„Vy se modlete takto…“
Otčenáš jako vzor a podstata každé křesťanské modlitby
Vojtěch Kohut
Kolikrát za den vlastně tuto modlitbu proneseme? Dvakrát: to když ji recitujeme ráno po probuzení a večer před usnutím? Nebo snad pětkrát, vzhledem k tomu, že se nachází rovněž v ranních chválách, nešporách a ve mši svaté? Anebo je k tomu třeba připočíst ještě modlitbu před jídlem (a případně po něm) a to hned několikrát za den? A co mariánští ctitelé, kteří se jej modlí navíc nejméně šestkrát při každodenním růženci?
Stálo by možná za to spočítat, kolikrát za den to bývá zrovna v mém případě. Třeba nás takové „počty“ přivedou i ke zpytování svědomí, co z této modlitby v průběhu dne zůstane… Zda je to jen naučená formulka, kterou v několika málo „svátečních“ okamžicích dokáži pronést soustředěně a vědomě, zatímco ve většině případů z ní zbude jen vnější recitace notoricky známých a tudíž nic neříkajících (až prázdných?) slov; nebo je to naopak „srdce“ mého intenzivního setkání s Bohem…
Čas od času se bráníme zevšednění modlitby Otčenáš (o níž je zde, pochopitelně, řeč) tím, že si přečteme nebo vyslechneme učený, popřípadě zbožný komentář k modlitbě Páně, a po několika dnech jsme většinou tam, kde jsme byli! Kde je chyba? Proč se může stát tento klenot mezi modlitbami prázdným a bezmyšlenkovitě odříkávaným slovem?
Myslím, že jeden z hlavních důvodů spočívá v tom, že nepřisuzujeme Otčenáši tu úlohu, kterou má: totiž, že je vzorem a podstatou každé naší křesťanské modlitby; že mnohem více než konkrétní ústní modlitbou, je návodem k modlitbě. Nedělám si iluze, že následujícím článkem odstraním všechny vaše problémy s Otčenášem; chci vás však pozvat k dobrodružství, k němuž mě Pán přivedl zhruba před osmi lety, a které pro mne, jak věřím nadobro, udělalo z modlitby Páně osu mého duchovního života, a to navzdory tomu, že i já při ní bývám někdy roztržitý…
Návod k modlitbě
Když se podíváme zblízka na kontext, v němž je Otčenáš uveden, vystupuje fakt, že jde spíše o návod k modlitbě než o konkrétní ústní modlitbu, jasně do popředí:
- Lukášovo evangelium uvádí kratší verzi Otčenáše v rámci stylizované, ideální situace: Ježíš se modlí a učedník, uchvácený pohledem na Krista, který rozmlouvá s Otcem, jej žádá: „Pane, nauč nás modlit se, jak tomu naučil své učedníky i Jan“ (srov. Lk 11,1). Lukáš nám tím jakoby chtěl říci: je to Ježíšův důvěrný vztah k Otci, který nás učí, jak se máme v modlitbě obracet k Bohu, nikoli konkrétní slova. Takový výklad je dodatečně potvrzen i obecností popisu evangelisty: neurčenost času („jednou“), místa („na nějakém místě“) a učedníka („jeden z jeho učedníků“) nás má povzbudit ke ztotožnění se s vyjádřenou prosbou („Pane, nauč i mne, jak se mám modlit“).
