Neodporujte zlu

Jacek Salij

V kázání na hoře Kristus řekl: „Neodporujte zlému. Spíše naopak: Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou; a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít tvé šaty, nech i plášť…“ (Mt 5, 39n). Pozastavuji se nad tím, co by se stalo, kdybychom tyto rady začali doslovně zachovávat. Přece když ustupujeme zlu, podporujeme jeho drzost. Lidi, kteří činí zlo, bychom tímto způsobem utvrdili v přesvědčení, že jejich konání se vyplácí, protože je velmi účinné. Co víc, takovým postojem bychom tyto lidi povzbudili, aby šli za svým cílem navzdory křivdám, kterých se přitom dopouštějí. Copak by po nás Pán Ježíš vyžadoval postoj, který spočívá pasivitě vůči cizímu hříchu a ještě povzbuzuje (i když ne přímo) bližního k hříchu? (dotaz čtenářky).

Nejprve dvě vstupní úvahy. Pán Ježíš řekl: „Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou.“ Ale připomeňme si, jak se on sám zachoval, když dostal políček. Bylo to před Annášovým soudem. Jakémusi žoldákovi se nelíbila Ježíšova odpověď a udeřil ho do tváře. Ježíš mu nenastavil druhou, byla by to umělá a hloupá teatrálnost. Naopak s důstojností a klidem dal svému křivditeli příležitost, aby si uvědomil svůj hřích: „Jestli jsem řekl něco zlého, dokaž, co bylo zlé. Jestli dobrého, tak proč mě biješ?“ (Jan 18,23) Poučení z této vstupní úvahy bych zformuloval asi takto: Jestliže věříme v evangelium, nesmíme učení v něm obsažená přizpůsobovat našim představám, dokonce ani našemu zdravému rozumu. Rovněž nauku o neodporování zlu musíme přijmout s celou doslovností. Ale z chování samotného Pána před Annášovým soudem můžeme vyvodit, že ta doslovnost leží hlouběji než v literách posvátného textu.

Než se ji ale pokusíme odhalit, vyjasněme si ještě jednu věc: musíme nechat stranou našich úvah ten typ odporování zlu, který je nade vši pochybnost špatný – a to je odporování zlu pomocí zla. Na to téma mluví jasně apoštol Pavel: „Nikomu neoplácejte zlem za zlé, ale přemáhejte zlo dobrem.“ (Řím 12,17.21; srv. 1 Sol 5,15)

Nyní se pokusme odhalit smysl poučení Pána Ježíše o neodporování zlu, tak, abychom se nezpronevěřili jeho doslovnému chápání. Nejprve si všimněme, že ty příklady, které Kristus uvádí, se týkají zla způsobeného mně, ne někomu jinému. To je velmi důležitý detail. Nemusím vás snad přesvědčovat o tom, jak velmi může náš egocentrismus znehodnotit posouzení zla, které prožíváme.

Podařilo se nám v Kristových slovech odhalit něco velmi důležitého: když ti někdo způsobí křivdu, neztrácej ze zřetele to, že tvoje reakce na ni může být egocentrická. Jinak řečeno: snaž se překročit svůj egocentrismus, buď připraven raději dvakrát tolik vytrpět, jestli to od tebe vyžaduje věrnost dobru. Nevyhýbej se zakoušenému protivenství, kdyby tvoje obrana nebo útěk měly znamenat zradu dobra.

O tom, že Kristu nešlo v tomto případě o to, abychom jeho poučení plnili s materiální doslovností, svědčí jednak jeho vlastní chování, když byl zpolíčkován, tak jeho poučení, jak se chovat v pronásledování. Neřekl totiž: „Když budete pronásledováni, vystavte se dalšímu.“ Místo toho řekl: „Když vás budou v tom městě pronásledovat, utečte do jiného“ (Mt 10,23). Máme tedy právo vyhýbat se nesnázím, křivdám, pronásledování. Pod tou podmínkou, že to neznamená zapření víry (srv. Mt 10,32n) ani žádnou jinou zradu dobra.

Přirozenost nedopustí prázdnotu. Jestli v nás chce Kristus vykonat ten zázrak, že i křivdy budeme přijímat bez egocentrismu, tak je to proto, aby v nás na místo egocentrismu nastoupila láska. Uvědomme si, že to byla právě láska, která ho vedla k takové reakci na facku. Kristus ani netupí svého křivditele, ani se nesnaží zadržet případnou další ránu, ale pokouší se naléhat na jeho svědomí a pohnout jím.

Bylo by tedy bezduchou hloupostí přijímat Pánovo poučení o neodporování zlu takovým způsobem, že by to zlé lidi utvrzovalo v jejich opovážlivosti a slabé svádělo ke zlu. Láska (která je tím pravdivější, čím méně je v ní egocentrismu) spočívá v tom, že člověk, kterému se děje zlo, je spíše nakloněn zabývat se cizím hříchem než vlastní křivdou. Příklad právě takové lásky nám zanechal Kristus: I na křížové cestě dokázal myslet na duchovní dobro jeruzalémských žen a ukřižovaného lotra, ba dokonce na vlastní vrahy.

Nakonec si připomeňme větu, kterou končí list apoštola Jakuba: „Ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů.“ Není tedy pochyb, že třikrát blahoslavený je ten, komu byla dána milost obrácení takového hříšníka, který byl jeho křivditelem.

W drodze 7-8/91
Z polštiny přeložila Eva Fuchsová
Z časopisu Amen 10/2001
S laskavým svolením

Zpět