Úcta k Pražskému Jezulátku dnes

Karmelitánská tradice v naší zemi je již několik staletí spjata se zvláštní formou úcty ke Kristu: s úctou k Ježíši – Bohu a Dítěti, jak jej představuje soška Pražského Jezulátka. Abychom mohli této tradiční formě zbožnosti blíže porozumět a sami „se v ní najít“, obrátil jsem se s několika otázkami na nynějšího rektora kostela Pražského Jezulátka, jímž je převor tamější komunity bosých karmelitánů P. Marco Chiolerio OCD (rozhovor byl veden v r. 1997).

Otče Marco, kdy a jak úcta k Ježíši jako „Pražskému Jezulátku“ vznikla?

Úcta k Pražskému Jezulátku má své kořeny ve Španělsku 16. století a nově zdůraznila tajemství Ježíšova lidství. Vždy když naše zakladatelka sv. Terezie z Avily zakládala nový klášter, přála si, aby v něm byla soška Dítěte Ježíše. Ve 2. polovině 16. století byla zhotovena také vosková soška Ježíška, kterou Marie Manriques de Lara přivezla ze Španělska do Prahy.
Šlo vlastně již o druhou vlnu úcty ke Spasiteli, který se stal dítětem. Tu první vlnu představuje sv. Bernard, sv. František z Assisi (jesličky a Vánoce) a sv. Antonín z Padovy, zobrazovaný vždy s Ježíškem v náručí. Ona druhá vlna tedy zasáhla až do barokní Prahy a dostala zde podobu úcty k Pražskému Jezulátku.

Na jaké biblické pozadí úcty vůči Dítěti Ježíši nás – jako biblista – můžeš upozornit?

Úcta k Ježíši Dítěti má základ již v Písmu. Ve Starém zákoně (v prostředí, pro něž dítě samo nemělo ještě velkou hodnotu) často nacházíme příslib nového dítěte jako znamení naděje: Bůh slibuje, že neplodná žena porodí. Tak za krále Achaza je přislíbeno narození Emmanuele, ale vzpomeňme na podobné situace již předtím v příbězích žen patriarchů. Vždy jde o naději, která se s očekáváním dítěte pojí. Narození dítěte je nejen přirozeně radostnou událostí, ale znamená zároveň, že přísliby spásy mohou pokračovat dál. Tak to přechází až do Nového zákona.
Tam najdeme poslední z těchto neplodných žen – Alžbětu, s níž se setkává Maria, která svým panenstvím ukázala stejnou neschopnost mít dítě. S ní ale vrcholí Boží příslib Starého zákona a její nové dítě nebude jen znamení Boží věrnosti, ale Boží přítomnosti na zemi.
V evangeliích se pak přímo zmiňuje i Ježíšovo dětství. Markovo evangelium je nejstarší – v něm takové zprávy nenajdeme – pochopitelně, protože jádrem evangelního kázání byla Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání. Teprve potom byla zaznamenávána také svědectví o Ježíšových zázracích, skutcích, Ježíšova slova. A další z evangelistů nakonec přidávají i zprávy o Ježíšově dětství, protože i o ně se nejstarší křesťané zajímali.
Úcta k Ježíšovu dětství je také v těsné spojitosti s Kristovými slovy: „Amen, pravím vám: Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království“ (Mt 18,3).
Žádná určitá zbožnost ovšem nezahrne vše; vždy jde jen o část pokladu víry a zbožnosti církve.

Má přídomek svaté Terezie z Lisieux: „od Dítěte Ježíše“ něco společného s úctou k Pražskému Jezulátku?