- I u Matouše je tato perspektiva zřetelná. První evangelista uvádí Otčenáš v rámci horského kázání (Mt 5-7) a konkrétně v části, věnované spravedlnosti křesťanů, která má převyšovat spravedlnost farizeů (Mt 6,1-18; srov. i programový verš 5,20): ta není vyšší proto, že by snad měnila konkrétní praxi (almužna, modlitba, půst), nýbrž proto, že mění způsob, jakým se má realizovat. Ne náhodou je tedy samotný text Otčenáše uveden slovy: „Vy se modlete takto“ (6,9a), což je odpověď na otázku jak a nikoli na otázku jakými slovy. Křesťanská modlitba není před Bohem dokonalejší pro slova, jimiž „se odívá“, nýbrž pro ducha, který ji oživuje a z nějž tato slova prýští (srov. i Mt 6,5-8). Kdo se chce správně modlit Otčenáš, potřebuje tedy v první řadě pochopit, že se tomu může naučit pouze u Krista, a to právě proto, že jde o způsob modlitby a nikoli prvořadě o konkrétní slova. Jinak by přece stačilo zapamatovat si jednotlivé prosby a nechat se poučit o tom, co znamenají… Nakonec i obě zmíněná evangelia předkládají tuto modlitbu v lehce rozdílném znění. Je nepochopením věci ptát se, které je správnější a historicky věrnější, protože obě hodnověrně vyjadřují ducha Ježíšovy modlitby, jak si ho různé církevní obce osvojily.
Přesně v tomto smyslu nacházíme Otčenáš i ve zbylých dvou evangeliích: u Marka a u Jana:
- Markovým Otčenášem je Ježíšova modlitba v Getsemanech, neboť obsahuje všechny tři podstatné prvky: důvěrné oslovení Boha („Abba, Otče“ – Mk 14,36), upřednostnění jeho záměrů („ne, co já chci, nýbrž co ty chceš“ – tamtéž) a vyjádření existenční závislosti na něm (zde ve formě výzvy k učedníkům: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení“ – v. 38a). Z toho plyne, že Otčenáš je modlitbou Krista, které se křesťan učí z příkladu celého Ježíšova pozemského života.
- Janův Otčenáš nacházíme rovněž v kontextu Ježíšovy rozhodující „hodiny“ utrpení, a to v takzvané velekněžské modlitbě (Jan 17). Ta, ačkoli textově velmi odlišná od dosud zmíněných úryvků, nese jednoznačně známky Otčenáše: důvěrnou intimitu s Otcem, touhu po Božím oslavení i prosbu za učedníky. K tomu, abychom se správně modlili Otčenáš, je proto potřeba získat tento správný Ježíšův postoj, který nakonec vychází z jeho nejhlubší zkušenosti muže modlitby, totiž: kým je pro něj Bůh.
Otec: tak blízký a tak neuchopitelný
Především Janovo evangelium, ale i synoptikové (Matouš, Marek a Lukáš), představují Krista jako toho, kdo žije v důvěrném vztahu k Bohu, kterého nazývá svým Otcem. A tato důvěrnost se stává v povelikonoční perspektivě možnou i pro křesťana, který se v Duchu svatém přimyká ke Kristu a může si tak – jak o tom na dvou místech hovoří svatý Pavel – dovolit použít typického Ježíšova oslovení Boha: „Abba – Otče“ (nebo možná lépe: „Tati“; srov. Gal 4,6 a Řím 8,15).
Pochopitelně, že i zde nejde v první řadě o slovo, nýbrž o jeho obsah: Bůh je opravdu náš dobrý Otec, který ví, co potřebujeme, dříve než ho prosíme; který dává svítit svému slunci na dobré i na zlé; který je dokonalý a milosrdný… V Duchu svatém se i nám takto zjevuje, a proto modlit se Otčenáš znamená především zakusit Boha jako dobrého Otce, kterému mohu důvěřovat.
Tento Otec, kterého ve společenství všech pokřtěných – církvi můžeme právem oslovovat „náš“, je ovšem přes všechnu blízkost, něhu a lásku, jež nám dává, zároveň Bohem zásadně neuchopitelným a vždy nás překračujícím a tajemným. Ježíš proto mluví o Otci, jenž je „ve skrytosti“ či, jak to vyjadřuje právě Matoušova verze Otčenáše, „na nebesích“.
Když se tě zmocní láska…
Kdo zakusí lásku tohoto „něžného Táty, který je na nebesích“, je jí většinou natolik uchvácen, že začíná žít jen pro něj, a neptá se v první řadě na to, co může vyzískat z Boží přízně, nýbrž se spíše snaží udělat všechno, co vidí svému Tátovi „na očích“, protože „lásce je vlastní myslet především na toho, koho miluje“ (KKC 2804). Tak jako Ježíš, jenž přišel plnit Otcovu vůli (srov. Žid 10,5.7), která je doslova jeho pokrmem (srov. Jan 4,34).
