II. Milovat Marii jako ji miloval Ježíš
Prvním, kdo dal těmto mariánským prvkům organickou a teologickou podobu, byl slavný teolog John Baconthorpe na počátku 14. století. Aplikoval na vztah Panny Marie k Řádu vyjádření proroka Izaiáše: „Data est ei … decor Carmeli“ (srov. 35,1-2) a na tomto základě tvrdí, že Marii je dána „krása Karmelu“. Proto vše, co karmelitán koná, má dělat ke cti a slávě Mariině, protože – jak Baconthorpe pokračuje – podle Boží vůle je právě toto důvodem existence jejího Řádu; Maria je totiž Domina loci (Paní místa, tj. Karmelu). Život karmelitána tedy vyžaduje upřímné a mnohostranné napodobování ctností, nahlížených v Marii, neboť připodobnění je nejlepší oslavou a směřování k němu je projevem lásky, který sám navíc dává lásce růst.
Ve vyjádření Domina loci použitém Baconthorpem okoušíme typicky středověké vyjádření. Domina (Dante by řekl „Žena“), čili mater familias (matka rodiny) a ne královna. Tedy Paní, která, ačkoli je slavná, nepřestává plnit své mateřské poslání. Jako taková se Panna Maria – máme-li použít Baconthorpových slov – stará o karmelitány; a ti zase „svými činy uctívají Paní místa“.
Idea příkladnosti pak, třebaže není v Řádu nová a pochází z obecného dobového pojetí mariánské úcty, je Baconthorpem vyjádřena silněji, neboť uskutečňování celého karmelitánského života je pro něj napodobováním celého Mariina života. K tomuto účelu napsal Tractatus super Regulam Carmelitarum (Traktát o karmelitánské řeholi). Když čteme jeho argumentace, mohli bychom být v pokušení usmívat se nad jejich naivitou. Avšak zde je důležitá spíše teze než způsob její obrany. A jde o tezi, která je Karmelu velmi drahá: jako karmelitán napodobuje Eliáše, má napodobovat i Marii. Tato teze se připomíná rovněž ve slavné sbírce De institutione peculiaribus gestis religiosorum Carmelitarum, pocházející zhruba z let 1371‑1379.
Autor tohoto díla, Katalánec Filip Ribot, klade totiž na napodobování Panny Marie velký důraz. Má jít především o napodobování jejího panenství, neboť – jak tvrdí – karmelitáni si zvolili Marii za svou zvláštní patronku, protože věděli, že jen ona jim byla podobná prostřednictvím zakladatele Eliáše (ona, „první panna, napodobitelka Eliáše“), „aby nabídla Bohu prvotiny panenství prostřednictvím slibu“; a to způsobilo, že ji začali označovat za „Sestru“.
Téma „Sestry“ je pak znovu probíráno a rozšířeno zejména belgickými autory, kteří tak živili smysl pro důvěrnost s Marií a podněcovali k jejímu napodobování v ochotě a učenlivosti Božímu slovu.
Vztah existující mezi Karmelem a dvojčlenem Eliáš-Maria se od této doby stává nadmíru živým a plodným. To chtěla opět jednou zdůraznit řádová tradice, když generálnímu představenému, svatému Brokardovi, připsala slavný odkaz: „Synové, … zůstaňte stálí v dobrém, ošklivte si bohatství, pohrdejte světem a utvářejte svůj život podle vzoru Marie a Eliáše“.
U prvních středověkých řádových autorů nenacházíme nic ohledně utíkání se k Marii co se týče životních potřeb; bezpochyby si ovšem cenili tohoto spontánního a přirozeného citu. Karmelitáni následujících generací tento bod po právu dále propracovali. Zmiňme mezi nimi generálního představeného, Micheleho Aiguaniho z Boloně, který zemřel roku 1400. Vzývat Svatou Pannu a utíkat se k ní v různých okolnostech všedního života je totiž známkou nesmírné důvěry v její mateřskou lásku a v její panující přítomnost u Boha; důvěra, která je jí určitě milá jako je každé matce milá důvěra dětí. A poněvadž Hospodin chtěl, aby Maria byla nejen jeho Matkou, ale rovněž prostřednicí všech milostí, zajistit si její zprostředkování a její mocnou přímluvu ve všem a utíkat se vždy k nim znamená naplno odpovědět na Boží vůli.
