Nade všechno chraň své srdce
Diagnóza papeže Františka jde k srdci naší duchovní indispozice. Nedává jí s přísností soudce, který odsuzuje, ale se starostlivostí pastýře, který pečuje o nemocné a ztracené ovce. Opravdu se často cítíme právě jako zástupy v Matoušově evangeliu (9,36): „Ježíš měl s nimi soucit, protože byli unavení a skleslí jako ovce bez pastýře.“
Hlavním důvodem ztráty směru a s tím spojené únavy je skutečnost, že jsme nevzali dostatečně vážně v úvahu dobu, ve které žijeme, nerozpoznali jsme čas, ve kterém nás Pán navštívil (srv. Lk 19,44). Existuje určitá hranice, která odděluje normalitu od výjimečného stavu, čas „řádné správy“ a čas krize. Můj dojem je, že jsme ještě navzdory všemu nepřekročili tuto hranici, ještě jsme neztratili vědomí reality dnešní doby. Tváří tvář problémům hledáme řešení, která jsou již překonaná. Nechápeme, že krize, kterou procházíme, se nepřekoná, pokud nepřijmeme celou její dramatičnost. My se stále staráme o to, jak zachránit ten či onen konvent, tu či onu provincii, diecézi nebo farnost. Namáhavě vypracováváme malé strategie přežití, abychom zajistili naše vnější struktury. Ale, jak by řekla svatá Terezie, teď není čas „vyjednávat s Bohem záležitosti drobného významu“ (CD 1,5). To, o co bychom se měli starat, nejsou struktury a instituce, které umírají. Je to život, pro který tyto struktury existují, smysl jejich existence: toto je skutečný nehmotný poklad, který máme zachránit.
Neznám jiná slova, která by lépe vysvětlovala to, co se pokouším říci, než ta, která během II. světové války psal z vězení Dietrich Bonhoffer: „Budeme muset zachránit náš život, více než ho modelovat, doufat více, než plánovat, odolávat více, než pokračovat“. (D. Bonhoffer, Pensieri per il giorno del battesimo di Dietrich W.R.Bethge, in Id., Resistenza e resa, Cinisello Balsamo 1988, 367) A na podporu těchto svých slov citoval verš z knihy Přísloví (4,23): „Nade všechno chraň své srdce, vždyť z něho vychází život.“ Jsou to slova věřícího člověka, který žije v době krize a vyhnanství a přijímá to s pokornou vírou a teologální nadějí. Ví příliš dobře, na základě vlastní zkušenosti, že to nebudou plány, které by zachránily církev a lidstvo, ale bude to pouze autentický a morální růst. Proto se imperativem stává: Nade všechno chraň své srdce, vždyť z něho vychází život.
Tím nejdůležitějším je chránit naše srdce, naši duši. Konventy a kláštery se mohou zřítit. To už se v minulosti stalo. To nevadí! Znovu je vybudujeme, když to bude stát za to, když to bude potřeba pro přijetí života. Ale co se nesmí zřítit, jsou naše srdce a naše duše. To jsou ona životně důležitá místa, z nich pramení život. Kdyby ta vyschla, pak už by pro nás opravdu nebyla budoucnost. A sem musíme zamířit svůj pohled, abychom viděli, co v sobě naše srdce obsahují. Jsem si jist, že pod mnohou sutí a pod mnoha neužitečnými věcmi je tenký pramínek živé a čerstvé vody, který je schopný zavlažit naši přítomnost a učinit ji plodnou.