Proto první část proseb Otčenáše tvoří teocentricky zaměřené touhy: po posvěcení Božího jména, příchodu jeho království a uskutečnění jeho vůle (tak alespoň podle tradiční Matoušovy varianty). Podstatné zde přitom opět nejsou jednotlivé formulace: je to zřejmé jednak ze skutečnosti, že v Lukášově verzi prosba o naplnění Boží vůle chybí, jednak z toho, že přes drobný obsahový posun u jednotlivých proseb jde v zásadě o stále tutéž skutečnost.
Další čtyři Matoušovy a tři Lukášovy prosby jsou pak zaměřeny na náš život, a to jak hmotný, tak duchovní, neboť v obou oblastech je správné se v důvěře obracet na Pána. „Vezdejší“ chléb, jenž je často chápán ve smyslu: „chléb (výhradně) pro dnešní den“ (tak např. H. Schürmann), je shrnutím postoje důvěry v Boha Otce, jenž se o nás stará, a spolu s předchozími touhami po uskutečnění Božích záměrů znamená praktické uskutečnění Kristovy výzvy: „Hledejte nejprve jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,33).
Chléb, který sytí
Řecké slůvko épiousios, které blíže určuje chléb, o nějž v Otčenáši prosíme, (a které v češtině překládáme oním záhadným archaismem „vezdejší“), však může znamenat také „nadpodstatný“ a v tomto smyslu může být oním chlebem tradičně chápána také eucharistie (srov. KKC 2837).
Ve prospěch tohoto výkladu hovoří i skutečnost, že tradiční dělení modlitby Páně na tři části: oslovení – teocentrické prosby – prosby zaměřené na lidské potřeby, které jsme až dosud sledovali (a kterého je použito i ve výkladu Katechismu katolické církve), není jediné možné. Jak Lukášova, tak Matoušova verze Otčenáše může být totiž (alespoň co se samotných proseb týče) chápána jako soustředně uspořádaná, přičemž ve středu této struktury je v obou případech prosba o chléb, jež je obklopena dvěma (Lk) či třemi (Mt) prosbami z obou stran (výklad R. Meyneta). V Matoušově případě pak tato struktura připomíná menoru, sedmiramenný svícen.
Myslím, že jako mají obě struktury své opodstatnění a není třeba je proto navzájem vylučovat, stejně tak není třeba se vyslovit pro jeden ze dvou základních výkladů prosby o chléb: hmotný či eucharistický. Obojí ke svému životu potřebujeme a o obojí můžeme s důvěrou prosit, vždyť „což by otec dal svému synu kámen, když ho požádá o chléb?“ (srov. Lk 11,11).
Návod k modlitbě, která je darem
A tak je Otčenáš skutečně mnohem více návodem k modlitbě a její normou než jen jednou z ústních modliteb. Ne náhodou mají v nejstarších dobách církve první pojednání o modlitbě formu komentáře k Otčenáši (Tertulián, Origenes, Cyprián, ale i Augustin…). Proto chceme-li se správně modlit (a zde už opravdu není to nejpodstatnější, zda půjde zrovna o Otčenáš či o jinou formu modlitby), je třeba osvojit si Ježíšova ducha při modlitbě, zvláště pak jeho synovskou důvěru.
A v této věci se nám nabízí obrovská pomoc: Otčenáš je totiž darem ne snad jen v tom smyslu, že nám Ježíš dal jeho konkrétní formulaci, ale mnohem více tím, že nám svou smrtí a vzkříšením umožnil, abychom se i my stali dětmi Otce a měli tak v Duchu svatém odvahu i sílu volat: „Abba – Otče.“ Jde tedy pouze o to, začít vědomě prožívat dar Božího dětství! Pak i konkrétní recitace Otčenáše jen tak nezevšední…
Z časopisu Amen 7-8/2001
S laskavým svolením