O smyslu kontemplativních řeholí dnes – 3. část
Po čtrnácti letech v klášteře vám nemohu vyprávět o příliš mnoha jiných zkušenostech, než máte sami: totiž o zakoušení své vlastní ubohosti, prázdnoty a nedůslednosti. Možná mi klášter pomohl konfrontovat se s tím vším víc vědomě, bez obalu a elementárně. Nedosáhl jsem o mnoho více než tušení, že můj stav, mé stávání se, mé vznikání – anebo lépe: mé zanikání, mé stávání se ničím, má ztráta iluzí a má existence plná rozporů uritě nějak souvisejí s osudem Ježíše Krista. Avšak toto tušení, tento malinký kousek jistoty má pro mne větší cenu než všechny druhy „zkušeností“, u nichž by mi vždy zůstala nejistota, zda nejsou výplodem mých vlastních tužeb a úzkostí. Neboť dokud dychtivě (a může to být i ta nejduchovnější dychtivost) vyhlížím určitou zkušenost, určitý stav, pak musím počítat s tím, že to, čeho dosáhnu, bude projevem, výplodem mého dychtění – a tedy zase falešnou představou Boha, modlou podle mého vlastního obrazu a podoby. Kdybych však zcela přemohl tuto agresivní netrpělivost, s níž chci útočit na Boha, dobýt ho, uchvátit ho a držet, s níž chci násilím udělat něco ze sebe; kdybych se místo toho naprosto odevzdal, naprosto vydal, přijal svou úplnou nicotu; ano, přestal cokoli chtít nebo čímkoli chtít být; kdyby zcela zemřel tento „starý člověk“, jak jej nazývá Nový zákon, tento starý člověk, který stále znovu plodí jen lidské a nikdy ne božské – pak bych vstoupil do oné poslední a nejhlubší chudoby a samoty, do níž vešel Kristus a která se v Kristu tajemným způsobem stala samotou Boží; a pak by se konečně mohl zřetelněji projevit „nový člověk“, mohl by z této smrti vstát ten, který není výplodem nějakých lidských představ, nýbrž je stvořen k obrazu Božímu, a může proto zrcadlit pravého Boha. Jeden starý řeholní otec popsal tuto bezděčnost, toto nejhlubší sebeosvobození pro obdarování, jež přichází zcela „odjinud“, to, co je tak prosté a zároveň tak těžké, že je k tomu potřebí celého života, těmito slovy: „Jak mne dnes vidíš, tak žiji po celý život: trochu práce, trochu rozjímání, trochu modlitby, a jak to dovedu, zůstat prost myšlenek a postavit se jim, kdykoli mne přece přepadnou. A tak se mi dostalo ducha patření, aniž bych věděl jak.“
Je důležité si uvědomit, že rozšířená představa, že se dá duchovní zrání pojímat a prožívat jakopřehledný proces, je mylná. Není tomu tak, že bychom se vyvíjeli více méně přímočaře až k určitému bodu, kdy se něco „zapálí“, kdy se nám dostane „prožitku osvícení“, který označuje bod, od něhož vidíme sebe samy i svět jednou provždy v odlišném světle jako někdo, kdo stojí nad věcí a kdo to „dokázal“. Spíše se nepozorovaně odehrává – „aniž bych věděl jak“, jak řekl starý poustevník – proces vnitřního přetváření uprostřed všech napětí, slabostí a nedůsledností. Často obtíží spíše přibývá než ubývá. I tato trvalá ubohost, tento paradoxní stav je formou vyprázdnění. Řeholníci nemají a nemohou být ani ve vlastních očích ani v očích druhých lidí elitou, kastou dokonalých, hotových lidí. Jsou a zůstávají obrazem, paradigmatem církve, která je na cestě, ne však ještě u cíle. Jejich vlastní stav a stav celé církve na sebe vzájemně působí. Rabín v „Gogovi a Magogovi“ od Martina Bubera říká: „Zjevní stojí na skrytých. A i na nich samotných, na zjevných, není to, co je schopno nést druhé, jejich zjevnost, nýbrž jejich skrytost. Všechno nosné bytí je skryté.“ V celém bytí je vzájemná skrytá komunikace. A my všichni, ať už řeholníci nebo takzvaní „křesťané ve světě“, jsme zjevní i skrytí zároveň. Proto jsou kláštery obrazem situace v církvi,*** a již jejich nedokonalost je formou solidarity s církví,*** a tím i integrující složkou jejich povolání. Mají touto nedokonalostí trpět zástupně. I Kristus existenciálně vstoupil do situace těch, které chtěl vykoupit. Proto jsem výše řekl, že obraz dokonalých, kteří opatřují milosti pro hříšníky, je problematický. A více než to – je nepravdivý.
