Definice pojmů
Nový kodex kanonického práva potvrzuje: „Ve všech institutech se má zachovávat klauzura přiměřená zvláštnostem a poslání institutu, přičemž je určitá část řeholního domu vyhrazena jen samotným členům /§1/“.
A v č. 667 v §2 pokračuje: „Přísnější zavedení klauzury se má zachovávat v klášterech zaměřených na kontemplativní život.“
Jinak řečeno: všechny řeholní domy, které patří mužskému nebo ženskému institutu, musejí dodržovat klauzuru, tato klauzura ať je „přísnější“ v klášterech kontemplativního života. Existuje tedy odstupňování od jednoduché klauzury, která je závazná pro všechny řeholní domy, až k „přísnější“ klauzuře jen pro kontemplativní.
Ale kodex jde ještě dál, tím že v §3 objasňuje: „Kláštery sester, které jsou zaměřeny zcela na kontemplativní život, musejí zachovávat papežskou klauzuru podle předpisů vydaných Apoštolským Stolcem.“
Tedy: Sv. Stolec nařizuje na základě plné moci, která mu přísluší, klauzuru nejen pro všechny řeholní domy, ale dělá dokonce rozdíl ještě mezi kontemplativními a kontemplativními. Skutečně jsou sestry, které, třebaže mají kontemplaci jako hlavní cíl, vykonávají přesto formu aktivního apoštolátu. Jiné naproti tomu jsou „čistě“ kontemplativní. Pro tyto Sv. Stolec nejen doporučuje, nýbrž předpisuje „papežskou klauzuru“, to znamená nejstriktnější, nejpřísnější.
Je třeba vědět, že před II. Vatikánským koncilem připustil Pius XII. v apoštolské konstituci „Sponsa Christi“ existenci dvou druhů papežské klauzury: „větší“ pro sestry „čistě kontemplativního“ života a „menší“ pro ty, které dovolují některá vnější díla apoštolátu, třebaže za svůj hlavní cíl mají kontemplaci /scopus principalis/.
Tato zmírněná situace však byla podnětem pro nekonečné kontroverze, a proto koncil rozhodl ukončit tento experiment. „Ecclesiae Sanctae“ vyhlásila, že „menší klauzura“ se ruší /ES II, 32/ a od nynějška se přidržujeme pouze jedné formy papežské klauzury. Proto čteme v koncilním dekretu „Perfectae caritatis“: „Papežská klauzura mnišek s životem výhradně kontemplativním má zůstat i nadále. Ať je však přizpůsobena časovým a místním podmínkám a zastaralé zvyklosti ať jsou odstraněny. V této věci je třeba slyšet přání klášterů samých.“ /PC 16/.
Po tomto prohlášení se mnohé kláštery radikálně vzdaly vnější činnosti, aby mohly zachovávat papežskou klauzuru tak, jak je předepsána. Jiné kontemplativní řeholní rodiny, jako např. benediktýnky, byly povinny podržet si svůj apoštolát a přijaly monastickou klauzuru, kterou právo definuje jako „konstitucionální klauzuru“. Když kánon 667 §3 hovoří o papežské klauzuře, prohlašuje: „Ostatní ženské kláštery budou zachovávat klauzuru přizpůsobenou jejich zvláštnímu svérázu, a která bude zakotvená v konstitucích“. To je to, co „Perfectae caritatis“ prohlašuje slovy: „Jiné mnišky, věnující se podle svých stanov vnější apoštolské činnosti, nechť jsou vyňaty z papežské klauzury, aby mohly lépe plnit svěřené apoštolské úkoly. Má se však zachovat klauzura předepsaná stanovami“ /PC 16/. Papežská klauzura je stanovená Sv. Stolcem, odtud její jméno.
Z toho vyplývá, že se instrukce „Venite seorsum“ orientuje jen na „Instituty věnované výlučně kontemplaci“ /VS VII/, které se nemohou nechat při praktickém provádění kanonických nařízení inspirovat těmi kláštery, které mají takovou klauzuru, která jim dovoluje zůstávat uvnitř klauzury, zatímco vykonávají svůj apoštolát v zařízeních hraničících s klášterem. Konstitucionální a papežská klauzura jsou tedy důsledně rozlišeny a nelze je žádným způsobem zaměnit.