Bl. Elie od sv. Klementa

(1901 – 1927)

Život sestry Elie je tak krátký a zhuštěný do pouhých šestadvaceti let, že se zdá být lidsky téměř bezvýznamným. Její velikost však nespočívá v tom, že by vykonala velké věci, ale že nechala Pána, aby On konal v ní. Je to právě tato pokora a tato její „malost“, ze které vyzařuje její opravdová svatost. Dodnes nás může mnohému naučit.
Narodila se jako Teodora Fracasso 17. ledna 1901 v Bari v Itálii jako třetí z devíti dětí, z nichž pět zemřelo předčasně. Rodiče se jmenovali Giuseppe Fracasso a Pasqua Cianci, a Teodora o nich napsala, že to byli „rodiče opravdu svatí“. I pro ostatní tři zbývající děti (Prudenza, Dominika a Nicola) rodiče představovali pevnou oporu pro jejich lidský a duchovní vývoj. Rodina byla skromná a pracovitá, nechyběly zde ani finanční těžkosti, zvláště během let první světové války. Tyto obtíže však byly neseny křesťanskou vírou.
V roce 1901, kdy se Dora narodila, byl také založen klášter bosých karmelitek, do kterého později vstoupila.
Byla pokřtěna 21. ledna 1901 v kostele sv. Jakuba a podle dobových zvyklostí přijala svátost biřmování už ve dvou letech. Ve čtyřech letech má sen, podstatný pro její povolání: zdá se jí o zahradě a o paní, která žne lilie zlatým srpem, jednu lilii utrhne a přitiskne ji na své srdce. Maminka jí vysvětlí, že to byla Panna Maria a Dora už tehdy přislíbí Marii, že se zasvětí Bohu.
„Mé malé srdce zakoušelo žhavou žízeň po svém Bohu a žádné potěšení zde na zemi ji nemohlo ani na okamžik utišit.“
Miluje krásu, květiny, zpěv a hudbu, procházky s rodinou, především po pobřeží moře, kde kontempluje nesmírnost Boží.
Chodí do školy k sestrám kongregace „Dcery Assisi“, kde si doplňuje svou lidskou a náboženskou formaci. Navštěvuje kostel sv. Františka z Pauly, spravovaný dominikány. Tam se připravuje na první sv. přijímání a objevuje eucharistickou zbožnost sv. Tomáše Akvinského a blah. Imeldy Lambertini.
Láska ke kráse a k moudrosti charakterizují celý život sestry Elie: její kontemplace květin, hvězd, modrého nebe, ale především člověka, kterého Bůh „učinil jako zázrak“; její touha stále hledat Boží moudrost ve stvoření, v lidských dílech, v životech svatých, v knihách, Božím slově, v Eucharistii – to jsou dvě mistrovské cesty její svatosti a vzácní ukazatelé pro náš život.
Velkou láskou sestry Elie je Ježíš v Eucharistii, jenž je pro ní „nejkrásnější z lidských synů“ a „Pramen moudrosti“. Po prvním sv. přijímání (1911) tráví denně čas před Nejsvětější svátostí a živí tak svou lásku k Bohu a bližním, která se neprojevuje ve velkých dílech, ale v pokorné, pozorné a stálé solidaritě s nimi ve všedním životě.
Teodora se projevuje skromně v oblékání i v chování, vyhýbá se světským oslavám; pomáhá doma, šije a vyšívá. Stará se nejen o členy rodiny, ale i o dělníky pracující v dílně, vedené jejím otcem.
Jejího chování a vlivu, který měla na své spolužačky, si všimla jedna z jejích učitelek, sestra Angelina Nardiová. Teodořiným duchovním vůdcem byl dominikán P. Petr Fiorilo. Ten ji dovedl do dominikánského třetího řádu. Tam je 20. dubna 1914, se zvláštním dispenzem kvůli svému mladí, přijatá jako novicka a obdrží jméno Anežka. 14. května 1915 zde skládá své řeholní sliby.
Během těžkých válečných let 1915-1918 nachází Teodora nekonečné množství příležitostí k apoštolátu, katechezím, péči o druhé. Neomezuje se již na své své rodinné prostředí a na své známé a dává volný prostor své vroucí touze dělat dobro bližním. Je pozorná k vojákům, kteří navštěvují farnost, modlí se za ně a dává jim drobné dárky – medailky, obrázky a modlitební knížky. Když je konvent dominikánů kvůli podezření z protivládních aktivit uzavřen, Dora se neztrácí, ale vytvoří se svou sestrou Dominikou (která se později stane bosou karmelitkou jako ona) a dalšími kamarádkami společenství studia a modlitby.
