Oslavná modlitba

Jacek Woroniecki

„Já jsem Hospodin. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám…“ (Iz 42,8)

Základní otázka naší víry, na níž bude záležet celý náš duchovní život, zní: jaký cíl mohl mít Bůh, když stvořil svět, čeho chtěl dosáhnout, když povolal k existenci to nespočetné množství bytostí tvořících vesmír? Tato otázka byla v dějinách lidského myšlení řešena různě. Ale nad všemi dílčími odpověďmi nabízí křesťanská víra jedinou přijatelnou odpověď, vyslovenou samotným Bohem v Knize přísloví: „Hospodin učinil vše pro sebe“ (Př 16,4). Leckdo by mohl při tomto tvrzení upadnout do rozpaků a ptát se, zda to není vrchol egoismu, proti němuž křesťanská morálka tolik bojuje.

Boží egoismus?

Nekonečně dokonalá Bytost nemohla potřebovat nic mimo sebe, nic, co by mělo uspokojit nějaký její nedostatek či touhu. Boha nic nenutilo k stvoření něčeho mimo sebe. Má v sobě samém plné zřídlo štěstí, kterému nic nemůže chybět. Přinutit Boha k stvoření světa nemohlo nic ani zvenčí ani zevnitř, ale naklonit ho k tomu mohl pouze jeden motiv, vyplývající z dokonalosti jeho přirozenosti, a to – jeho nezměrná dobrota a touha, aby někdo mimo něho měl účast na jeho absolutním dobru a štěstí.
Nejen že to není egoismus, ale naopak je to vrchol nezištnosti, k němuž stvoření nikdy nedospěje. Zlo egoismu spočívá v tom, že stvořená, tedy konečná, omezená, závislá bytost chce ze sebe učinit cíl a všechno si podřídit. Tím křivdí sama sobě a ubližuje i jiným, kterým se chce vnutit jako cíl. Sama nemá možnost dát sobě ani jim plnost štěstí, přitom ale sebe i jiné odvádí od cíle, v němž štěstí mohou nalézt.
U Boha je tomu naopak: když dává stvoření za cíl sebe, otevírá mu jedinou jistou cestu ke štěstí. Když se totiž s ním stvoření spojuje, dosahuje nekonečné dobro a v něm plnost bytí, štěstí. Sám Bůh ze spojení se stvořením nezískává nic navíc, poněvadž jeho nekonečné štěstí se nemůže zvětšit.

Samovolný hymnus chvály hmotného světa

Tato příčina stvoření světa dává světu jasný cíl. Je jím sám Bůh, z jehož dobroty svět povstal a k němuž se jako k nejvyššímu dobru má neustále vracet. Toto navracení se koná v přírodě a ve vesmíru nepřetržitě: jednotlivá stvoření se rozvíjejí a docházejí k plnosti dokonalosti, jakou jim Stvořitel určil. Ve stvoření se stále víc a více rozmnožuje Boží moudrost a dokonalost. Tento proces nazýváme šířením Boží slávy, velebením Boha celým stvořením. Kniha žalmů téměř na každé stránce ukazuje ten hymnus slávy a požehnání, který země i nebe vzdávají Stvořiteli (např. Žl 95, 96, 97, 112, 146). Nebo si připomeňme hymnus tří mládenců v ohnivé peci (Dan 3,52-88) a uvidíme, že Bohu oddané duše se umějí zaposlouchat do němé písně slávy, kterou veškeré stvoření pěje svému Stvořiteli.

Duchovní svět

Avšak tento slavný hymnus, který mrtvá i živá nerozumná příroda nikdy nepřestane zpívat, nevystihuje ještě všechnu Boží dobrotu. Proto Bůh stvořil bytosti ještě více mu podobné, schopné se s Ním spojovat vědomými akty ducha, které vědí, „odkud přišly a kam se mají vrátit“ (srv. Jan 13,1). Kromě materiálního světa povolal tedy k bytí svět ducha, tzn. bytosti osvobozené od pout hmoty, aby byly schopny spojení s neomezeným Duchem, jakým je sám Bůh – to jsou andělé, čistí duchové bez jakékoliv příměsi hmoty, kteří nemají přímý kontakt s hmotným světem.

