S Marií rozjímejme o vašem zvláštním apoštolátě

Velikonoční události nás odkazují na Letnice, na den, kdy přijde „Duch pravdy“, aby uvedl apoštoly a celou církev, která je postavena na nich jako na svém základě (srov. LG 19), „do celé pravdy“ v dějinách lidstva (srov. Jan 16,13).
Maria přináší do letnicového večeřadla „nové mateřství“, které jí bylo uděleno pod křížem. Toto mateřství jí musí zůstat, a současně musí z ní jako z „pravzoru“ přejít na celou církev, která se při sestoupení ducha Utěšitele viditelně ukáže světu. Ti, kdo jsou shromážděni ve večeřadle, jsou vděční, že od okamžiku Kristova návratu k Otci je jejich život s ním skryt v Bohu. Maria žije víc než kdo jiný v tomto vědomí.
Bůh přišel na svět, narodil se z ní jako „Syn člověka“, aby splnil věčný úradek Otce. Neboť Otec „tak miloval svět (srov. Jan 3,16). Když se věčné slovo stalo „Emmanuelem“ (Bohem s námi), zjevil Otec, syna a Duch svatý ještě hlouběji, že svět je „v Bohu“ (srov. 1 Jan 3,24). „Neboť v něm žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Sk 17,28). Bůh objímá všechno stvořené svou tvůrčí mocí, která se zjevila skrze Krista především jako moc lásky. Vtělení Slova, nevýslovné a nezrušitelné znamení Boží „imanence“ ve světě, odhalilo novým způsobem jeho „transcendenci“. To všechno se již naplnilo v rámci velikonočního tajemství a je v něm obsaženo. Odchod Syna, „prvorozeného z celého tvorstva“ (Kol 1,3), vyvolal nové očekávání toho, který všechno naplňuje“ neboť „Duch Pána naplňuje zemi“ (Mdr 1,7).
Ti, kdo společně s Marií čekali v jeruzalémském večeřadle na den letnic, zakusili již konkrétně „nové časy“. Z podnětu Ducha pravdy musí vyjít z večeřadla, aby v jednotě s tímto Duchem vydávali svědectví o ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu (srov. Jan 15,26-27). Tím musí zjevovat Boha, který jako láska objímá a proniká svět. Musí všechny přesvědčovat o tom, že jsou spolu s Kristem povolání, aby v síle jeho smrti „zemřeli“, aby povstali k životu, který je s Kristem skrytý v Bohu. Právě toto je jádrem apoštolského poslání církve. Apoštolové, kteří vyšli o letnicích z večeřadla, stali se výchozím bodem pro církev, která je skrz naskrz apoštolská a ustavičně zůstává misionářská (in statu missionis). V této církvi přijímá každý již ve svátosti křtu a potom v biřmování povolání, které je, jak připomněl koncil, svou podstatou povoláním k apoštolátu (AA 2).
Mariánský rok začal o letnicích, aby se všichni cítili spolu s Marií pozváni do večeřadla, kde má svůj začátek celá apoštolská cesta církve od pokolení do pokolení. Mezi pozvanými jste přirozeně vy, drazí bratři a sestry, kteří jste za působení Ducha svatého postavili svůj život a své povolání na základ zvláštního zasvěcení, úplného odevzdání se Bohu. Toto pozvání do letnicového večeřadla znamená, že máte obnovit a prohloubit vědomí svého povolání dvěma směry. První záleží v posílení onoho poslání, které je obsaženo v zasvěcení. Druhý v oživení mnohonásobných apoštolských úkolů, které vyplývají z tohoto zasvěcení, v rámci spirituality a cíle vašich společností a institutů nebo i vašich jednotlivých osob.
Snažme se setkat se v letnicovém večeřadle s Marií. Nikdo vás víc než ona nepřivede blíž k spasitelnému pohledu na pravdu o Bohu a o člověku, o Bohu a o světě, na pravdu, která je obsažena ve slovech svatého Pavla: „Jste mrtví a váš život je skryt s Kristem v Bohu“. Tato slova mají v sobě paradox, a zároveň jádro poselství evangelia. Vy, drazí bratři a sestry, máte jako Bohu zasvěcené osoby zvláštní schopnost, jak přiblížit tento paradox evangelijního poselství lidem. Máte také zvláštní úkol mluvit, v tajemství kříže a zmrtvýchvstání, všem o tom, jak velmi je svět a všechno stvořené „v Bohu“ a jak velmi „v něm žijeme, pohybujeme se a jsme“, jak velmi tento Bůh, který je láska, objímá všechny a všechno, jak úžasně je „Boží lásky vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5).
Kristus vás „vyvolil ze světa“ a svět potřebuje vaše vyvolení, i když působí dojmem, že je k vám lhostejný a že vám nepřičítá žádnou důležitost. Svět potřebuje vaše „být skrytí s Kristem v Bohu“, i když někdy bere v pochybnost formy klášterní klauzury. Ano, v síle této „skrytosti“ si můžete spolu s apoštoly a s celou církví přisvojit vlastní poselství velekněžské modlitby našeho Vykupitele: „Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa“ (Jan 17,18). Vy máte účast na tomto poslání, na apoštolském poslání církve (srov. CIC Kán. 574). Máte na něm účast svým zvláštním výlučným způsobem a podle svého vlastního daru milosti (srov. 1 Kor 7,7). Každý a každá z vás má na něm účast, a to tím víc, čím víc je váš život „skrytý s Kristem v Bohu“. Zde je pramen vašeho apoštolského života.
