Karmel sv. Josefa ve 20. století

Za první republiky se na Karmelu v Praze hovořilo i modlilo v německém jazyce.
V r. 1939 německá vojska obsadila pohraničí a rok nato Prahu a celé Čechy. V klášteře sestry mohly vést řádný život, přesto jim bylo doporučeno, aby nepřijímaly další kandidátky, protože mladé sestry by pak musely na nucené práce do Říše. V r. 1940 byla tedy přijata na delší dobu poslední kandidátka.
Po r. 1945 byly sestry německé národnosti v rámci odsunu Němců vyvezeny do Rakouska. Jednalo se o šest sester; dvě z nich se mohly po roce vrátit do Prahy, když se jim podařilo prokázat znalost češtiny. Ostatní sestry nalezly přijetí na Karmelu v Mayerlingu.
Bylo opět povoleno přijímat kandidátky, kterých po válce nastoupil větší počet.

Komunistický režim

V srpnu 1950 pozvali komunističtí funkcionáři matku převorku na úřad a sdělili jí, že do dvou dnů sestry musí opustit klášter. Jako důvod uvedli bytovou krizi a přislíbili, že i jinde bude možné sestrám umožněno zachovávat jejich způsob života. Když se matka převorka vrátila do kláštera, ihned přišli policisté a obsadili klášter. Sestrám bylo povoleno vzít si jen nejnutnější věci. Policisté projevili velký zájem o neporušené tělo matky M. Elekty od Ježíše, snažili se jí strhnout závoj a odstrojit ji. Později se však zalekli a tělo nechali na pokoji. Matka převorka napsala rychle dopis otci arcibiskupovi Beranovi, který byl tehdy již od června internován v arcibiskupském paláci. Vzkaz sestry poslaly schovaný v prádle. Matka převorka se v něm ptala otce arcibiskupa, co mají dělat s tělem matky Elekty, že ji komunisté zničí. Arcibiskup Beran odpověděl, ať se sestry nebojí a nechají ji v kostele: je-li svatá, že ochrání sebe i klášter.
Ve středu (před 1. pátkem) pan kanovník Šmíd sestrám naposledy sloužil mši sv. a povzbuzoval je, aby v síle eucharistie šly, kam je povede Pán; a opravdu ani jeden den ve vyhnanství jim eucharistie nechyběla.
Policisté přistavěli autobus těsně k vratům kláštera, aby se lidé se sestrami nemohli rozloučit. Z kláštera odjížděla šestnáctičlenná komunita sester. Po sestře vindnýřce chtěli, aby jim odevzdala klíč od skříně matky Elekty. Skříň otevřeli a matce Elektě strhli z hlavy korunku; když zjistili, že není zlatá, s pohrdáním ji odhodili.
Všechny sestry odvezli do františkánského kláštera v Turnově (řeholníci byli vyvezeni dříve), kde již čekaly sestry klarisky z Litoměřic. Po příjezdu do Turnova nezajel autobus na náměstí, kde byl kostel s hlavním vchodem do kláštera, ale k zadnímu vchodu, kde bylo tržiště. Výkonná moc se obávala veřejnosti, aby příjezd sester nevzbudil pozornost. Ale lidé se seběhli ještě v hojnějším počtu na tržiště a zpráva o nově příchozích se po městě rychle roznesla. Někteří lidé sestry vítali, jiní celou záležitost pozorovali zcela nezúčastněně.
Všechny sestry byly ubytované v jednom velkém dormitáři. Již zde zemřela jedna laická sestra, byla pochována do řádového hrobu v Praze. V Turnově se sestry živily pletením svetrů a nosili jim práci z továrny. Útěchou jim byla veliká zahrada plná ovocných stromů, z níž mohly trhat ovoce, zároveň zde sestry pěstovaly zeleninu. O všechno se vzájemně dělily v duchu upřímného sesterského společenství.

Rozdělení komunity

Kandidátky musely být propuštěny, na novicky byl činěn nátlak, aby odešly do civilu. Sestry zde byly do r. 1951, pak komunisté komunitu roztrhali, rozdělili sestry podle věkových kategorií (od 20-30 let, od 30-40 let atd.). Nejstarší sestry byly poslány do: Jiřetína pod Jedlovou (starobinec pro řeholní sestry pod kontrolou státních orgánů); to byly 3 sestry – důchodkyně. Další 3 sestry byly poslány do Broumova, kde draly peří, čistily plátna a pekly hostie.
Do Liberce odešly 2 sestry, které pracovaly v prádelně Charitního domu (vypomáhaly sestrám cyrilkám); ostatní odešly do Varnsdorfu, kde v „Elite“, továrně na výrobu punčoch, pracovalo na 400 sester svezených z různých řádů.
Do Lánova byly poslány 3 nejmladší sestry, aby tam čistily konopí. Protože zde sestry na zasvěcené svátky odmítaly chodit pracovat, odvezli je koncem června 1952 do internačního tábora v Hejnicích. Na mladé sestry se nevztahovaly výslechy; těm byly podrobovány jen provinční a generální představené.
V r. 1953 státní auta odvezla skupinu sester do Oseka, aby tam vyčistily dům po malířích a připravily ho pro sestry propuštěné z práce v nemocnicích. Jednalo se o budovu bývalého konventu cisterciáků, v kterém byli krátce před tím internováni kněží, v tomto čase byli postupně propouštění. Později i některé z dalších sester, které pobývaly jinde, přemístili do Broumova.
Dvě časné profesky byly po uplynutí časných slibů ještě v Turnově řádem propuštěny, ostatním se kapitula obávala dát slavné sliby; proto musely každé tři roky obnovovat časnou profesi až do r. 1969, kdy nastalo uvolnění. Tento rok sestry mohly po intervenci litoměřického biskupa kardinála Trochty složit své slavné sliby. Jednalo se o 4 sestry, které tak přijaly černý závoj. Ve volbách v r. 1970 byla za novou převorku po dlouhotrvajícím priorátě matky Alberty zvolena matka Terezie od Ježíše.