Jako dcera sv. Terezie z Avily, zakladatelky bosého Karmelu, žila sv. Terezie v prostředí úcty k Dítěti Ježíši. To se tehdy již netýkalo Karmelu jen ve Španělsku, ale i v jiných zemích. V poslední době odborníci (náš P. Conrad de Meester OCD a další) objevili, že sestry v Lisieux měly v noviciátě kopii sošky Pražského Jezulátka. A pravděpodobně – jistě to nevíme, písemné doklady nemáme – přijala Terezie svůj predikát kvůli této sošce, kterou měly v noviciátě.
Důležité pro ni samozřejmě potom bylo také to, co prožila, její duchovní zkušenost, díky níž se cítila a označovala malým Božím dítětem, právě v duchu oněch Ježíšových slov, která jsme už zmínili: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do nebeského království…“ Tato slova ji vedla k tomu, že se cítila spojena s Ježíšem – Dítětem.

Může dnešního křesťana oslovit úcta k Ježíši zpodobenému jako „Pražské Jezulátko“? Nečekáme více spasitele, než dítě, s nímž bychom měli mít soucit? Neodrazují dnes císařská korunka na jeho hlavě a říšské jablko v jeho ruce?

Abychom mohli v historickém Ježíši vidět Syna Božího, je třeba opravdu vlivu Ducha svatého. Abychom dokázali v Dítěti Ježíši vidět Syna Božího, je třeba silné víry. A víra není cit, takže samozřejmě nejde o záležitost nějakého vkusu… Mně osobně například příliš nevyhovuje barokní styl. Zde v Čechách je mnoho barokních kostelů, lidé do nich vstupují a já bych také (obdobně k otázce, jak se můžeme modlit před soškou Pražského Jezulátka) mohl říci: Jak se můžete modlit v takovém kostele, kde je tolik lesku, ozdob, tolik rozptylujících podnětů?…
Otázka je, jestli naše víra – hluboká víra, jakou by měla naše víra být – se má u těchto věcí zastavovat. Hluboká víra jde za tyto viditelné věci a – i když třebas navenek zůstávají nějaké těžkosti – umí vidět za to, co je viditelné. A tak se já mohu klidně modlit v barokním kostele a můžeme se modlit i tehdy, když nám některé vnější věci kolem nás připomínají něco rušivého z minulosti.

Ovšem soška Jezulátka nás může oslovovat ne navzdory tomu, jak Ježíše představuje, ale naopak právě tím, že jej zobrazuje takto. Znázornění Ježíše jako dítěte skrývá v sobě osobitou duchovní výpověď a působivost.

A nám dnešním lidem je, myslím, třeba tradiční pohled na Jezulátko očistit: jako jsme během letošního roku jubilea sv. Terezie z Lisieux poznali, že Terezie nebyla tou slaďounkou Terezičkou, za jakou je obecně považována, tak bychom v tomto roce mohli poznat, že úcta k Pražskému Jezulátku nemusí být něčím jen citovým a povrchním, ale může být projevem niterné úcty k Ježíši v jeho lidství i v jeho moci. Ponížil se, a přitom vládne: Ježíš je dítě a zároveň na jeho hlavě spočívá korunka. I když se stává lidským dítětem, nepřichází Ježíš o svou důstojnost Božího Syna.
Přesně tak. Plně s tebou souhlasím. Právě toto se snažím vždycky lidem připomínat.
Vidět Ježíše, hodnota setkání s Ježíšem – to je ovšem něco vždy vnitřního. Ty věci vnější mohou rušit… Mně je také milejší, když jsem mohl být na poušti v Izraeli nebo v nějakém kostele, který je jen z prostých kamenů, tam se cítím, jako bych se pomodlil „lépe“. Ale víra není cit, to je to. Musíme se naučit, že víra jde za tyto věci. Vytváříme-li si k modlitbě romantiku: svíčka, ikona… – dobře. To vše pomáhá, ale na začátku. Potom, když se člověk umí modlit, pak tyto věci jasně vidí jen jako pomůcky.

