Utrpení a očišťování
P. Charles Journet
Uprostřed trní jeho pokoj
- Prosím Ježíše, aby Vám dal, že na něho budete hledět s láskou a nebudete svůj pohled obracet na nic jiného než na něho. V tom je naprosto spolehlivý zdroj pokoje.
- Pokaždé, když Vás zneklidňuje pomyšlení na nedodržení nějaké lhůty, pozvedněte oči k Bohu, který Vás miluje teď ještě víc než kdy jindy. „Ustaň a viz, že já jsem Bůh.“
- V hloubi onoho úkonu odevzdanosti je ten nejhlubší pokoj, takže někdy postačí pouhá minuta, aby nás ten úkon spojil s tím, co je absolutní.
- Neustále tu je jedna myšlenka, jež nám pomáhá a okamžitě nás zklidní: pomyšlení, že v každém okamžiku, ať jsme kdekoliv, můžeme udělat to nejlepší, to znamená přijmout ten okamžik z Božích rukou, z rukou Ježíšových, které políbíme se slovy díků.
- Vaše diagnóza má vycházet ze dvou faktů: 1) jste ubožejší, než si dokážete uvědomit, 2) milovanější, než si dokážete uvědomit. Pokud vše bude postaveno na tomto základě, uhostí se stálost v samé hloubi Vaší bytosti; utrpení tím nebude vyloučeno, ale bude napříště tajemně prosvětleno.
- Když už nemůžete, ať fyzicky, nebo morálně, neupadejte do křečovitosti, do vzpoury, nevzdorujte, nepropadejte zmatku: předstupte před něho jako cosi uboze bezvládného, s čím si on může dělat, co chce. Buďte však před ním pasivní. Někdy postačí jen chvilka a spojení s tajemstvím jeho hlubin Vám navrátí (…) pokoj, jistotu, že jste jeho dítětem a že on všemu tomu trápení žehná a otevírá jím ve Vaší duši nové prostory, kam by mohl přijít a kde by mohl přebývat.
- Bůh touží po tom, aby nalezl srdce, do nichž by mohl vstoupit a v nichž by si mohl počínat, jak si sám přeje.
Vy nesete jeho kříž
- Onoho sestupu až do základů, jenž byl čímsi jako „reductio ad nihilum“ (snížením k nicotnosti), bylo zapotřebí k tomu, aby ve Vás Bůh započal své požehnané dílo. (…) Zbývá, abyste se mu „dala k dispozici“. Dbejte ale o to, abyste nepřekročila meze své fyzické odolnosti, a přijímejte pomoc od spolehlivých lidí, jaké jistě potkáte.
- Jsou chvíle, kdy se nám vlny valí přes hlavu. Ale vždy je tu Bůh a jeho láska. Nemiluje nás kvůli tomu o nic méně. Později pochopíme, že ty chvíle, kdy jsme na tom byli jako žebráci, byly možná vrcholnými okamžiky našeho žití.
- Ona období velkých bouří a pošetilostí mohou být obdobími nezměrné pokory, horlivého žebrání před Bohem a vnitřního klidu, protože Trojice je „klidným oceánem míru“, a dotkneme-li se jí, odcházíme odtud zklidněni.
- Jestliže jsme nedokázali přijmout utrpení v okamžiku, kdy se dostavilo, je tu ještě ta veliká věc, že je přijmeme později.
- Nermuťte se tím, co nazýváte křížem, jenž má původ ve Vašem temperamentu. Pán Bůh má ve svém domě pro všechny temperamenty místa dost. Nemáme na nich co měnit, jsou takové, jaké jsou, ve svém omezení i ve svém bohatství. Hlavní je naplnit láskou onu nádobku, o níž Bůh od věčnosti rozhodl, že nám ji dá.
Naše naděje: kotva v Božím srdci
- Ono hluboké utrpení celé Vaší bytosti právě působí, že jste celá naježená, snad tonete v slzách, ano, a kdo by se odvážil Vám je zakazovat? Ty slzy jsou drahé andělům, drahé Bohu – ale o to dražší, že je doprovází radost onoho z hloubi srdce vyřčeného ano, které jste řekla Bohu a Bohu zopakovala uprostřed tolikerých bolestí, tolikerého utrpení. (…) Citlivost je další růže, jejíž lístky můžeme otrhávat pro Ježíše až do konce našeho ubohého života. A teprve v nebi nám přestane působit utrpení, bude se tam však po pročištění zkouškami tak trošku podobat oné tolik rozechvělé, dokonalé a láskyplné citlivosti JEŽÍŠOVĚ.
- „On ví, co dopouští“ (Maritain), a když se zkouška přijímá v pokoře a ve víře žebrajícího srdce, připravuje pokaždé vzkříšení.
- Jakákoli trhlina rozdírající naši duši je pro Boží lásku prostředkem k tomu, aby tou trhlinou pronikl paprsek jeho světla, jakýsi nový a tajemně blahodárný paprsek.
