V Tereziině škole
Potřebujeme tedy jít k živé zkušenosti, poznat ji a pracovat s ní. V tomto díle však nejsme sami. Spolu se svým povoláním jsme obdrželi darem výjimečnou průvodkyni a jsme zváni jí systematickým způsobem naslouchat právě v tomto šestiletí. A zvláště v tomto roce, který jsme zasvětili četbě Cesty dokonalosti. Zřejmě žádné dílo sv. Terezie není vhodnější pro dosažení cíle, který jsme na tomto mimořádném definitoriu stanovili – a tím je kráčet v následujících letech cestou, která nás vede skrze obnovenou zkušenost k tereziánskému charismatu. Proto se snažíme, velice prostě a bez jakéhokoliv nároku na originalitu, vytěžit z tohoto základního textu svaté Matky kritéria a hlavní linie pro následování, položené na základě bytí, ne ve směru idealistickém, ani spirituálním, ale ve směru reálném a možném, skrze živou zkušenost charismatu. Mohli bychom také říci: ve směru autentického štěstí. Otázka: „Jsem šťastný?“ je ve chvíli, ve které jsme se rozhodli verifikovat naši zkušenost, rozhodující. Terezie nám v podstatě navrhuje právě toto: cestu ke štěstí, jak sama říká:
„Tento dům je nebem, je-li možné mít jej na zemi, ale jen pro toho, kdo se spokojí pouze s tím, že uspokojuje Boha a nehledí si své spokojenosti; tak se mu žije velmi dobře. Chce-li se něco víc, přijde se o všechno, neboť to nemůže mít. A nespokojená duše je jako ten, kdo má velké nechutenství, takže ať si je pokrm sebelepší, trýzní jej; a zatímco zdraví jedí s velkou chutí, jemu to převrací žaludek“ (CV 13,7).
Jestliže bychom měli jedním slovem označit nejvážnější problém zasvěceného života a konkrétně života našeho řádu v této době, mohli bychom říci, že je to nedostatek štěstí, nespokojenost. Tato rozšířená nespokojenost, která často udává tón našim životům a našim komunitám, nejen že nás nechává trpět, ale především nám bere naději a chuť udělat něco, co by nás vyvedlo z této situace. Hrozí nám, že upadneme do acédie, což je nedostatek péče o nás samé, o naše bytí, v podstatě pouštíme z rukou kormidlo našeho osobního a komunitního života. Proto, když se provincie nebo jednotlivé regiony snaží nabídnout možnosti stálé formace duchovního načerpání, se stává to, co říká Terezie ve výše zmiňovaném citátu: je zbytečné nabízet dobré jídlo tomu, kdo trpí nechutenstvím. Hlad se vyléčí jídlem, ale nechutenství se vyléčí změnou života, což se samozřejmě uskutečňuje mnohem obtížněji.
Často v této situaci nabízíme jako lék modlitbu. Ale také modlitba se může stát dobrým jídlem pro žaludek, nebo lépe řečeno pro duši trpící nechutenstvím. První mimořádná zvláštnost, kterou u Terezie nacházíme, je to, že ve svém výkladu nevychází z modlitby, ale k modlitbě směřuje. My často v našich dokumentech stavíme modlitbu na první místo jako základ řádu. Terezie to tak nedělá, sleduje praktický řád: primus in intentione není primus in executione, ačkoli můžeme říci, že je poslední, aspoň pokud modlitbu chápeme jako „kontemplaci“. Terezie nám říká, že pokud se chceme naučit modlit se, pokud skutečně chceme udělat z našeho života cestu modlitby, musíme nejprve položit solidní existenciální základ, bez kterého se modlitba zcela jistě nezdaří, nebo alespoň ne v té formě a tím způsobem, který má na mysli Terezie. Všichni známe nazpaměť tři podmínky, které podle Terezie předcházejí život modlitby:
„První je láska jedněch k druhým; další je odpoutanost od všeho stvořeného; a další je opravdová pokora, která – ač ji uvádím jako poslední – je hlavní a objímá ostatní“ (CV 4,4).
Nikdy se dostatečně nezdůrazní ústřední postavení tohoto textu pro pochopení tereziánského charismatu. Je to nejúčinnější syntéza toho, co je skutečně podstatné pro náš život a ani jedno slovo se nemůže ubrat nebo pozměnit. Samotný pořádek slov je určující, jak sama Terezie upozorňuje. Na jedné straně vzájemná láska musí být na prvním místě, jednak proto, že to odpovídá základnímu evangelnímu přikázání, a dále proto, že tereziánskou reformu charakterizuje zvláštní důraz na komunitní a rodinnou dimenzi řeholního života. Ale, jak dále Terezie říká, láska mezi námi se nemůže zakládat na nějakém sentimentu, sympatii nebo na lidské spřízněnosti a ještě méně na spojenectví diktovaném vlastními zájmy. Láska, o které mluví svatá Terezie, je láska, která kvete mezi osobami pokornými a odpoutanými od světa: „Nedokážu pochopit“ – píše Terezie (CE 24,2 ) – „jak by mohla existovat pokora bez lásky ani láska bez pokory; a není ani možné, aby tyto dvě ctnosti existovaly bez velké odpoutanosti od všeho stvořeného“. Proto se pokora stává základem pro celou budovu a vnitřní osou, kolem které se otáčí celá tereziánská pedagogika.
