího úmyslu vrcholem lidských dějin“ (VFC 10).
Tak tedy řeholní instituty společným životem svých členů, kteří zachovávají evangelní rady, se společně stávají viditelným a čitelným znamením přítomnosti panického, chudého a poslušného Krista. Vzorným komunitním životem svých členů posilují viditelnost a účinnost poslání církve jako svátostného znamení Kristovy spásné přítomnosti a Jeho působení. Je pochopitelné, že církev bez řeholí by byla méně viditelná ve světě a ztratila by tak velmi mnoho ze své věrohodnosti a apoštolské účinnosti.
Rahner si všiml ve svém díle týkajícím se evangelních rad, že církev jako trvalé znamení Kristovy svátostné přítomnosti by pro lidi byla prostřednictvím hlásání evangelia pouze znamením plánované či Kristem přislíbené spásné milosti. Církev stojí nad viditelným znamením spásné milosti eschatologicky vítězná a prožívaná teprve praktikováním evangelních rad v řeholích. Proto řády kvůli své společensky viditelné formě praxe evangelních rad plní velmi podstatnou funkci apoštolského svědectví o Kristu, dokonce nezávisle na konkrétních apoštolských úkolech. Z toho je vidět, jak velmi patří apoštolát k samé podstatě řeholního života.
Bratrské společenství
Bratrské společenství patří k samotné struktuře řeholního života. Společenství s bratry bylo jedním z charakteristických rysů v komunitě apoštolů. Kromě poslání hlásat evangelium svěřil Kristus svým učedníkům život v jednotě, aby svět uvěřil“ (J 17,21), že Ježíš je poslán Otcem, jemuž náleží plná poslušnost ve víře. Bratrství má tudíž obrovský význam, poněvadž je znamením, které ukazuje božský původ křesťanského poselství a jehož moc otevírá srdce víře. Proto základní podmínkou plodnosti řeholního života je správná kvalita bratrského života v komunitě.
Duší společenství je láska, jež je naplněním zákona (srv. Řím 13,10) a svorníkem dokonalosti (srv. Kol 3,14). „V síle této lásky se rodí komunita jako skupina svobodných a Kristovým křížem osvobozených osob. Tato cesta osvobození, která vede k plnému společenství a ke svobodě Božích dětí, však vyžaduje odvážný sebezápor v podobě akceptace a přijetí druhého člověka se všemi jeho omezeními.“ (VFC 22). Citovaný dokument upozorňuje, že tento rozměr byl jedním ze stálých bodů obnovy posledních let. „Vzrostla úroveň znalostí, ale nevěnovala se pozornost potřebě askeze, jež je nutnou a nenahraditelnou podmínkou osvobozovacího procesu a je schopna učinit ze skupiny lidí křesťanské bratrské společenství“ (VFC 22).
Komunita je dar, který vyžaduje odpověď, trpělivě se učit a bojovat o vítězství nad přílišnou spontaneitou a proměnlivostí tužeb. Společenství bez mystiky nemá duši, naproti tomu bez askeze nemá tělo. Neexistuje opravdové společenství bez obětavého ducha všech, proto je třeba od samého začátku formovat tvůrčí postoj a nejen postoj spotřebního příjemce společenství; postoj vzájemné odpovědnosti za duchovní růst, otevřenost a připravenost přijmout dar druhého člověka, schopnost pomáhat a přijmout pomoc, dovednost zastoupit někoho jiného, ale i postoupit své místo druhým (srv. VFC 24).
Komunita přátelství
Přátelství charakteristické pro řeholní život se uskutečňuje především komunitním způsobem. Každý řeholník (řeholnice) prostřednictvím slibů rezignuje na svět, zříká se ho v tom, co má tento svět v sobě z žádosti těla (nenasytná touha po požitku) z žádosti očí (touha vlastnit) a z pýchy života (chuť rozkazovat). Toto odříkání řeholníky uschopňuje k životu ve společenství dober (chudoba), projektů a práce (poslušnost) a rovněž ve společenství realizace citů (čistota).
