Jakým způsobem v dnešní době dojít ke svatosti?

Camillus Lapauw OCD

„Bůh odkrývá poklady své moudrosti a svého Ducha v každé době, ale když se někde rozmnoží zlo, rozdává své dary ještě hojněji.“ Tato slova řekl velký mystik sv. Jan od Kříže, který žil ve velmi těžké době, kdy Evropu dusila reformace. Tragické události toho období vzbuzovaly u mnohých katolíků hrůzu a beznaděj. Ale sv. Jan svým pronikavým zrakem odhalil tajemné cesty Boží a věděl, že není důvod k panice. Bůh je štědrý a stále věrný – a právě tehdy, když se mnozí uzavírají před jeho dary, dává je vrchovatou měrou těm, kteří jsou ochotni je přijímat.
Výše uvedená pozorování jsou velice aktuální i dnes, v pokoncilní době na přelomu století. I my jsme vystrašení a bezmocní proti rostoucímu zlu – proti terorismu, materialismu, vzdalování se od církve – i zděšení z beznadějné rezignace mnohých lidí uvnitř církve samotné. To vše nás leká a téměř paralyzuje. Nicméně, strach a pochybnosti jsou zbytečné, protože Bůh právě nyní vylévá svou milost hojněji než jindy. Nemůžeme být slepí a nevidět to obrovské dobro, které se uskutečňuje v církvi i skrze církev. I v dnešní době Bůh povolává velké světce; a nejlépe to vědí ti, kteří mají možnost nahlížet do lidských srdcí prostřednictvím duchovního vedení. Boží duch znásobuje počet svých svědků právě v době největších krizí, dává světu zářící příklady svatosti, živé vzory vydechující evangelium, skryté zdroje modlitby a přímluv ve světě. Těžké časy tridentského nebo prvního vatikánského koncilu jsou toho vynikajícím příkladem – mnoho příslušníků církve žijících v té době bylo svatořečeno. Není pochyb o tom, že naše doba přináší mnoho světců, kteří už teď žijí mezi námi – ale ukáže to až budoucnost…

Cesta ke svatosti

V dnešním světě velmi často zapomínáme, že základním posláním každého křesťana je usilovat o svatost. Místo toho nám svět nabízí hon za čistě lidskými hodnotami jako je rozvoj lidské osobnosti, seberealizace nebo získávání cenných kontaktů. Křesťanská dokonalost tyto vlastnosti nevylučuje, naopak, jsou její nedílnou součástí, ale nesmí se současně stát cílem samy o sobě. Jeden renomovaný kalkatský deník nedávno zveřejnil článek o civilizačních hrozbách na naší planetě, jehož autorem je renomovaný profesor (dodejme, že to není teolog), který potvrzuje, že všechny zákony na ochranu životního prostředí jsou neúčinné. Podle jeho názoru jen osobní snaha každého člena společnosti může něco změnit. „Svatost je jedinou účinnou terapií“.
Snaha o dokonalost je naplněním Ježíšova doporučení – „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). Kristus nehlásá dvouúrovňovou morálku: jedna přikázání pro obyčejné lidi, jiná pro elitu. Všichni jsou stejně povoláni k dosažení vrcholu. To potvrzuje svatý Pavel: „Boží vůle je vaše posvěcení“ (1 Sol 4,3); a „Bůh nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a bezúhonní v lásce“ (Ef 1,4).

