Eucharistie a růst ve sjednocení s Bohem

Karmelitánská spiritualita jako cesta k hlubšímu prožívání liturgie

Paul Menting

Úvod

Eucharistie je svátostí jednoty Boha a člověka. Tuto jednotu nelze chápat staticky jako nějaké neměnné spojení, nezávislé na aktuálním vztahu mezi Bohem a člověkem, nýbrž musíme ji skrze slavení liturgických obřadů a v hloubce zkušenosti, která se nám tím otvírá, vždy znovu hledat a nalézat jakožto „communio“ prohloubené a dál se prohlubující. (1) Karmelitáni se vyznačují dlouhou tradicí co do hledání toho, jak vstoupit do zkušenosti jednoty s Bohem, jak tuto jednotu opatrovat a chránit, jak ji činit plodnou pro celý svůj život. Rádi přitom sahají po textu biblické Písně písní, která lépe než jakákoli jiná kniha Bible vyjadřuje a opisuje to, co se v jednotě lásky člověka s Bohem odehrává. A nakolik se tím může prohloubit také liturgické prožívání eucharistie, to má být předmětem tohoto článku.
Karmelitánský řád vznikl na konci 12. století v pohoří Karmel. Zanícení křesťané, kteří přišli spolu s křížovými výpravami, zůstali ve Svaté zemi a začali tam žít řeholním životem. V pohoří Karmel, jež tehdy bylo osamělou a pustou končinou, našli vynikající místo pro Bohu zasvěcený poustevnický život. V polovině 13. století se však ono místo stalo kvůli nájezdům muslimů příliš nebezpečným, a tak se bratři, kteří mezitím dostali vlastní řeholi, přestěhovali zpět do Evropy. Pozměnili svůj způsob života a stali se řádem žebravým, podobně jako jím jsou dominikáni, františkáni nebo augustiniáni-eremité.
Přesto však vliv ideálů jak otců pouště, tak žebravých řádů nevystihuje ještě spiritualitu karmelitánů dostatečně. Spolu např. s cisterciáky a bekyněmi mají totiž karmelitáni své místo ještě i v proudu tradice tzv. milostné mystiky. (2)
Tato tradice tvořila půdu pro vznik eucharistické zbožnosti, jež na svém vrcholu vedla k tomu, že v r. 1264 byla zavedena nová liturgická slavnost, totiž svátek Božího Těla (na druhý čtvrtek po Letnicích).
V tradici milostné mystiky hrála biblická Píseň písní vždy velkou roli. Nebylo samozřejmé, že tato kniha získala takové postavení. Uvažme, že v 1. století po Kristu vyvstaly v židovských kruzích pochybnosti a spory o tom, zda do Písma patří. Tyto pochyby pak ovšem v závěrečné fázi kodifikace tenachu (našeho Starého Zákona) byly s odvoláním na tradici zamítnuty. Část náboženských autorit tehdy Píseň písní podezřívala, že popisuje „jen“ lásku mezi mužem a ženou. Židovští a křesťanští mystikové naproti tomu vždy věděli, že tato kniha není jen výrazem lidské lásky, nýbrž že ozřejmuje lásku mezi Bohem a člověkem. Milostná píseň o lásce mezi mužem a ženou opěvuje také lásku mezi Bohem a do Boha zamilovaným člověkem. Ženy a muži, kteří představují onu tradici milostné mystiky, na toto přesvědčení navázali a učinili Píseň písní vodítkem pro své přemítání a kázání o lásce k Bohu. Jejich život zcela zněl Písní písní a tento hlas lásky mezi Bohem a člověkem byl potom také nosným prvkem jejich liturgie.
V tomto článku bych chtěl nejprve ukázat, jak karmelitky a karmelitáni Písni písní rozuměli. Byla pro ně takřka učebnicí pro pochopení a zakoušení lásky mezi Bohem a člověkem. Mnoho sester a bratří blahoslavené Panny z hory Karmel se Písní písní nechalo inspirovat k jejich vlastním výpovědím o lásce. Musím se zde omezit na výběr jen několika textů z velkého pokladu karmelitánské literatury o Písni písní. Ty bych chtěl krátce vysvětlit. Potom bych rád vyložil, že karmelští mystikové slavili v liturgii právě tento božský vztah lásky, který našli předobrazen v biblické Písni písní. Také přitom se odvolám na texty z karmelitánské tradice.

Růst jeden druhému vstříc
Dospět k jednotě
Opatrovat jednotu
Eucharistie a jednota

Zpět