Hledat Boha v sobě nebo sebe v Bohu?

Věrnost Kristu na pozadí postmoderního „hladu po zkušenosti“

Pavel Vojtěch Kohut OCD

Již vícekrát se mi stalo, že mi některý z praktikujících křesťanů řekl: „Otče, já už se nemodlím, protože mi to nic nedává.“ V takových chvílích se mi honí hlavou vícero věcí: Modlíme se snad proto, aby „nám to něco dávalo“, abychom udělali příjemnou duchovní zkušenost? Jaký je Bůh a jaký je Kristus, ve kterého věříme, když opouštíme modlitbu okamžitě poté, co pro nás přestane být snadná? Kolik v sobě máme věrnosti Kristu, jehož nám evangelia představují jako šikanovaného, pronásledovaného, trpícího, posmívaného, tupeného a umírajícího?
Zdá se mi, že jsme příliš často poplatní takovému obrazu křesťanství, které by se právem dalo označit jako „snadné“, a takovému nahlížení Krista, jehož bychom mohli ve shodě se současným způsobem vyjadřování označit jako „soft“. Objevilo se dokonce následující přirovnání: jako dnes máme lehké drogy, lehké cigarety a lehkou kolu, máme tendenci vytvářet si jakéhosi „light-Boha“, Boha, o kterém si můžeme jen tak nezávazně diskutovat jako o „problému“, a to třeba nesmírně „zajímavém“, aniž bychom se přitom nutně cítili být z jeho strany vázáni k jakýmkoli angažujícím existenciálním postojům. (1)
Ruku v ruce se s tímto fenoménem objevuje v naší západní kultuře také velmi povrchní fascinace východními náboženstvími a jejich duchovními zkušenostmi, které v mnoha případech vedou lidi ke ztrátě smyslu pro Krista a křesťanství. (2) Zřejmě je tomu tak (mimo jiné!) i proto, že „východní svět je typicky zkušenostní, do té míry, že odmítá být považován za nauku“, (3) a to, po čem dnešní lidé touží, je zkušenost, nikoli nauka.
Co je hlubší příčinou těchto jevů? Jedná se o výhradně současný problém? A jakou formu by měla mít naše věrnost Kristu v této tendenci „usnadňovat si“ křesťanský život? V následující úvaze bych se chtěl nad těmito otázkami zamyslet, aniž bych si přitom činil nárok na to, že na ně dokáži beze zbytku zodpovědět. Pevně doufám, že dostatečným přínosem z mé strany bude už jen samotné nadnesení otázky a naznačení možných cest k řešení.
Vhodným úvodem nám může být jeden text, který pochází z počátku novověku. Když svatý Jan od Kříže ve svém díle Výstup na horu Karmel komentuje Kristův požadavek: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě!“ (Mk 8,34 a par), rozlišuje mezi hledáním sebe v Bohu, které spočívá ve vyhledávání přirozených útěch a duchovních pocitů, a hledáním Boha v sobě, které si z lásky ke Kristu volí vše, co je nejméně příjemné (srov. 2 V 7,5). (4) Domnívám se, že právě tato myšlenka Mystického učitele nám může jednak hned naznačit, že problém, který nás v současnosti trápí, není tak docela výlučnou záležitostí naší doby, jednak nám poslouží k jeho interpretaci a hledání východisek.
Své pojednání rozdělím do tří částí: nejprve se pokusím o sumární prezentaci postmoderní spirituality se zaměřením na její typický jev „hladu po zkušenosti“; následně se pokusím o interpretaci příčin vzniku této mentality i s pomocí srovnání se sanjuanistickým „hledáním sebe v Bohu“; a nakonec navrhnu možnosti řešení (věrnosti Kristu) v jeho „hledání Boha v sobě“.

Od pochybující racionality k „hladu po zkušenosti“
Hledání sebe v Bohu
Hledání Boha v sobě

Zpět