Nepatrná jiskérka jistoty, že stojíme v osudu Ježíše Krista, a tím i v něm, jehož necítíme, jehož nezakoušíme, jehož nevidíme, tato jiskra, kvůli níž je třeba vzdát se všeho, všeho beze zbytku – ta dává pokoj a svobodu, onen zcela jiný pokoj a onu zcela jinou svobodu, jež „svět nemůže dát“ (srov. Jan 14, 27). A tento pokoj a tato svoboda jsou znameními „nového člověka“, který se může pozvolna vyloupnout. O tomto člověku bych rád něco řekl.
Theofil Antiochijský řekl: „Ukaž mi svého člověka a já ti ukážu tvého Boha.“ „Starý člověk hříchu“ se upíná k vlastnoručně utvořené, nepravdivé představě o člověku a této představě odpovídá též vlastnoručně utvořená, nepravdivá představa o Bohu. Avšak skrytý Bůh stvořil jako svůj protějšek „skrytého člověka srdce“ (jak ho nazývá 1 Petr 3, 4), živou ikonu. Pro každého člověka existuje takový obraz, takový nárys: jako pravá identita v Bohu. On sám ji zpočátku nezná. Zakrývá mu ji jeho nepravé já, jaho maska, ego, hledající sebe sama, byť na nejvyšších rovinách duchovního života a kontemplace. Teprve když se toto falešné sebevědomí se všemi svými ambicemi, i duchovními, vzdá sebe sama a zemře, začne se pozvolna vynořovat pravé já, obraz Boží, „nový člověk“, skutečná „osoba“ v takové kvalitě osobního bytí, která je analogická osobnímu bytí Nejsvětější Trojice, tzn. v konečné, neotřesitelné identitě se sebou samým a zároveň s radikální, podstatnou vztažeností k ostatním. Když člověk přichází do kláštera, činí veliký krok odříkání tím, že za sebou nechává svůj „světský“ život. Avšak „starého člověka“ za sebou nechává jen ve zcela ojedinělých případech. A tento „starý člověk“ přesouvá svou ctižádost do náboženské oblasti a přitom má sklon považovat své úsilí za ctnostné a nesobecké. Zůstaneme-li při tom, stane se z něho individuum usilující o nemožný ideál individuální svatosti způsobem duchovního solipsismu; a tento solipsismus jej nepřivede do nebe, nýbrž do pekla bezvýchodné izolace, křečovitosti, zatrpklosti a ztuhnutí v určitých formách zbožnosti.
Rozbíjí-li se však „starému člověku“ jeho plány a nelpí-li na nich zoufale, pak je reálná naděje, že nahlédne nutnost úplného znovuzrození z Ducha Kristova. V jeho nejhlubší bezmoci se může zrodit jeho bytí v Kristu, může být schopen se Kristu otevřít, milovat jej a žít z něho. Pak uvidí sebe sama i svět tak, jak jej vidí Bůh. K lidem začne mít tentýž vztah, jaký k nim má Kristus. Stane se nezávislým na útěchách různých sociálních „idolů“ a nestojí ani nepadá s přijetím u svého okolí. Už nehledá lásku, tím méně ji vyžaduje, nýbrž ji bezpodmínečně rozdává. Už netouží být milován, chápán, přijímán, netouží po odpuštění, nýbrž chce všechny chápat, všechny milovat, všem odpouštět a přijímat všechny ostatní takové, jací jsou, a pomáhat jim, aby mohli sebe samé přesahovat v lásce. Jeho postoj jaksi „není z tohoto světa“. A proto je „nový člověk“ – stejně jako Kristus – v tomto světě bezúčelný, zůstává na okraji lidské společnosti a není schopen nabídnout žádná praktická řešení.