Pražské Jezulátko bylo dříve tolik oblíbeno, uctíváno a přímo označováno jako „zázračné“ Pražské Jezulátko. Nemyslíš, že jedním z důvodů, proč úcta k Pražskému Jezulátku ochabla, je také nedůvěra moderních lidí (včetně věřících) vůči zázrakům?

Pokud slovem „zázraky“ míníme něco mimořádného, pak vidím, že v dnešním světě víra v takové „zázraky“ a především zájem o ně nechybí, naopak, toho je až příliš. Lidé často čekají a hledají jenom toto: to, co je mimořádné, „zázračné“. Důkazem toho je spousta Američanů, kteří cestují z Ameriky, aby viděli různé chrámy a různá místa, nejen známá – jako Medžugorje, ale aby navštívili i různé „vidoucí“ po Itálii, Německu… A tak přijíždějí celé autobusy lidí, kteří chtějí slyšet slova nějaké babičky, která říká, že viděla Pannu Marii. Takže si spíš myslím, že toto nechybí.
Ale pokud „zázrak“ – a tak je to správné, víc biblické – znamená objevit přítomnost Boží: v každodenní věci, i třebas v narození dítěte, tak toto opravdu v dnešním světě ještě moc chybí. Taková schopnost divit se, spojovat každou věc s Ježíšem a s Bohem, vnímat ji ve vztahu k Němu. A toto máme znovu objevit.

Je pravda, že ve světě (i ve velmi vzdálených zemích) je dnes Pražské Jezulátko známější a uctívanější, než u nás?

V každém případě bych neřekl, že v Čechách je málo úcty k Pražskému Jezulátku. Ukazuje to naše zkušenost za poslední dva roky. Třebas lidé z Kostelce přišli do Prahy pořídit si velkou sochu Jezulátka, aby ji dali do kostela; jeden pan farář od Znojma vzal všechny své ministranty a přijel s nimi k Pražskému Jezulátku – jako výlet i pouť a zároveň odměnu za jejich celoroční službu. Věřící z okolí Příbrami a Makové hory přicházejí častěji nebo i pravidelně na pouť k Jezulátku. Toto vše není příliš nápadné.
Takže úcta k Pražskému Jezulátku není záležitostí cizinců, také čeští věřící žijí touto formou úcty k Ježíši, která vyrostla na české půdě. I když soška byla přivezena ze zahraničí, to nic neznamená. Víme, že od počátku ti první lidé, kteří se v Praze před ní modlili, byli Češi.
Ale jsou opravdu podivuhodná svědectví o úctě k Pražskému Jezulátku ve světě. Já jsem se osobně setkal třebas s lidmi, kteří schválně přiletěli do Prahy z Austrálie, aby poděkovali Pražskému Jezulátku, protože prožili nějakou změnu. Ne vždy jde o nějaký zázrak nebo něco mimořádného (jak jsme o tom mluvili, díky Bohu). Byli to lidé, kteří se třebas vrátili zpět k víře. Prožili obrácení a cítili, že hlavní vliv mělo Dítě Ježíš, zobrazené soškou Pražského Jezulátka. A tak přišli a poděkovali. Nebo prakticky každý den přichází jedna nebo dvě skupiny poutníků z Manily, z Filipín, kde je veliká úcta k Ježíši Dítěti, nazývanému „Santo Niño“. A první rok, kdy přijeli sem do Prahy, dokonce šli průvodem po Praze a divili se, že místní lidé reagovali podivně. Nedovedli si to vysvětlit, když „tady je přece sídlo Pražského Jezulátka“. Nebo lidé z Brazílie, kteří cestují do Prahy: to první, co hledají, je chrám Pražského Jezulátka, a ptají se na ně již strážných z ochrany letiště a ti samozřejmě mohou být v rozpacích…
Často se říká, že Jezulátko je uctíváno hlavně v Latinské Americe. To je pravda, protože tam úctu přinesli Španělé. Ale dnes ji najdeme i v jiných zemích. Ve Spojených státech v Oklahomě bylo českými vystěhovalci založeno město pojmenované Praha a v něm byl postaven národní chrám Pražského Jezulátka. Další stojí v jiném státě USA, v Belgii, dva v Itálii…
Spousta cizinců pak v Praze hledá kostel Pražského Jezulátka. Většinou samozřejmě do našeho kostela vstupují turisté – jsme blízko centra. Ale také poutníci, kteří přicházejí zdaleka. Třeba z Kalifornie přišla žena s nemocným otcem, který nemohl dobře chodit: přicestovali kvůli tomu, aby se modlili u Pražského Jezulátka.
To jsou svědectví víry, která je možná lidová, odlišná od toho, co bychom dělali my, ale stejně myslím, že Boží království patří opravdu prostým lidem. Vidím v našem kostele lidi, kteří spontánně, ze srdce, něco vykonají a nepřemýšlejí, jestli je to vhodné pro dospělé lidi nebo ne; jde opravdu spíš o vztah lásky, který mají s Ježíšem, a z toho vyplývá vše to ostatní.