Pokora je pro Terezii něčím víc než jen jednou ze ctností. Terezie mluví o „opravdové pokoře“, protože pokora, kterou má na mysli, je výsledkem určité poznané zkušenosti, je to skutečnost charakteristická pro toho, kdo potkal Pravdu ve své dvojí podobě: Pravdu Boha Lásky a pravdu vlastního lidství, ubohého a zraněného, ale tím radikálněji milovaného, protože k této lásce není jiný důvod, než Boží dobrota. V tomto smyslu pokora není totéž co neúcta vůči člověku, ale naopak královská cesta, protože člověk realizuje to nejvyšší povolání, ke kterému byl povolán. Proto je pokora podmínkou samotného Ježíše Krista, která vyjadřuje základní postoj naší existence. Následovat Ježíše Krista tedy znamená především a více než vše ostatní zaujmout tento postoj: „Mějte mezi sebou stejné smýšlení, jaké je v Ježíši Kristu“ (Fil 2,5), tedy jeho ponížení a jeho poslušnost, abychom mohli mít podíl na jeho vyvýšení. Jedná se tedy o tu „nejvyšší pokoru“, která se snižuje a sklání, ale současně člověka pozvedá a dává mu důstojnost. Právě z tohoto důvodu Terezie, když myslí na „pravou pokoru“, uvažuje o ní jako o nejvyšší ctnosti, srovnává ji s „královnou“ v šachové partii (CE 24,2) a dává na ni, spolu s odpoutaností, veliký důraz:
„Ó, svrchované ctnosti, paní všeho tvorstva, vládkyně světa, osvoboditelky od všech léček a intrik, které nám nastražil démon, tolik milované naším učitelem Kristem, jehož nikdy nebylo možné v ničem vidět bez nich!“ (CV 10,3).
A nemůže dále chybět odkaz na Marii jako na vzor této darované pokory.
„Připodobněme se, mé dcery, aspoň v něčem Nejsvětější Panně, jejíž šat nosíme; vždyť působí rozpaky už jen to, že se nazýváme jejími mniškami; neboť i kdyby se nám kdovíjak zdálo, že jsme se pokořili, i tak jsme ještě nedostatečné na to, abychom byly dcerami takové Matky a snoubenkami takového Snoubence“ (CV 13,3).
Je jasné, že pokud se chceme od Terezie naučit žít naše karmelské řeholní povolání, nemůžeme brát na lehkou váhu hledisko, které bylo pro ni tak rozhodující. Zde se setkáváme s jednou z největších překážek, která nám znemožňuje, nebo aspoň činí dost obtížnou zkušenost jiné formy života. Jak čteme v listu Definitoria z prosince 2010:
„Muž a žena dneška chtějí být pány svého vlastního života, ale v řeholním životě to takto není. Tím, že jsme kladně odpověděli na Boží povolání, učinili jsme Jej naším Pánem a Majitelem, kterému odevzdáváme vše, co jsme a co vlastníme, aby On s námi jednal podle své vůle.“
Pokora a poslušnost jsou podmínkami proto, že díky nim se v nás mohou realizovat velká Boží díla. Jestliže chybí tento duch víry, nevyhnutelně se omezíme na plnění našich malých skutků. A zatímco Boží dílo je vždy nositelem společenství a svornosti, zaměření se na naše dílo s sebou nese uzavřenost ve vlastním individuálním horizontu a komunitu ponechává na okraji. Tak se domníváme, že jsme více svobodní a více pány nás samých, ale ve skutečnosti je to iluze. A důkazem toho je fakt, že ve volbách, které konáme individualistickým způsobem nejsme zcela šťastní. Bráníme je jako naše útočiště, naši kotvu spásy, ale nejasně cítíme, že bychom mohli žít mnohem lépe, kdybychom je zcela opustili a pokorně se odevzdali vůli Boží tak, jak se nám nabízí v prostředcích vlastních řeholnímu životu: komunita, představení, řehole a stanovy.
