Karmelitánský hábit
1. Historie karmelitánského hábitu
Poustevníci na hoře Karmel nosili hábit vyrobený z nebarvené vlny. Skládal se z tuniky přepásané na bocích koženým pásem, škapulíře položeného na tuniku a z kapuce, která se oblékala na škapulíř.
Během liturgických slavností si poustevníci oblékali plášť. Plášť byl obdélníkového tvaru, 2 m dlouhý a 1,5 m široký, bylo na něm sedm svislých pruhů šířky asi 30 cm. Čtyři pruhy byly bílé a tři černé nebo šedé. Plášť se přehazoval přes ramena a sahal k pasu.
Jaký význam připisovali pruhům na plášti první karmelitání přesně nevíme. Můžeme najít mnoho výkladů, některé z nich jsou legendární.
- Symbolizují sedm darů Ducha svatého, do nichž by měl být oblečen každý karmelitán.
- Označují prostředky, do nichž se má mnich obléci, aby vyrostl v ctnosti a milosti.
- Někteří vyvozují pruhovaný plášť karmelitánů z muslimské tradice. Pruhované šátky nosili muslimští poustevníci. Byl pro ně znamením eliášovského a mystického povolání. Islámská tradice tvrdila, že Ježíš měl na sobě pruhovanou šálu při svém veřejném vystupování.
- Liber de institutione primorum monachorum (Kniha o zřízení prvních mnichů ze 14. století) dává hábitu alegorický výklad. Tunika, která se zpočátku vyráběla z velbloudí nebo kozí srsti byla znamením chudoby a pokání. Škapulíř s kapucí symbolizuje jho poslušnosti; kapuce, která pokrývá hlavu je znamením poslušnosti vůči představenému, kterého Bůh ustanovil hlavou komunity. Škapulíř nemá rukávy, a tak ruce jsou volné, protože mnich musí být vždy připraven a odhodlán dělat práci mu svěřenou. U škapulíře ještě nejsou žádné odkazy na mariánskou úctu. Pruhy pláště odkazují na plášť Eliášův, který byl pro karmelitány symbolem čistoty srdce a věrnosti Božímu slovu. To naznačuje, že mnich by měl vždy uvádět Kristovo evangelium do srdce. Čtyři bílé pruhy symbolizují čistotu srdce, která se získává skrze poslušnost evangeliu. Evangelium je jedno, i když jsou čtyři. Tři tmavé pruhy symbolizují očištění od hříchů. Bůh ho dává, když jsou splněny tři stupně pokání: bolest nad hříchy, vyznání hříchů a zadostiučinění. Cestovní hůl – symbolizuje nezbytnost být vyzbrojeni vírou proti všem formám zla a pokušení. První bosí karmelitáni nosili s sebou cestovní hole, a jistě jim byly nejen pomocí při cestě. Cestovní hole se staly trvalým ikonografickým znamením tereziánských počátků.
- Jedna legenda ze 14. století vysvětluje původ pruhů následujícím způsobem: Když byl Eliáš přijat do nebe v ohnivém voze, hodil plášť Elizeovi, svému nástupci. Eliášův plášť přišel do kontaktu s ohněm. Tam, kde oheň nedosáhl, zůstal plášť bílý. Na ostatních místech byl sežehnut a ztmavl.
Pruhovaný plášť na sobě karmelitáni nosili ještě během generální kapituly v Londýně r. 1281, kdy prohlásili, že je „znamením našeho řádu“. Takovéto znamení bylo však srozumitelné v palestinských podmínkách; v Evropě se stal problémem nejen z estetických důvodů, ale i pro technické obtíže při jeho vyrobení. Musel být tkaný v celé své šířce a byl velmi nákladný. Také se stal důvodem pro výsměch, vtipy a odrazoval potenciální kandidáty pro karmelitánský život. Pruhovaný plášť také nebyl spojený s mariánskou zbožností Karmelu. Proto o několik let později, v roce 1287, generální kapitula v Montpellier rozhodla změnit pruhovaný plášť na bílý. Povolení udělil Honorius IV. Bílá barva začala být spojována s mariánským rozměrem karmelitánské spirituality a usnadnila přijetí názvu řádu jako bratři Panny Marie z hory Karmel. Karmelitáni tak přijali bílý plášť jako oficiální znamení svého mariánského zasvěcení. Po zjevení Panny Marie generálnímu předstevenému sv. Šimonu Stockovi (1200-1265) dostal ve 13. století mariánský význam také škapulíř.