Hovoříme-li o přátelství v řeholní komunitě, je třeba vidět je na třech úrovních: rovina setkání s Bohem čili zasvěcení, rovina meziosobní otevřenosti čili přátelské sdílení a rovina otevřenosti vůči lidem, tvůrčí přátelství. (4)
Zasvěcení
Někdy se má za to, že přátelství je snadné: vzniká z přirozené sympatie, z blízkosti citů, ze společných úkolů. V řeholním životě se o takové přátelství nejedná. Nesměřuje totiž k založení přechodného přátelství závislého na chvilkovém naladění a zaměřené na osoby, které mi vyhovují. Řeholní život se rodí z oběti, tedy tam, kde se dává, přijímá a opakuje slovo přátelství ve shromáždění lidí, kteří mají tytéž duchovní motivy a kteří chtějí vytvořit trvalou skupinu.
Vnucuje se zde však otázka: kdo dá jedněm i druhým záruku, že to slovo přátelství, jež bylo vysloveno, bude moci žít stále? Sám Ježíš Kristus je svědkem a zárukou profese uprostřed církve, která souhlasí s tímto přátelstvím jako s místem a znamením evangelia. Znamená to, že bez hlubokých církevních vazeb a bez ustavičného hledání Boha a Jeho tajemství by byla řeholní profese prostě nepochopitelná. Tím se dostáváme k jádru problému: řeholní osoby shromažďuje Bůh, kterého ony hledají a od chvíle příchodu je spojuje nikoli přirozeným přátelstvím. Řeholní přátelství zakořeňuje na trvalém podkladě, jímž je samotný Bůh, který je prvním přítelem, Bohem setkání, Bohem, jenž zve k tomu, aby člověk prožíval život ve společenství. (5)
Přátelské sdílení
V základu je otevřenost vůči Bohu. V centru, tam, kde se objasňuje a definuje sama podstata, se nachází společenství čili vzniká zvláštní forma mezilidského setkání, která se jako nikde jinde opírá o Kristovu lásku a nikoli o přitažlivost nebo o světské záležitosti. Přátelství vzniká tam, kde se tvoří trvalé společenství citů i života, rovnosti a vzájemné pomoci, počínajíc od Ježíše Krista. Evangelium nespočívá v popření, ale vyjadřuje se silou lásky a otevřenosti vůči Božímu království. Prvky tohoto přátelství jsou tak dalece vymezeny třemi teologálními ctnostmi, že linie setkání s Bohem se zdůrazňuje na rovině mezilidských setkání. (6)
Tvůrčí přátelství
Přátelství řeholního života se má vyjadřovat ve tvůrčí podobě. Řeholníci (řeholnice) mají vydávat více než kdokoli jiný svědectví vlastního života: ukázat, že přátelství si zaslouží namáhat se, že se může uskutečnit a že osvobozuje člověka z jeho samoty, z pýchy a slabosti. Byli pozváni k milosrdné a zároveň solidární lásce, k lásce, která se sklání k potřebným lidem, spěchá na pomoc v jejich neštěstí. Proto se jedná o nezištné osvobozující přátelství.
V dobré komunitě se musí pečovat o ducha přátelství. Osobní kontakty tu musejí být snadnější a svobodnější než v jakémkoli jiném společenství. Cílem členů je vzájemně se uvádět do mystéria spojení s Bohem. Vždyť Bůh je náš společný cíl, každý k Němu však přichází vlastní cestou, na níž se utváří jeho individualita. Je tedy třeba vytvářet formy bratrského a přátelského života, aby se řehole nestaly pouštěmi bez lásky. Je nutné, aby se řeholní život stal jakousi svátostí lásky. Trvalé a rozsáhlé přátelství osob zakotvených v Kristu musí prokazovat tu otevřenou lásku, kterou slíbil Ježíš (srv. Mt 22,30). Ta nevzniká ze žádostivosti ani z pohlavních vášní, ale opírá se o lidský cit a o Boží milost; je nezištná. Řeholní osoba se v takovém pojetí stává člověkem odborného přátelství, které je ochotna věnovat každému jak uvnitř komunity, tak i navenek. (7)