Nové mučednické perspektivy našeho života zasvěceného Bohu
Náš karmelitánský řeholní život se musí přizpůsobit požadavkům obnovy. Když jsme nastoupili tuto neznámou cestu, nemohli jsme při hledání neexperimentovat s těžkými situacemi, které nás znejistily a daly nám pocítit naši nejednotnost a nedostatky. V této situaci, kterou dnes označujeme jako chaotickou, matoucí, která se ale zároveň pod vlivem Ducha ukazuje jako kvas nových možností, se otevírají nové mučednické perspektivy pro náš zasvěcený život na Karmelu.
Mučednický aspekt dnešního řeholního života spočívá v tom, že musíme akceptovat skutečnost, že žijeme v situaci exodu – vyjití. To je naše odpověď na cesty Pána, které jsou vždy jiné než cesty naše (srov. Iz 55,8–9). Dějiny spásy jsou dějinami věčného exodu: jdeme po stopách Pána. Nic není tomuto následování Ježíše vzdálenější než hledání jistoty, která se neopírá výhradně o dobrotu a věrnost Boží. Máme být stále na cestě. Nový objev, nová zkušenost s Bohem v dějinách, nové požadavky z jeho strany mohou způsobit, že musíme na naší cestě nečekaně zvolit nový směr. K cíli naší cesty dojdeme teprve tehdy, až uvidíme Boha tak, jak je (srov. 1 Jan 3,2). Lidé hledají obvykle pořádek, řád, jistotu a chtějí činit opatření vzhledem k nejisté budoucnosti. Jinak je tomu s vírou, která nám otvírá cestu do nejistoty Neznámého. Jsme dnes nuceni – a naši svatí Otcové museli právě tak – otevřít se vírou požadavkům světa, ve kterém žijeme. Přitom musíme jako oni postupovat tvůrčím způsobem, ve věrnosti charismatu počátků, avšak stále otevření požadavkům okamžiku (srov. Jan Pavel II.).
Požadavek zůstat věrnými osobnímu i komunitnímu životu modlitby vytyčuje cestu, která si vyžaduje námahu evangelijního sebezapírání. Pro tuto cestu existuje itinerář mučednického svědectví. „Modlitba a změkčilý život nejdou dohromady“ (C 4,2). Společná komunitní modlitba „s Marií, matkou Ježíšovou“ vyžaduje, jako u prvních křesťanů, pohotovost, námahu hledání úsudků a schopnost vytrvat v okamžicích kříže a duchovní prázdnoty. Základním pilířem vnitřní struktury našich komunit jsou právě modlitba, naslouchání Bohu a závazky vzhledem k sestrám nebo bratřím. Věrností v intenzivních dobách modlitby dosvědčujeme přítomnost Pána v našem životě a v dějinách.
Stanovy sester a bratří zvou k životu evangelijního sebezáporu, který sestává z radikálních požadavků, spojených s naším řeholním zasvěcením. Především z obětí, které vyplývají z věrného plnění povinností, a z přijetí protivenství, která s sebou přináší život. Staré i nové zkušenosti zdůraznily význam a nutnost tohoto konkrétně žitého evangelijního sebezáporu.
V naší staletí trvající historii bylo mnoho mučedníků. Také dnes, všude, kde jsme, se setkáváme se situacemi, které vyžadují zřeknutí se, kříž a smrt. Naše sestry a bratři jsou pronásledováni, vyháněni, utlačováni a dosvědčují Pána v umlčených církvích, v misiích, uprostřed utlačovaného lidu.
Po nás všech se vyžaduje tím nebo oním způsobem mučednictví denního evangelijního sebezříkání:
- vzdát se činnosti,
- opustit klášter,
- přijmout lidské zprostředkování tam, kde je třeba najít vůli Boží,
- žít s problémem nedostatku povolání, který je někde stále naléhavější
- nebo zažívat neúspěch a zkušenost vlastních hranic.
Řeholní společenství – dar a úkol zároveň – je (jak připomíná poslední dokument Kongregace pro instituty Bohu zasvěceného života a společností apoštolského života) místem, kde se stáváme více člověkem. Společenství života sester nebo bratří se buduje ve velikonočním přechodu kříže a vzkříšení. „Jedni druhých břemena neste…“ (Gal 6,2): tím, že neseme slabosti druhých a jejich těžkosti až k sebeodevzdání, vydání sebe sama. Tato cesta osvobození, která vede k dokonalému společenství a ke svobodě dětí Božích, vyžaduje odvahu k sebezřeknutí přijetím druhých, počínaje představenými:
- schopnost zříci se vynášení své subjektivity v rozhovoru,
- snaha spíše dávat než přijímat,
- snaha budovat osobní vztah, který respektuje toho druhého…
Všechno to jsou způsoby „mučednictví“, kterými dosvědčujeme přítomnost Zmrtvýchvstalého ve světě.
Konečně se otevírá nová mučednická perspektiva v angažovanosti pro novou evangelizaci, která stojí v nutném spojení s lidskými požadavky rozvoje a osvobození. Pro Krista trpí nejen ten, kdo trpí pro křesťanskou víru, nýbrž také ten, kdo z lásky ke Kristu trpí pro nějaké dílo spravedlnosti.
Následování Ježíše znamená především projít zkušeností, kterou prošel On. Zakusil Boha jako Otce, navázal bratrské vztahy k ostatním a svět pojímal jako místo setkání – setkání s nimi a s Otcem. Na tomto základu přijímá do sebe pojem křesťanská angažovanost pro novou evangelizaci nutně sociální obsah, který má svůj původ ve víře a, zcela v Ježíšově stylu, vábí ze solidarity s nejchudšími k nasazení pro úplné osvobození všech.
Následování Ježíše podmiňuje celý lidský život a požaduje změnu a obrácení na všech rovinách:
- na náboženské rovině způsobuje, že se člověk pozvedá z hlubin strachu a bázně před Bohem k výšinám Boží lásky a důvěry k Bohu, tedy z postoje servility k vědomí dětí Božích,
- na materiální rovině požaduje, aby se člověk pozvedl z „křeččí“ mentality ke smýšlení vzájemného dělení se, od smýšlení uzavření se ke smýšlení communia,
- na sociální rovině vede k tomu, že člověk odkládá strach před mocnými lidmi a získává odvahu pranýřovat zneužívání; nenávisti čelí láskou; že nedbá na slabosti, ale jedná soucitně.
Takto chápané následování Ježíše objasňuje, proč lze pozorovat fenomén mučednictví současně také v zemích s katolicko-křesťanskou kulturou. Angažovanost pro tento druh evangelizace je výkřikem obžaloby proti celé společnosti, skrze jejíž chybné postoje byla způsobena situace, nesoucí s sebou vzájemné neporozumění, pronásledování a smrt.