Ostatně pro Terezii je pokora pevným základem komunitního života. Vícekrát říká, že mnohem hlubší motivací pro život ve společenství je vědomí vlastní neschopnosti dosáhnout sami přetvoření v Krista, autentického obrácení a obnovy života. „Chtěla bych, aby nás pět, kteří se v současné době milujeme v Kristu, uzavřelo tuto dohodu: jako se jiní stávají spojenci vskrytu proti Jeho Majestátu a spřádají zlovolnosti a hereze, snažme se občas sejít, abychom vyváděli z omylu jedni druhé a mluvili spolu o tom, v čem bychom se mohli zlepšit a víc uspokojovat Boha; neboť není nikoho, kdo by tak dobře znal sám sebe, jako nás znají ti, kdo se na nás dívají.“ Tak Terezie ve svém Životě (16,7) vyjadřuje svou potřebu konfrontace s druhými, potřebu nekráčet sama, protože nebezpečí chyby je mnohem větší, pokud chybí pohled přítele, schopný změnit kurz. A v jednom dalším úryvku snad ještě výrazněji píše:
„Neboť věci, které se týkají služby Bohu, jsou už samy o sobě tak slabé, že je zapotřebí, aby ti, kdo (Mu) slouží, chránili jedni druhé, a tak postupovali vpřed… Je zapotřebí hledat si společnost, aby se (člověk) ubránil, dokud nejsou (natolik) silní, aby jim nebylo zatěžko trpět; a pokud ne, dostanou se do velké tísně. Zdá se mi, že kvůli tomu museli někteří světci odcházet na poušť. A je to jistý druh pokory, že člověk nedůvěřuje sobě, nýbrž věří, že skrze ty, s nimiž rozmlouvá, mu pomůže Bůh; a láska roste tím, že se sdílí“ (Ž 7,22).
V textech, jako je tento, Tereziina duše mluví s mimořádnou autenticitou a svěžestí. Chápeme velice dobře, proč chtěla založit komunity modlitebníků, ve kterých si lidé nejsou navzájem cizinci, ale tím, že se znají, pečují navzájem jedni o cestu druhých. Je to jistý způsob pokory žádat druhé o pomoc, pokud víme, že chtějí naše dobro a že udělají vše pro to, aby nám pomohli. Bez této vzájemnosti, ve které „láska roste tím, že se sdílí“, bude nemožné učinit seriózní a důvěryhodné rozlišování ohledně naší budoucnosti.
Bez společenství je nevyhnutelné, že převládne duch světa a těla. Snadněji přijímáme individualistické postoje, naše volby jsou – více či méně zřetelně – podmíněny potřebami těla a vlivy světa. Jestliže z našeho života vyloučíme závazek budovat společenství (ať ve smyslu materiálním či ještě více ve smyslu duchovním), všechny aspekty řeholního povolání začnou ztrácet smysl a hodnotu. Proč být chudí? Proč se neobklopit vším, co můžeme cítit jako naši potřebu, bez toho, že bychom rozlišovali, zda se jedná o potřebu skutečnou nebo diktovanou konzumní společností? Proč omezovat naši svobodu volby a jednání na to, co je užitečné pro komunitu nebo na to, co rozhodnou představení? A především proč nést kříž jisté citové osamělosti, jestliže z ní nevychází prohloubení vztahů, ale naopak se zdá být slučitelná pouze s povrchním potlačením vztahovosti?
Skutečnost života ve společenství automaticky neznamená, že žijeme také se společenstvím a pro společenství. Jestliže se společenství stává pouze neutrálním prostředím, ve kterém se odehrává náš život a naše každodenní jednání, bez toho, že bychom toto prostředí hluboce charakterizovali, orientovali a formovali, je nevyhnutelné, že dříve nebo později se v nás objeví jistý druh nedostatku štěstí a nespokojenosti. Je to jako by se neshodovala duše a tělo, identita vnitřní a vnější, slova a činy. Utrpení tohoto napětí je takové, že, i když zachová počáteční závazek, může se člověk rozhodnout zříci se duše a přijmout jako náhradu tělo, které se nám nabízí. Život tedy už není víc ona svobodná volba, učiněná ve chvíli profese, kdy jsme stvrdili, že se chceme „darovat celým srdcem této rodině založené svatou Terezií“. Místo toho, abychom se dále snažili tvořit rodinu, více méně smutně přijmeme, že komunita není rodina a tedy v důsledku se jí nemůžeme darovat celým srdcem. Samozřejmě v ní můžeme žít, vykonávat různé úřady a služby, přijímat její dobrodiní, udržovat vztahy, ale toto všechno ještě netvoří rodinu a ani se rodinou nemůže stát bez výslovné a vzájemné volby.
V té míře, v jaké se snažíme budovat komunitu jako rodinu shromážděnou kolem Ježíše Krista, se vytváří jak odpoutanost od světa, tak služba světu. Terezie chtěla komunitu schopnou žít podle logiky, která není logikou světa, podle logiky inspirované evangeliem a vztahem přátelství s Kristem, právě pro lásku ke světu, protože „svět v plamenech“ toho má zapotřebí. Láska a služba světu je možné jen tehdy, když se světu nebudeme přizpůsobovat. Posílení naší identity je nezbytné proto, abychom mohli žít se světem ve zdravém vztahu lásky. My sami bychom měli být ve světě natolik hlubocí a přesvědčení, abychom byli schopni ztratit sami sebe ve prospěch druhého. Právě tato otevřenost druhému, jinému, musí jít ruku v ruce se stále hlubším a přesvědčivějším zakořeněním v našem křesťanském, řeholním a karmelském povolání. Stejně jako v trojičním životě, poslání (misie) není ničím jiným, než rozšířením, je to v jistém smyslu prohloubení, prvotní vztah příslušnosti, do kterého se musíme stále znovu vracet, abychom nevyčerpali svůj dynamismus.