Člověk – mluvčí materiálního světa

Jiné bytosti byly naopak určeny pro udržení stálého vztahu mezi viditelným světem a Stvořitelem. Za tím účelem byly stvořeny jako tělesné a duchovní zároveň – a to jsou lidé. Duchovní prvek, tedy lidská duše, má všechny vlastnosti čistých duchů, tedy osobní nesmrtelnost, rozumové poznání i svobodu vůle. To ale není celá přirozenost člověka. Patří k ní také tělo a v současném stavu je spojení těchto dvou složek tak těsné, že duše nemůže rozvíjet své činnosti bez součinnosti těla.
Jsme tedy postaveni na pomezí materiálního a duchovního světa, tam, kde končí čas a začíná věčnost. Máme zde od Stvořitele určen mnohem složitější úkol, než by se na první pohled zdálo. Jako každé stvoření se máme vracet k prameni, z něhož jsme vyšli, a šířit Boží slávu, svědčit celým naším životem o nekonečné moudrosti, dobrotě a dokonalosti Stvořitele. Ale jako bytosti duchovní, rozumné a svobodné to máme konat rozumně, svobodně a duchovně. Kromě toho máme vědomě oslavovat Boha a sloužit mu nejen s ohledem na sebe, na náš osobní cíl, ale i s ohledem na materiální svět, který přichází ke slovu jaksi skrze nás. Ústy člověka má svět možnost rozumně a svobodně vzdávat Bohu chválu, kterou mu němým hymnem zpívá bez ustání.

Výsostné postavení oslavné modlitby

Lidé, kteří vidí v modlitbě jenom jakési žebrání a handrkování se s Bohem, jsou náchylni úplně odmítnout modlitbu. Prosba má hluboké odůvodnění a nemůže být brána na lehkou váhu, ale není první a nejpodstatnější formou modlitby. Tou je sláva a čest Boží, kterou má Bohu vzdávat každé stvoření. Spasitel, když učil apoštoly, jak se mají modlit, začal slovy chvály, a teprve potom přešel k slovům prosby: nejprve „posvěť se jméno tvé“, a teprve potom „chléb náš vezdejší dej nám dnes“.
Když postavíme oslavnou modlitbu – jak se sluší – na první místo, okamžitě pochopíme, že smyslem naší víry není egoismus ani utilitarismus ani posluhování si Pánem Bohem, ale Boží služba, zapomínání na sebe pro Boha, to ztrácení vlastní duše, o němž mluví Spasitel (Mk 8,35). Takové nezištnosti nedosáhl žádný morální systém mimo křesťanství, protože žádný neukázal člověku tak jasně cíl, pro nějž byl stvořen, ani úkoly, které z něho vyplývají.
Člověk, jako každé Boží stvoření, se má vracet k Bohu a rozvíjet svůj podíl na Boží dokonalosti, který do jeho přirozenosti vložil Stvořitel. To je první základní šíření Boží slávy, které je společným úkolem rozumných i nerozumných stvoření.
Člověk má navíc řídit a vyjadřovat tuto chválu uvědoměle a svobodně. Z toho ale plyne, že ji člověk může také zanedbat, ba i jednat proti ní. Do jisté míry může to, co nemohou nerozumné bytosti: zaměřit svůj rozvoj opačným směrem, než leží cíl, který mu určil Bůh. Člověk se může odvrátit od Boha, dokonce proti němu povstat a za životní cíl si určit vlastní velikost a povýšenost. Ale nemůže se vymknout z celkového plánu Boží Prozřetelnosti. Když nebude v tomto plánu spolupracovat dobrovolně, bude snášením následků svého hříchu vydávat svědectví Boží spravedlnosti, a tak bude proti své vůli spolupracovat v šíření Boží slávy. Avšak zatímco by dobrovolné šíření Boží slávy bylo pro něho zdrojem štěstí, nedobrovolné je zdrojem utrpení, muk a nakonec možná neštěstí navěky.

Svět ve službě Boží prostřednictvím člověka

Kromě těchto osobních funkcí má člověk i určitou zvláštní funkci. Je jakoby spojovatelem mezi dvěma světy – je jediným představitelem materiálního vesmíru, který je schopen oslavovat Boha jazykem ducha. „Všechno je mu podrobeno“ (Žl 8,7), celý svět mu slouží a je mu k dispozici, ale za to mu má člověk pomáhat vracet se k Bohu a šířit jeho slávu. To, čeho nejsou schopna ostatní stvoření, je v moci i toho nejnepatrnějšího člověka, ba i dítěte, sotva dospěje k užívání rozumu, totiž spojovat se vědomě s Tvůrcem skutky lásky a modlitby.
V Knize moudrosti máme zajímavý odstavec, popisující, s jakou pohotovostí je příroda připravena sloužit těm, kdo chtějí sloužit Bohu, a jak se naopak bouří proti těm, kdo ji využívají, ale přitom na Boha zapomínají anebo se od něho odvracejí: „Neboť stvoření poddané Tobě, svému Tvůrci, stupňuje sílu, aby trestalo nespravedlivé, a zmírňuje ji, aby činilo dobrodiní těm, kteří ti důvěřují“ (Mdr 16,24).
V těchto slovech je víc než symbolismus. Využívat stvoření a nechtít sloužit Bohu je vykořisťování světa, podvod, nedodržení smlouvy, nesplnění své základní funkce, pro kterou je člověk světem vydržován. Kdo se odvrátí od Boha a svůj cíl umístí ve stvoření, nenajde v něm štěstí. Není schopno nasytit hlad lidské duše po nekonečnu, a tak se nutně stává zdrojem trápení. Žádné stvoření nebude okrádat Stvořitele o čest a slávu, která mu náleží. Právě to znamenají slova že „stvoření … stupňuje sílu, aby trestalo nespravedlivé“.
A naopak, když člověk věrně slouží Bohu a nezapomíná, že On je jeho cílem, a stvoření užívá jako prostředek k dosažení tohoto Cíle, tehdy se i stvoření „zmírňuje…, aby činilo dobrodiní“. Má totiž jistotu, že služba, kterou prokáže člověku, nebude odvrácena od svého vlastního předurčení, ale že ve formě aktů úcty a lásky dosáhne podnože Božího trůnu.