2. Karmelitánský hábit dnes
Karmelitánský hábit je tmavě hnědý, při slavnostních příležitostech je doplněný bílým pláštěm. Hnědá barva je barvou země a symbolizuje humilitas – pokoru a chudobu. Plášť bílé barvy je znamením nebe, čistoty a obrazem Panny Marie. Hábit je znamením našeho lidství, pozemskosti, plášť vyjadřuje naše směřování a proměnu. K hábitu patří kožený pás, symbol poslušnosti. Škapulíř, který byl původně zástěrou, má u karmelitánů zvláštní význam – je svátostinou a znamením zvláštní ochrany Panny Marie. Závoj sester je znakem tajemství a skrytosti.
3. Význam oděvu – nošení šatu
Oděv patří k životním potřebám člověka stejně jako potrava a bydlení. Jeho účelem není pouze chránit a přikrývat člověka, nýbrž jej také odkrývat, projevovat. To nám umožňuje podle oděvu rozpoznat toho, kdo jej nosí.
Dokladem toho, že oděv ukazuje, kdo je ten, který jej nosí, jsou změny oděvů (souběžně se změnami jmen): ten, kdo dostane nový oděv, stává se novým člověkem (Za 3,3; Gn 41,42; Lk 8,35). Je známo, jaký dosah mělo zaslíbení o nových šatech (Zj 6,11; 7,9.13; 3,5.18, Kaz 9,8) při křtu v církvi. Šaty Ježíšovy také odhalují jeho osobu a jeho poslání: oslňující jas jeho oděvu při proměnění (Mt 17,2), jeho šat je beze švů (J 19,23) ukazuje k jeho velekněžskému úřadu právě tak, jako poukazuje šarlatový plášť, do něhož ho oblékli vojáci (Mt 27,28), na jeho královský úřad.
Vzít si jiný oděv je tedy znamením hluboké změny, která se dotýká přímo osoby toho, kdo je svlečen a potom znovu oblečen. Oblek se podílí na samé bytosti člověka. Tak když Jonatan dává Davidovi svůj plášť (1 S 18,4), je to znamení, že dává sám sebe do služeb Davidovi, a jestliže se David tolik chvěje, že odřízl cíp pláště Saulova (1 S 24,5), je to proto, že se bojí, že vložil svou ruku na Pomazaného Hospodinova. Z tohoto hlediska je možné chápat, proč Elizeus, tím, že zdědil Eliášův plášť, zdědil i jeho moc (2 Kr 2,13). Z tohoto úhlu je také třeba hledět na zázračnou moc šatů Ježíšových (Mt 9,21; 14,36) nebo Pavlových (Sk 19,12). Jednota mezi oděvem a osobou, která jej nosí, se projevuje také skutečností, že pro úplné očištění je nutno vyprat své šaty (Ex 19,10; Lv 11,25; Zj 7,14) nebo i skutečností, že znečistit svůj oděv znamená znečistit sebe samého (Zj 3,4).
Má-li oděv pro biblické myšlení takový význam, nelze se divit, že slovesa jako svléci a obléci byla spojována s vyvolením, křtem, povoláním, spásou a křesťanským životem. Být shledán nahým před Bohem to je objevit se před ním v provinilé nahotě jako Adam v zahradě Eden, kdežto najde-li nás oblečené, bude nám otevřeno nebeské království (2 K 5,3). Avšak tento nový oděv, který nám umožní snést soud (jako kožená zástěra první dvojice – Gn 3,21), nám může dát jen Bůh. Aby člověk mohl zůstat v Boží přítomnosti, je třeba, aby od svého nebeského Otce obdržel oděv spásy (Iz 61,10), tak jako marnotratný syn dostal to „nejkrásnější roucho“ (Lk 15,22). Jde o to mít bílé roucho vyvolených, to je být obnoven v celé své bytosti, být jistým způsobem znovu stvořen. Tento oděv spásy, který člověka nejen přikrývá, ale stává se nedílnou součástí jeho samého, je Ježíš Kristus (Ř 13,14). Oblékáme ho ve křtu, který je svlečením člověka starého a oblečením člověka nového, vzkříšeného.