Duch Posvětitel

Historie církve je plná příkladů mocného působení Ducha svatého v srdcích lidí, kteří statečně následovali ukřižovaného Krista a stali se vzory svatosti. I když byli omezováni podmínkami doby, ve které žili, ukazují na nadčasové hodnoty křesťanské dokonalosti a mají nám tedy i dnes co říci.
Prvním charakteristickým rysem těchto nositelů Ducha Svatého je nezlomná touha po pravdě a opravdovosti a neochvějné směřování ke stanovenému cíli. Není v nich ani stopa po polovičatosti nebo průměrnosti. Beze zbytku darovali sami sebe, pevně přilnuli ke Kristu a velkoryse sloužili svým bratřím. Mocná síla Ducha svatého je disponovala k tomu, aby usilovali prožít svůj život co nejlépe, a to je vedlo ke stále hlubšímu ponořování se do svého vlastního nitra (k interiorizaci). Postupně dosahovali stále intimnějšího společenství s Trojjediným Bohem, s Ježíšem a s Marií. Jejich život pro Boha se měnil v život s Bohem a v Bohu.
Současně byli vedeni k postupnému očišťování a ke kontinuální konverzi. Čistota srdce a svědomí představovala základní prvek tohoto procesu. Už nešlo o pouhé vyhýbání se i těm nejmenším dobrovolným pochybením, ale všemu, co neslo jakékoli stopy nedokonalosti. Předmětem očišťování byly i motivace a úmysly, které bylo rovněž třeba zbavit egoismu a sebelásky. Této ušlechtilé snaze duše o vlastní očištění napomáhal Duch svatý, který dopouštěl různá utrpení a vnitřní zkoušky („temná noc“ sv. Jana od Kříže), vedoucí nakonec k osvobození duše od pozůstatků vrozené sebelásky. Zakoušeli svoji ubohost a bezmocnost, ale to je nijak neodvedlo z nastoupené cesty, ale naopak, ještě silněji je přitahovalo k hledání pomoci ve vytrvalé modlitbě a ve svátostech. A nakonec se jediným cílem jejich života stalo naplňování vůle Otce.
Duch svatý v nich posiloval základní křesťanské rysy prostřednictvím živé víry, pevné naděje a horoucí lásky k Bohu i ke druhým lidem.. Hluboký život z víry inspiroval veškeré jejich konání a Duch je uváděl do tajemství spásy, Božího slova a bohatství liturgie. Vše hodnotili z hlediska vztahu k Bohu a ve všem spatřovali Boží působení. Naděje a důvěra je až neuvěřitelně utvrzovaly v naprosté důvěře v Boží milosrdenství a jistotě již dosaženého vítězství v Kristu. Věděli, že jsou v náruči dobrého Otce, a to jim umožňovalo trpělivě snášet všechna pokušení i utrpení. A největší dar Ducha svatého – Boží lásku – získali zvláštním způsobem. Prožili zkoušku ohněm a sami byli zapáleni horlivostí pro Boží slávu.
Dalším charakteristickým rysem těchto svatých lidí byl jejich hluboký život modlitby vedoucí až k mystickému spojení. Zakoušeli na sobě to, o čem mluví svatý Pavel: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Jejich modlitba byla nepopsatelným pojítkem s Otcem, v Kristu, skrze Ducha svatého.
Boží duch, který svaté povzbuzoval, je Duchem církve, a proto je obdařil mimořádným smyslem pro církevní rozměr jejich křesťanství. Charakteristická je jejich láska k matce církvi, plná úcty a dětské oddanosti. Uvědomovali si, že se uvnitř církve dějí i špatné věci, zejména v oblasti církevní hierarchie, ale neuzavírali se v hořkém kritizování; naopak, s dvojnásobnou intenzitou prosili Pána o opětovné vylití Ducha svatého.
A nakonec je Duch svatý uschopnil k tomu, aby dosáhli vrcholu ve sjednocení s ukřižovaným Kristem. Procházeli bolestnými zkouškami, neúspěchy, nemocemi, utrpeními těla i duše, ale snášeli to vše s velkodušnou odevzdaností a radovali se, že jsou účastni utrpení svého Mistra.
Těmito etapami tedy vede Duch svatý ty, které posvěcuje. A záleží jen na nás, jestli mu dovolíme, aby totéž učinil v našem životě.

Otevřenost Duchu svatému

Je-li pravda, že Duch svatý rodí svaté, musíme se ptát sami sebe: proč jimi ještě nejsme? Zcela určitě není chyba na Jeho straně! „Bůh chce obdarovat všechny lidi poklady své svatosti, ale my mu stavíme do cesty překážky“ (sv. Jan od Kříže). Nedovolujeme mu, aby nás očišťoval, posvěcoval, unášel k vrcholům. Chybí nám především otevřenost a poslušnost. Duch svatý nás k ničemu nenutí, vždy respektuje naši svobodu, působí skrze jemná vnuknutí. A jen láska pro Něj může vytvořit prostor.
Sv. Jan od Kříže nám dává důležité instrukce pro cestu k dokonalosti: „Chceš-li vnímat jemná vnuknutí Ducha svatého, snaž se dosáhnout co největšího vnitřního soustředění a ztišení, svobody srdce a duchovní chudoby.“ Je-li naše nitro neustále plné zmatků myšlení a soustředěné na řešení vnějších záležitosti, světlo Ducha svatého se k nám nedostane. A proto svatý Jan, Učitel církve, vyzývá k soustředění se a ztišení. Takové láskyplné obrácení pozornosti k Bohu nazývá sv. Jan „nejlepší dispozicí, díky které může Duch svatý působit, hýbat a vyučovat“. Další podmínkou, jak uvádí mystický učitel, je vnitřní svoboda srdce. Sebeláska, nekontrolované náklonnosti a závislosti způsobují, že srdce není schopné zvládat vlastní žádostivost a reagovat na nabídky Ducha svatého. Další podmínkou, na kterou se v dnešní době zvláště zapomíná, je duchovní chudoba. Pouze prázdné ruce mohou být naplněny. Teprve když stojíme před Bohem vědomi si své hříšnosti a bezmocnosti, přichází Duch svatý a naplňuje nás svými dary.