Ambivalentní vztah světa k člověku

Dnes, vzhledem k porušení lidské přirozenosti prvotním hříchem, může mít svět k člověku oprávněné výhrady. Ví, jak často byl vykořistěn a klamán, kolik je lidí, kteří ani nepomyslí na to, aby děkovali Bohu za všechna dobrodiní, která čerpají ze stvoření. Proto také je svět ve vztahu k člověku neustále na válečné stezce a ze všech stran číhá na jeho život. Ale jakmile postřehne duši oddanou Bohu, je připraven utišit se a obklopit ji přímo zázračnou péčí. Tím se vysvětluje ta nadpřirozená moc, kterou měli nad silami přírody velcí svatí. Velká láska panující v jejich duších byla zárukou, že všechno, co jim svět dá, se zkrášleno a zázračně proměněno vrátí k Bohu paprskem chvály.
K takovým se hrne všechno: mořské vlny a větry poslouchají jejich rozkazy, hory a skály jim ustupují z místa, jedy ztrácejí vražednou moc, divoká zvířata, lvi a vlci se jim jako beránci kladou k nohám, ptáčci se na jejich hlas slétají, aby jim zpívali a cvrlikáním je rozveselovali, dokonce i rybky vyskakují na břeh, aby jim posloužily za pokrm: svatost dává něco z té moci panování nad světem, kterou měli prarodiče před prvotním hříchem. Působí totiž, že člověk se stává dokonalým spojem mezi světem a Bohem a věrně plní svou funkci přetváření němého hymnu chvály nerozumných bytostí v mnohem silnější a výmluvnější hymnus chvály, jaký je schopen zpívat jedině duch. Tato vláda svatých nad přírodou je vděčným polem pro legendy a poezii. Na dně těchto zázračných povídek je něco více než výplody fantazie; je tam skutečnost, kterou oči lidí přivyklých na přítmí přirozeného světa nepostřehnou.

Oslavná modlitba jako cíl veškerenstva

Modlitba tedy s nutností vyplývá z cíle, jaký měl Bůh, když stvořil svět. Je tak úzce spojena s existencí světa, že kdyby se jednoho dne lidský rod přestal modlit, svět by ztratil vědomé spojení s Bohem a neví se, zda by mohl dále existovat, zda by ho Bůh okamžitě neobrátil v nicotu tak, jak ho kdysi z téže nicoty povolal k bytí. Tuto povahu absolutní nutnosti má však jen jedna modlitba – a to oslavná; prosebná modlitba tuto absolutní nezbytnost nemá. Bůh by mohl lidské poměry zařídit tak, aby člověk měl všechno, co potřebuje k dosažení štěstí, a o nic ho nepotřeboval prosit. Tak to bude na konci našeho života, kdy dojdeme k nazírání Boha „tváří v tvář“ (1 Kor 13,12); tam už ho nebudeme potřebovat prosit o nic pro sebe. Ale chvála Boží nikdy nepřestane, protože je cílem, pro nějž bylo všechno stvořeno.
Na pochopení těchto základních pravd závisí celý rozvoj duchovního života. Jedině tyto pravdy se mohou stát podkladem správného vztahu duše k Bohu, v němž musí převládat touha sloužit Bohu a ne posloužit si Bohem. Ony jsou také schopny spojit modlitbu s každodenním životem a uvést do praxe požadavek „stále se modlit a neochabovat“ (Lk 18,1). Je-li totiž první funkcí modlitby chválit Boha, bude modlitbou vše, co ho chválí. Stejně jako modlitba šíří chválu Boží plnění Boží vůle v každodenním životě křesťana.

Podle knihy: Jacek Woroniecki, Pelnia modlitwy, Poznaň 1988.
Volně přeloženo a zkráceno.
Z časopisu Amen 7-8/2001
S laskavým svolením

Zpět