Dříve bylo Jezulátko uctíváno zvláště o svátku Jména Ježíš, který v dnešním církevním kalendáři již nenajdeme. Kdy během roku a jakým způsobem slavíte ve Vašem kostele tajemství Ježíšova dětství, vyjádřené soškou Jezulátka?

Původně byla slavnost Pražského Jezulátka spojena s výročním dnem korunovace sošky – a to bylo dva dny po Velikonocích, což je datum naprosto nevhodné pro nějakou pouť, protože je překrývá velikonoční oktáv. Když jsme museli hledat nový termín, právě proto, že ani svátek Jména Ježíš již v kalendáři není, uvažoval jsem spíš o slavnosti Zjevení Páně – tak je tomu v různých svatyních Pražského Jezulátka ve světě.
Ale pak mne inspiroval oltář, na němž je Pražské Jezulátko v našem kostele umístěno a který je velmi krásný. Ti, kteří jej zbudovali, stanovili dvojí směr: vertikální a horizontální. V linii vertikální je znázorněn (sestupně): Duch svatý, Bůh Otec (zobrazený samozřejmě jako stařec) a Dítě Ježíš. A v horizontální linii: po jedné straně Jezulátka Panna Maria a z druhé strany sv. Josef. Tím je podle mého soudu vyjádřeno velmi mnoho: tajemství Nejsvětější Trojice (to byl původní titul kostela); sjednocení mezi božskou „rodinou“ a lidskou rodinou; vztahy: láska sdělovaná v Trojici a lidská rodina, lidská rodina a tajemství vtělení.
My tedy nyní slavíme hlavní poutní slavnost ke cti Pražského Jezulátka o poslední nebo předposlední neděli v květnu (záleží na tom, kdy je Seslání Ducha svatého). A často to připadne právě na slavnost Nejsvětější Trojice nebo na slavnost Nanebevstoupení Páně, k níž se pouť také hodí, protože korunka naznačuje: Ježíš je Král. A tak si potom připomínáme dílo vykoupení jako celek: od počátku, jímž je Ježíšovo vtělení, až po jeho oslavení a povýšení.

Váš pražský kostel je ale vlastně oficiálně zasvěcen Panně Marii Vítězné. Kdy, za jakých okolností dostala Maria toto přízvisko a kdy svátek P. Marie Vítězné slavíte?