Priorita bratrské lásky

II. vatikánský koncil věnoval zvláštní pozornost tématu bratrské lásky, kterou považuje za základní princip spirituality naší doby. Papež Pavel VI. nazval naši dobu „hodinou lásky“. Je to opravdový návrat k evangeliu. Znovuobjevení hodnoty vzájemné lásky musí současně vést k pochopení její podstaty, že totiž není možné milovat druhého člověka bez hluboké lásky k Bohu a naopak. Je pro nás obtížné hodnotit naši lásku k Bohu, ale můžeme snadno testovat svoji lásku k bližnímu, která, jak říká sv. Terezie z Avily, je mírou Boží lásky. Křesťanská láska je něco víc než „být dobrý“, je to víc než obyčejný altruismus. Je to účast na lásce, jakou mají tři Božské osoby k sobě navzájem a směrem k nám. A tak tedy já, když miluji svého bratra, ponořuji se do lásky, kterou ho miluje Bůh. A moje láska, i když ji směřuji k dané osobě, obklopuje ji ve vztahu ke Kristu.
Někdy je velmi snadné hovořit o velkých věcech, o angažovanosti ve prospěch církve, ve prospěch lepšího světa… A co druzí lidé, kteří žijí vedle mne? Spojení v Duchu svatém, o kterém hovoří liturgie, se vztahuje především na okruh našich nejbližších, a teprve pak na všechny další lidi na zemi.

Zapomenutá askeze

V době, ve které žijeme, je hlavní důraz kladen na hledání potěšení, hedonismus, smyslnost. Není tedy nic divného, že křesťané jsou infikováni těmito hodnotami. Biskup Fulton Sheen říkával: „V éře komunismu si svět zvolil kříž bez Krista. Dnešní konzumní svět si volí Krista bez kříže.“ Avšak křesťanství bez kříže, bez sebezapření, prostě neexistuje.
Křesťané třetího tisíciletí se musí naučit žit svou víru navzdory svodům hříšného světa, ďábla a vlastního těla. Sebezapření, odstup či askeze nejsou negativní hodnoty, právě naopak, uschopňují nás pro větší lásku. A především, vedou ke spojení s ukřižovaným Kristem. V něm naše lidské úspěchy nebo prohry nabývají novou hodnotu. Nejenže nás očišťují a odměňují, ale především nás připodobňují ke Kristu a dávají nám podíl na vykoupení světa. Svatí to moc dobře věděli, a proto si kříže nejen vážili – oni po něm toužili…

Hledání zážitků

Dalším rysem spirituality naší doby je vyhledávání zážitků, které vzniklo jako reakce na čistě intelektuální přístup – takže všechno v náboženské oblasti je třeba „prožít“ – subjektivně a emotivně. To má jistě své pozitivní stránky, protože to napomáhá plně lidskému i komplexnímu rozvoji duchovního života. Bohužel to přináší i rizika. Křesťanská zkušenost musí být zakořeněna v učení církve; musí obsahovat všechny pravdy víry, zejména pokud jde o svátosti a liturgii. V opačném případě máme co do činění se subjektivismem, který ve svém důsledku vede k odloučení od církve.
Itenzita zážitků také není měřítkem dokonalosti nebo hloubky vnitřního života. Přijde čas, kdy duše zažívá ochladnutí, malomyslnost, „temnou noc“, zvláště když jsou smysly zbaveny možnosti pociťovat duchovní věci. Ale právě tehdy se člověk modlitby ještě více snaží přimknout se k Bohu v těchto temných okamžicích čisté víry. Rovněž nelze zapomínat, že zde na zemi neexistuje způsob, jak se dotknout Toho, kdo je transcendentní. On přesahuje vše, co můžeme prožít nebo poznat v našem duchovním životě. Navždy zůstává ve sféře „své jinakosti“ …

Životní naplnění

Každá lidská bytost dochází naplnění pouze v lásce. Čím je dokonalejší, tím hlubší je naplnění. V okamžiku, kdy dosáhneme dokonalé lásky, naplníme jediný smysl našeho života, protože Bůh nás stvořil ke svému obrazu, a on je přece Láska…“ „Byli jsme stvořeni pro lásku“, říká sv. Jan od Kříže, a Leon Bloy dodává: „Na konci života budeme mít pouze jeden důvod ke smutku – že nejsme svatí“. Plnost lásky a svatosti by měla být korunou naší existence a má nás vést k věčnému společenství s Bohem – Láskou. Prosme tedy Ducha svatého, dech Otcovy i Synovy lásky, slovy modlitby:

Duchu svatý, dýchej ve mně, aby moje myšlenky byly svaté!!
Duchu svatý, provázej mne, aby mé konání bylo svaté!
Veď mne, abych miloval to, co je svaté!
Posiluj mne, abych mohl chránit to, co je svaté!
Opatruj mne, abych nikdy neztratil svatost!

Z časopisu Karmel 1/2001
S laskavým svolením

Zpět