Jiřetín pod Jedlovou

V 60. a 70. letech se postupně podařilo soustředit celou komunitu do Jiřetína pod Jedlovou, kde byly sestry zaměstnány v tzv. Katolické charitě, která však byla kontrolována a řízena státem. V Jiřetíně se jednalo o jakýsi starobinec pro sestry v důchodovém věku, mladší sestry musely v Charitě těžce pracovat.
V Jiřetíně žilo tehdy v internaci asi sedm různých řádů a kongregací (několik set sester). Sestry byly pod dozorem, všechny návštěvy se musely hlásit a bylo přitom nutné udávat i příbuzenský poměr k sestrám. Především zahraniční návštěvy byly podezřelé, proto si otcové karmelitáni z ciziny, kteří se pokoušeli udržovat se sestrami kontakt, i když to bylo nebezpečné, nechávali auto daleko od domu a přicházeli pokud možno potají a pěšky.
V r. 1972 se sestrám s pomocí Boží podařilo zakoupit si v Jiřetíně vlastní domek a s pomocí různých dobrodinců, bohoslovců a kněží ho upravit.
27. srpna 1986 v Jiřetíně umřela matka Terezie od Ježíše a byla pochována na hřbitově sester na Břevnově v Praze. 1. října byla svolána kapitula k volbám nové převorky a byla zvolena matka M. Elekta od Ježíše.
V té době začala k sestrám dojíždět děvčata, mající zájem o řeholní život, ale nebylo možné je přijímat. V r. 1987 vyšlo nařízení ministerstva, které povolovalo přijímat civilní ošetřovatelky, aby dosloužily přestárlým a nemocným sestrám v Charitních domech. Takto v r. 1987 nastoupila k sestrám první kandidátka, která docházela do zaměstnání na charitní ošetřovnu, ale mohla žít se sestrami a být tajně oblečena do hábitu bosých karmelitek. Před revolucí takto nastoupilo pár dalších děvčat.

Komunita po listopadu 1989

Po tzv. „sametové revoluci“ v listopadu 1989 nastupovaly další kandidátky, takže sestrám brzy kapacitně nestačil jejich dům.
Proto v r. 1991 v rámci restitucí církevního majetku sestry zažádaly o vrácení pražského Karmelu a v druhém restitučním kole klášter dostaly nazpět. Budova právě procházela rekonstrukcí; klášter sester sloužil v době komunismu jako vládní hotel komunistické strany pro státní návštěvy a byl dvakrát, v padesátých letech a v době před revolucí, opravován. Obvodní úřad Prahy 1 nadále o budovu usiloval, dokonce se i pokračovalo v opravách na účet města. Apelovalo se na to, že budova kláštera by byla užitečná pro státní účely a byl vyvíjen nátlak i přes prezidenta republiky, pana Václava Havla. Ten si nakonec pozval na audienci matku převorku Elektu spolu se zástupci města, nechal si vysvětlit situaci a nakonec přítomným pánům řekl: „Pánové, vy máte kde bydlet, já také. Ale sestry ne.“ Klášter byl tedy sestrám ponechán; bylo však odneseno a poškozeno vše, co bylo po rekonstrukci možné.
Dne 1. dubna 1992 odjely z Jiřetína do Prahy první sestry. Klášter byl po převzetí nevytápěný, na podlahách byl pouze beton. Po několika málo dnech otec biskup Škarvada zapůjčil sestrám svatostánek a osobně uložil Nejsv. svátost v provizorní kapli. Tak znovu začal řeholní život na pražském Karmelu. Ostatní sestry přijely do Prahy 10. června. Po nutných úpravách budovy byla za přítomnosti otce kardinála Miloslava Vlka 28. listopadu 1992 slavnostně uzavřena klauzura.

Karmel Matky Boží v Dačicích

Pro množství kandidátek bylo brzy nutné pomýšlet na zakládání druhého ženského Karmelu v Čechách. Od otců františkánů sestry dostaly darem klášter s rozsáhlou zahradou v Dačicích na Jindřichohradecku. První čtyři sestry odjely do Dačic v dubnu roku 1996.
Protože bylo nutné budovu rozsáhle rekonstruovat, sestry se ubytovaly v zahradním domku a dohlížely na stavební práce. O dva roky později byl Karmel Matky Boží kanonicky zřízen a uzavřela se klauzura. Do Dačic odešlo z pražské komunity celkem jedenáct sester.

Zpět