Tito „noví lidé“ jsou velmi názorně vykresleni v románech Dostojevského. „Idiot“, kníže Myškin, se kupř. nezúčastní vnějšího běhu událostí, nebo to aspoň činí zcela jiným způsobem než ostatní osoby příběhu. Je jako svatý obraz visící v místnosti, v jehož odhalujícím a uzdravujícím světle je možno dešifrovat smysl událostí odehrávajících se na jevišti světa. „Nový člověk“ je u Dostojevského „znamením, jemuž je odpíráno“, někým, kdo se podílí na paradoxu Vtělení: je soudcem a spasitelem světa, protože jedině on zná pravdu o světě a umí ji tlumočit a překládat od Boha k nám a od nás k Bohu. Má vidění „sofiánského“ světa, takového světa, jak byl koncipován na počátku tvůrčí moudrostí Boží před hříšným pádem, a jeho láska je schopna překlenout všechny roztržky, které jsou následkem prvotního hříchu. Stává se jednotící, integrující silou ve svém okolí, centrem pokoje a smíření. Není si toho však vůbec vědom; nemá nic, nedělá nic a nevlastní nic než to, čím je; a je hluboce přesvědčen o tom, že není ničím. Všechno co dělá, je schopen dělat dobře a správně jakoby sám od sebe. A tak počíná, aniž by si to uvědomoval, se stavbou „znovu-sceleného“ světa, světa podle původního úmyslu Stvořitelova, jakožto spoluúčastník božského stvořitelského umění.
Tento popis snad zachází příliš daleko. Neboť ve skutečnosti jsou takoví „noví lidé“ převelice vzácní. Setkáváme se s nimi pouze v zárodku, ve zlomcích. Avšak více méně v každém z nás je skryt takový „nový člověk“, kterého bychom měli nechat vyjít na světlo. A v každém klášteře, v každé komunitě je možno najít větší či menší stopy tvářnosti „nového“, vykoupeného světa; vždy znovu se tu a tam zdaří žít pospolu po nějaký čas v pokoji a radosti Ducha svatého. Celkem vzato však dnes nežijeme v době, kdy by „noví lidé“ vytvářeli vykoupený svět, kdy by vznikala svatá společenství a stavěly se tajuplné katedrály a uzavřené teologické systémy naplněné moudrostí, jež by skýtaly předchuť vykoupeného kosmu. Nadešla hodina, kdy „noví lidé“ a všichni jim podobní – mám na mysli, abych nezmiňoval někoho žijícího, např. Pasternakova Doktora Živaga, onoho člověka z ráje – kdy tedy se takovíto lidé ocitli v hlubokém protikladu vůči lidskému hemžení a pachtění svého společenského systému a musí být ještě rádi, nejsou-li posláni do vyhnanství na druhý konec zeměkoule, že je jim povoleno postavit stan aspoň na okraji města. Snad opět někdy nadejde čas, kdy jim bude dovoleno stavět; nyní je však jejich nejzřejmějším údělem utrpení ve světě, který není budován podle Božích plánů.
A tím jsme znovu u paradoxní situace, v níž i „nový člověk“ zůstává na tomto světě, přesně jako Ježíš Kristus: jako ten, kdo působí pokoj, a zároveň jako znamení, jemuž je odpíráno. Stejně jako „vidoucí“ z platónské sluje může vyjít ven, spatřit pravý svit slunce a pak se vrátit ke svým dřívějším druhům, aby jim ukázal cestu ke světlu: prohlásí ho za šílence a raději zůstanou u svých stínů. A bude mít ještě štěstí, nezabijí-li ho nakonec, aby mohli nerušeně setrvat u svých iluzí. Již praotec řeholníků Antonín říkal: „Přijde čas, kdy všichni lidé zešílí. A najdou-li někoho, kdo nebude jako oni, sesypou se na něj, začnou ho bít a křičet: ,Ty jsi šílenec, protože nejsi jako my!ʻ“
J. Sauer, Lebenswege des Glaubens. Herder, Freiburg 1978, s. 96–114.
Přeložila sestra Magdaléna OCD (Krakov).
Teologické texty 3/1990
s laskavým svolením