Koncem roku 1917 se Teodora rozhodne požádat o radu otce jezuitu Sergia di Gioia. Ten se stává jejím novým zpovědníkem a zhruba po roce ji spolu s její přítelkyní Chiarou Bellomovou, budoucí sestrou Diomirou od Božské lásky nasměruje na Karmel sv. Josefa, v ulici Via De Rossi ve městě Bari. Obě se tam poprvé vydají v prosinci roku 1918. Rok 1919 se stane rokem intenzivní duchovní přípravy na vstup do kláštera pod bedlivým a osvíceným vedením otce Di Gioi.
Na Karmel je přijata 8. dubna 1920. Prožívá chvíle velké radosti, ale i velké vyprahlosti; nachází útěchu v kříži a v čase tráveném před svatostánkem. Čte sv. Terezii od Dítěte Ježíše a sv. Jana od Kříže, kteří jsou inspirací pro její spiritualitu. V den obláčky, 24. listopadu 1920, přijímá jméno Elie od sv. Klementa – jméno proroka mlčení a jméno jednoho svatého karmelitánského otce té doby.
Časné sliby skládá 4. prosince 1921: „Sama u nohou mého Ukřižovaného Pána jsem k Němu dlouze vzhlížela a v Jeho pohledu jsem nacházela celý svůj život.“ Kromě svaté Terezie od Ježíše si za svou průvodkyni bere Terezii od Dítěte Ježíše a následuje „malou cestu duchovního dětství, na kterou jsem se cítila Pánem povolaná“.
Roky formace prožívá s velkou horlivostí, prosí představenou o delší čas modlitby a o zvláštní umrtvování. S pokorou přijímá nepochopení a nedůvěru. Tou trpí především v době, kdy je pověřena vyučováním šití na stroji v kolegiu – škole pro dívky, připojené ke klášteru, která měla ospravedlnit existenci kláštera a předejít jeho uzavření v době silného antiklerikalismu. Elie je k žačkám milá a vstřícná, na rozdíl od sestry ředitelky, která ji často napomíná pro její přílišnou shovívavost vůči nim. Kolem sestry Elie se začne šířit ovzduší pomluv, žárlivosti a závisti, které ji vrhá do izolace. Po dvou letech je z úřadu stažena. Elie vše snáší s pokorou a utrpení skrývá v srdci. Jak velká zkouška to byla, můžeme vytušit z dopisu, který napsala svému duchovnímu vůdci, P. Eliášovi od sv. Ambrože:
„Tato zkouška… je jednou z bolestí, o kterých se těžko hovoří, ale vyznávám Vám, že dobrý Bůh, když viděl mou malost, mne stále nesl ve své náruči a v nejtemnějších hodinách, když jsem ve své duši pociťovala silné vyhnanství, jsem od dobrého Boha čerpala sílu stále mlčet, skrývajíc vše pod závojem úsměvu… V těchto dvou letech jsem pochopila život… Nepopírám, že otřes, který jsem prožila, byl obrovský, ale mohu Vás vpravdě ujistit, že žádný tvor není vinen; je ale potřeba, abych ve všem viděla něžnou ruku mého Pána, která, pokud se položila na mou hlavu, tak jen proto, aby mi to prospělo… V této sladké zkoušce mé srdce velmi dobře poznalo propasti lásky a milosrdenství Ježíšova Srdce…“
Pod vedením tohoto duchovního otce skládá slib konat vždy to, co je dokonalejší. 11. února 1925 pak skládá slavné sliby.