Tento titul měl vyjadřovat, že Maria pomohla roku 1620 v bitvě na Bílé hoře katolické straně k vítězství. Bosý karmelitán P. Dominik a Jesu Maria tehdy s obrazem Panny Marie, zneuctěným nekatolickými vojáky, povzbuzoval katolické vojsko před rozhodnou bitvou. Když císař potom z vděčnosti daroval bosým karmelitánům luteránský kostel Nejsvětější Trojice na Malé Straně, stanovil, aby byl nově zasvěcen Panně Marii Vítězné a sv. Antonínu z Padovy. Slavení památky Panny Marie Vítězné zavedl již papež Pius V. po námořní bitvě u Lepanta r. 1571, v níž se Evropa ubránila tureckému nebezpečí.
Jak zdůrazňuje Jan Pavel II., takové historické rány – jakými byly náboženské války mezi křesťany – si musíme odpouštět. Myslím, že dnes už – díky Bohu – nejsme vázáni pojímat Mariin titul v původním historickém smyslu. My dnes spatřujeme v Marii tu, která nám pomáhá zvítězit na hříchem.
Pro nás bosé karmelitány, kteří se vrátili do Prahy, je Panna Maria samozřejmě patronkou Karmelu a naší hlavní mariánskou slavností tedy je slavnost Panny Marie Karmelské 16. července. Myslím, že jinak tomu být nemůže. Nemá cenu vracet se dnes k bitvám u Lepanta ap., je třeba titulu Panna Maria Vítezná hledat smysl, platný pro všechny křesťany. A tak se snažíme také něco maličko dělat pro ekumenismus (právě vzhledem k historii našeho kostela), být otevření ke všem.

A otázka na závěr: při pozornějším pohledu si všimneme, že Ježíš, zobrazený jako Pražské Jezulátko, je Dítě – Vládce, ovšem v ruce nedrží žezlo, nýbrž svou pravou rukou žehná. Co tím – podle tebe – má být vyjádřeno?

Naše sestra karmelitka Benedikta od Kříže (Edith Stein), která bude brzy svatořečena, se o Pražském Jezulátku zmínila, že „tam císař je znovu na svém trůnu a odtud panuje světu“ (cituji volně). Ano, (jak jsi už řekl) vidíme: i když je Ježíš dítětem, zůstává Bohem. Je nám blízko, můžeme se k němu s důvěrou obrátit s prosbou a – zároveň vidíme – může nám pomoci, protože je Vládce.
On zůstává králem – ne v tom smyslu jako pozemští králové, ale v tom smyslu, jaký nacházíme v bibli. Vzpomeňme na druhý žalm, tam Bůh, Ten jenž trůní v nebesích, se směje (pýše a zlobě pozemských králů)… Dítě Ježíš má v ruce celý svět, žehná mu, protože on ho stvořil, miluje a zachránil. Ale na druhé straně zase nám ukazuje, kdo jsme my (nejen kým je on): my si myslíme, že jsme mocní, že my držíme v ruce svět, ale to není pravda.
Tak pokračuje v úkolu „syna člověka“ (jak o něm mluví Dan 7,13n.): soudí (ale ne v záporném smyslu, že bychom museli mít z něj strach), odděluje dobro a zlo, má v ruce celý svět. Právě proto, že je dítě, že se nechal ponížit, že neměl strach ztratit sám sebe a vydat se až do krajnosti.
To je naše naděje, protože pokud my uděláme totéž, budeme-li jako křesťané mít odvahu následovat Ježíše i cestou kříže, ztratit všechno, stát se bezmocnými jako dítě, pak máme také účast na vládě světu. Pak už nemusíme mít strach ze všeho, co je kolem nás, ale jako křesťané víme, že nic a nikdo nás nemůže odloučit od Boží lásky, a spočíváme v klidu, jako dítě v matčině klíně (srov. Ž 131), protože víme, že s Ježíšem i my jsme králi – díky křtu: kdo je pokřtěný, dostal podíl na království, a my tedy panujeme světu, jak to bylo naším původním úkolem podle prvních kapitol knihy Genesis: Adam měl obdělávat a střežit zahradu a pojmenovat věci. My tuto moc nad světem máme. Ale pokaždé, když chceme pány světa být bez Boha, být nezávislí na Bohu, ztrácíme ji.

Zpracoval P. Gorazd O.Carm.
Z časopisu Karmel 1997/4
upraveno

Zpět