V temnotě máme přilnout k Bohu
- Pokaždé, když si Bůh chce k sobě přitáhnout některou duši, dochází ke zkoušce, během níž pociťujeme vnitřní trýzeň, kdy světlo zmizí, abychom k Bohu přilnuli v temnotě, která může být strašlivě bolestná, ale během níž duše za týden postoupí dál než za celé měsíce klidu. (…) Buďte zcela pasivní v odevzdanosti do vůle Boží.
- Těmi pokušeními proti víře se netrapte. Vždyť nám působí utrpení, takže Boha jimi nezarmucujeme. Naopak, taková trápení nám dopomáhají k tomu, že v temnotách činíme úkony odevzdání a ze zkušenosti poznáváme, že víra je dar, který si nezasluhujeme.
- Právě tehdy, když nevidíme, když nechápeme, sílí v té temnotě víra, očišťuje náš ubohý intelekt a prohlubuje city našeho srdce.
- Bůh si nás k sobě přitahuje po cestách, jež jsou často značně tajemné. U Něho je původ velkých úkonů víry a důvěry v Něho, které činíme v temnotách, a On takto působí, že naše duše rostou.
- V životě nadcházejí chvíle, kdy na nás padne cosi, co se podobá jedné kapce z oné záplavy trýzně, která se přelila přes Ježíše při jeho agónii. Nepodléhejte tomu, neboť v takových chvílích je nám dopřáno vykonat možná ty nejkrásnější úkony lásky v celém životě.
Rozlučme se sami se sebou
- Vždycky se snažte rozbít ten kruh, který by Vás pod jakoukoliv záminkou přivedl nazpět k sobě samé, a snažte se jako šíp vzlétnout k Bohu. Takové s hlubokou vírou odříkané gloria Patri… uklidní více duší než všechny myslitelné analýzy.
- Co je tedy vskutku nejobtížnější, je rozloučit se sami se sebou a starostmi o sebe, vzít si od nich dovolenou a trávit ji u Boha. (…) „Ty se starej o mne, já se postarám o tebe.“ Čím víc jednáme v tomto smyslu, tím lépe duše dýchá a tím víc se uklidňuje. Musíme to dělat stokrát za den. Ukazatel, který upozorní na to, kdy: jakmile se cítíme vnitřně stísněni. Bůh Vás má raději, když si před ním hrajete a jste si jista jeho láskou.
- Kvůli minulosti se nesmíte trápit. K „vykoupení času“ existuje jeden prostředek. Lze to učinit jediným úkonem veliké lásky jako dobrý lotr na kříži: a odpověď, kterou dává Ježíš, člověkem zatřese: „Dnes (jak rychle) se mnou (v jaké společnosti) v ráji (na jakém místě).“ Na minulost se dívejte jen tak, abyste vše odevzdala Bohu. Dar, v němž mu teď odevzdáváte vše, co se událo v minulosti i vše přítomné a budoucí, je úkonem té největší lásky, který od nás žádá a jímž můžete potěšit jeho srdce.
Člověk se má stát žebrákem
- Nesmíme si udělat životní program z něčeho, co jsme si přečetli nebo udělali my sami, ale z toho, co pochází od Boha, jenž samozřejmě může použít to, co čteme.
- Ztište se co možno nejvíc a buďte jakoby nad svým úkolem; pak Vás ten úkol nerozdrtí.
- To právě je život v Bohu, být před jeho zrakem, který na nás neustále spočívá s láskou. Dokonce i tehdy, kdy vše v nás je bezmocné. Bez jakékoli křečovitosti mu dávejte všecky ubohé každodenní věci, vnitřně přitom zůstávejte přívětivá a vstřícná a dovolte mu, aby ve Vás působil to, co si přeje.
- Je opravdu nutné, aby duše pocítila, že je osamocená, a tak se posvěcovala. (…) Ale ta samota má být rozhovorem s Bohem. Rozhovor, jejž vedeme sami se sebou, musíme zaměnit za rozhovor s Bohem, abychom mu tak dávali vše – jak své neúspěchy a svou bídu, tak své úspěchy. Pak už nebude místa pro sklíčenost, alespoň ne pro takovou, s níž souhlasíme.
- Když už nevidíme nic a když se všecko zatemňuje, nastává ten pravý okamžik, kdy se člověk má stát žebrákem a udělat úkon chudoby, který Bůh nade vše miluje.
- Nechte Boha, ať si ve Vašem srdci počíná po svém. Přitáhne si Vás k sobě poznáním i bezmocností, jež z nás činí pouhé žebráky a zjevují nám jeho nekonečnou dobrotu a něžnou lásku.
- Nerozčilujte se kvůli své ubohosti, své slabosti, svým nedostatkům. JEŽÍŠ Vás „snáší“ s láskou, a podle Vás by to mělo být jinak, než to dělá on? Hlavní věc je nechat se jím zaplavit. Řekněte mu, ať on sám ve Vás způsobí věci, které máte dělat Vy. Buďte nadále jakoby místem, kudy prochází jeho konání a jeho účinná milost.
Z knihy Jako ohnivý šíp
S laskavým svolením KNA