Žije v úplném spojení s Bohem. Píše:
„Když se dívám kolem sebe, všechno mi hovoří o Bohu; když pozvednu zrak k nebi, zdá se mi, že vidím, jak z té nekonečné modře padá déšť vzácných perel, nebeské rosy, která oživuje mou duši. Tento déšť jsou nezměrné milosti, osvícení, Božské dary, které jako šperky zdobí mou duši a připravují ji na onen šťastný den, kdy se bude moci sjednotit v mystickém sňatku s Králem králů.“
Ustavičná kontemplace hloubky Boží lásky nejenže nezmenšuje, ale naopak zvětšuje její pozornou lásku vůči bližním. Stále pečuje o to, aby jejím rodičům nechyběl její vřelý cit a aby je příliš netížila její nepřítomnost doma. Se svou sestrou, nedávno provdanou, sdílí radost z narození dítěte. Píše svým kamarádkám a povzbuzuje je k praktikování ctností, aby se posvětily ve svém životě ve světě. Své mamince píše:
„Je pravda, že nyní jsi sama… sama tělesně, ale když pozvedneš oči vzhůru, s Ježíšem Ti dělá společnost celé nebe.“
To, že se dívá na nebe, ji činí schopnou dívat se s láskou a se správným úsudkem také na věci světské. Především se ale stará o spásu duší: modlí se, trpí a obětuje se Pánu za obrácení hříšníků.
„Mým posláním je radostně se obětovat, aby můj Bůh byl poznáván a milován celým světem.“
Od roku 1926 trpí sestra Elie téměř denně prudkými bolestmi hlavy, které se snaží skrývat. Přesto některé sestry jejím bolestem nevěří, myslí si, že je to nervová záležitost.
Svému duchovnímu otci o této situaci píše:
„Nezkoumám úradky Boží, jsem si jistá, že to vše dovoluje pro mé dobro… Jaká nedorozumění se dějí a jaké obrovské mraky se znenadání objevují nad mou hlavou… Prožívám tak hodiny opravdové sklíčenosti, známé jen Ježíši. Často jsem se pokoušela objasnit to naší milé matce, ale Pán to nedovoluje, a ani to už nedovolí – abych vystoupila na Kalvárii sama jen s Ním samotným. Bezpochyby se trpí opravdová agónie, úplná opuštěnost; přesto se mým dobrým sestrám zdá, že stoupám a odpočívám na květinové louce… Dobrá matka převorka mi říká, že jsem pod návalem velkého pokušení a uzavírá, že mám utkvělé představy a mohu skončit jako neurastenička… Vím, že takto jí to dává vidět Pán, neboť kdyby tomu bylo jinak, mé mučednictví by přestalo… Drahá matka mne miluje, a protože mne miluje, musí být věrnou vykonavatelkou Boží vůle…“
Bolest jí pomáhá žít výlučně v Bohu jako oběť lásky; koná dál své povinnosti a léčí se podle rad lékaře.
V roce 1927 dostává úřad sakristánky, který vykonává s velkou péčí a láskou k Eucharistii. V prosinci se její zdravotní stav zhorší a uléhá s horečkou, léčenou jako běžná chřipka. Lékaři, povolaní teprve čtyři dny před smrtí, konstatují zánět mozku a mozkových blan, je už ale příliš pozdě. Umírá v poledne 25. prosince 1927, v den Narození Páně, zatímco hledí na kříž. Arcibiskup, který se přišel pomodlit k jejímu tělu, říká: „Nyní se sestra Elie bude modlit za nás.“
Pověst svatosti sestry Elie, šířící se už za jejího života, roste ještě mnohem víc po její smrti: mnozí obdrží milosti a vyslyšení. Cesta k blahořečení začíná v roce 1952 a vrcholí 18. března 2006 její beatifikací v katedrále v Bari.
Jak bylo řečeno na začátku, život sestry Elie neutvářela velká díla, ale pokud uvážíme její lásku ke kráse a k moudrosti, její touhu dát život pro Boha a pro bližní, vidíme, že její velikost spočívá, také podle spirituality Karmelu, především sv. Terezie od Dítěte Ježíše, v přijetí vlastní malosti, v tom, že sama se považuje za nic. Sama o tom píše:
„Milovat Tě, ó můj Bože, neznamená konat velká a mimořádná díla, ale znamená to umět se stále obětovat v malých věcech a považovat se za poslední ze všech.“
Sloužit: jedná se o pokoru, která není slabostí, ale poznáním vlastních limitů a respektem k druhým; jedná se o lásku ke kráse a k moudrosti, k Bohu, která se předává solidaritou; jedná se o touhu po zdravých lidských i křesťanských ctnostech až k oběti a až k darování života pro druhé.
Jméno Teodora znamená „dar Boží.“ Bůh dal v sestře Elii tento dar nám – Karmelu i celému světu.

Zpět