V této věci existují nádherné stránky, které nám zanechal Arnold Bostius (1445-1499) ve svém díle De patronatu et patrocinio Beatissimae Virginis Mariae in dicatum sibi Carmeli Ordinem, napsaném v roce 1479. V tomto díle, poté, co shrnul veškerou předchozí mariánskou tradici, radí Bostius karmelitánovi, aby si zvykl prosit v každé okolnosti svého života o přímluvu Pannu Marii; a to nejen, aby obdržel milost a pomoc od Boha díky jejímu zprostředkování, ale také, aby nabídl Bohu, tedy mu zasvětil, všechny své skutky. Samotná modlitba tomu, kdo miluje Marii, nestačí, a proto Bostius radí, abychom ji měli stále na mysli: „Ať tě láskyplná vzpomínka na ni provází dnem i nocí, během tvých jednání, tvých prací, tvých rozhovorů, uprostřed tvých radostí, ve tvých smutcích, v tvém odpočinku. Kéž je v tvé paměti stále na prvním místě“ (č. 1537). A nakonec je tu rada, aby nabídl Bohu všechno nejčistšíma rukama Panny Marie, neboť to, co Bůh přijímá jejím prostřednictvím, je mu milejší: „Cokoli se odhodláš nabídnout Bohu, mu neváhej odporoučet jejíma rukama; ona se totiž jistě postará o záležitosti svého bratra“ (č. 1537).
Jeden z autorů 17. století, otec Marek od Narození, neváhal tvrdit a učit, že tato praxe je pro každého karmelitána povinná. A otec Alexandr Van den Bergh, milovaný učedník otce Michaela od sv. Augustina, opakoval: „Na Karmelu se nikdo nestane zbožným a svatým, neživí-li v sobě zvláštní úctu k Marii.“
Karmelitánská úcta k Marii je tedy uspořádána takto: pravý karmelitán má žít tak, aby oslavoval Nejsvětější Pannu; má ji napodobovat velkodušným úsilím podle svých vlastních možností; ustavičně vzývat její mocnou záštitu; a konečně, má jejíma nejčistšíma rukama nabízet všechno Bohu.
Takto chápaná úcta se přirozeně nezakládá na praxi daných zbožných cvičení, ale spočívá ve způsobu života, který je v ustavičném kontaktu a duchovní jednotě s nebeskou Matkou; spočívá, jinými slovy, v důvěrnosti života s Marií, která vyžaduje hluboký proces očištění a obrácení, která proniká celé bytí až k jeho zasvěcení Bohu. A to je pravá úcta Karmelu k Marii.
Popis mariánského života na Karmelu, jak ho nacházíme u karmelitánských autorů, by se již mohl zdát vyčerpávající. Když jej však prozkoumáme lépe, uvidíme, že je tu třeba zdůraznit ještě něco.
Když totiž Jan z Hildesheimu uvažuje o místě, které má Karmel v církvi, píše již v roce 1370, že jeho posláním ve světě je pokračovat v Ježíšově lásce vůči jeho přesladké Matce Marii. Tato myšlenka otevírá široké obzory tomu, kdo chce žít ryzího ducha Karmelu: naše láska, byť by byla sebevroucnější, se totiž nikdy nedorovná Ježíšově lásce k Marii.
O mnoho let později jiný karmelitán, otec Michal od sv. Augustina (1621-1684) znovu přemítá o tomto mariánském účelu Řádu a dochází k následujícím závěrům: naše láska k Panně Marii není pouze napodobováním Ježíšovy lásky k ní, ale je také jejím pokračováním v tom smyslu, že „máme podíl na jeho duchu a žijeme jím, a tak jsme vyplněni jeho životní silou a Ježíš dál žije v nás a životem v nás nepřestává milovat svou Matku na zemi, a zároveň ji činí šťastnou svou láskou v nebi“ (Traktát o mariánském a Marii připodobňujícím životě, 13. kapitola; srov. také kap. 14 a 15).