Tato základní struktura vašeho apoštolátu nesmí být překotně měněna a nesmíte se přizpůsobovat mentalitě světa (srov. Řím 12,2). Je to tak: často zakoušíte, že svět „miluje to, co je jeho“: Kdybyste byli za světa, svět by se k vám choval přátelsky jako ke svým vlastním (srov. Jan 15,19). Ano, Kristus vás „vyvolil ze světa“, vyvolil vás, aby „svět byl skrze něho spasen“ (Jan 3,17). Právě proto se nesmíte vzdát svého „být s Kristem skrytí v Bohu“. To je nenahraditelná podmínka, aby svět uvěřil v spásonosnou moc Kristovu. Tato „skrytost“, která vyplývá z vašeho zasvěcení, dělá z každého a z každé z vás věrohodnou a čistou osobnost. A toto neuzavírá, nýbrž naopak otvírá „svět“ před vámi. Jak jsem už řekl v apoštolském listě „Redemptoris donum“, evangelijní rady slouží svým podstatným cílem obnově stvoření: „Svět má být jimi podroben člověku a dán jemu, tak aby člověk sám byl dokonale darován Bohu“ (RD 9, AAS 76 [1984] 530).
Účast na díle „Mariánského růstu“ celé církve jako první plod Mariánského roku se bude různit podle zvláštního povolání každého institutu a bude se různě vyjadřovat a bude tím plodnější, čím věrněji budou řeholní společnosti pracovat podle svého zvláštního daru. Konkrétně to znamená:
a) Instituty, věnující se úplně kontemplaci, jejichž členové se zabývají jen Bohem v samotě, mlčení, v ustavičné modlitbě a intenzivním pokání, zaujímají v Kristově tajemném těle stále vynikající místo, i když je potřeba činného apoštolátu sebenaléhavější. Připomíná to II. vatikánský koncil (PC 7). Ano, když církev pohlíží na Marii v tomto mimořádném milostivém roce, věnuje zvláštní pozornost a úctu bohaté tradici kontemplativního života a cítí se s ní spojena. Mužové a ženy, věrní tomuto charismatu, uměli uspořádat tento způsob života k užitku církevního společenství a k blahu celého lidstva, a uměli jej zachovávat. Nejsvětější Panna byla tak duchovně plodná, že se stala Matkou církve a lidského pokolení. V mlčení a ustavičném naslouchání Božímu slovu a ve vroucím spojení s Pánem byla Maria po boku svého božského Syna Ježíše Krista nástrojem spásy. Proto mají všichni, kdo jsou zasvěceni kontemplativnímu životu, mít odvahu. Neboť církev a svět, kterému má církev přinášet radostnou zvěst, dostávají skrze jejich skrytý život v modlitbě mnoho světla a síly od Pána. Když následují Pánovu služebnici v její příkladné pokoře, ve skrytosti a v ustavičném spojení s Bohem, mohou růst v lásce k svému povolání řeholních osob oddaných kontemplaci.
b) Všichni řeholníci a řeholnice, kteří se věnují apoštolskému životu, hlásání evangelia nebo dílům lásky a milosrdenství mají v Marii vzor lásky k Bohu i k lidem. Řídí-li se s velkodušnou věrností tímto vzorem, chápou bídy lidstva, které trpí nedostatkem jistoty, pravdy a otevřenosti k Bohu, a umějí na to odpovídat. Mají odpověď i pro lidstvo, které tíží nespravedlnost, diskriminace, útisk, války a hlad. S Marií umějí sdílet osud svých bratř a pomáhat církvi ochotou k službě pro spásu člověka, kterého církev na své cestě potkává.
c) Členové sekulárních institutů, kteří tráví svůj každodenní život uprostřed různých společenských skupin, mají v Marii příklad a pomoc, aby nabízeli lidem, se kterými sdílejí své životní podmínky ve světě, smysl pro harmonii a krásu lidské existence. Ta je tím větší a tím radostnější, čím víc je otevřená Bohu. Mohou vydávat svědectví života, aby budovali společnosti co nejdůstojnější člověka a povzbuzovali je v dobrém. Podávají důkaz, že časné skutečnosti, jsou-li prožívány v síle evangelia, mohou oživovat společnost a dělat ji svobodnější a spravedlivější, k blahu všech dětí Boha, který je Pán stvoření a Dárce všeho dobrého. Tuto chválu Boha může člověk vyzpívat spolu s Marií, když Boha uznává za všemohoucího a milosrdného.
Větší odhodlání prožívat plně a zcela vaše povolání a hledět přitom na vznešený vzor oné dokonale Bohu zasvěcené Ženy, jakou je Matka Ježíšova a církve, posílí účinnost vašeho evangelijního svědectví, a získá tím i pastorační snaha o povolání.
Jistě prožívají mnohé řeholní společnosti tíživý nedostatek povolání a na mnoha místech pociťuje církev potřebu většího počtu řeholních osob. Za této situace může Mariánský rok probudit vzrůst odpovědnosti za podporu povolání, protože se s větší důvěrou obracíme na Marii jako na Matku, která pečuje o potřeby své rodiny. Všechny oblasti církve se cítí ve vyšší míře odpovědné za podporu řeholního života.

Pokračovat
Zpět na úvod