Životní cesta
Andrzej Ruszała OCD
Anna Garcia se narodila ve stejném regionu Španělska jako sv. Terezie od Ježíše, na území avilské diecéze ve vesnici El Almendral, dne 1. října 1549 v rodině venkovské šlechty, která v tehdejší společenské hierarchii náležela ke střední třídě. Její rodiče byli ekonomicky dost dobře situováni: vlastnili vinice, dobytek, pole, v domě měli služebnictvo a soukromého učitele pro děti. Měli v sobě zdravou tradiční zbožnost, kterou předávali Anně a jejím šesti sourozencům.
Ve věku 10 let Anna ztratila oba rodiče, zemřeli v důsledku nákazy, jenž se ve Španělsku šířila v letech 1558-1559. Tato událost výrazně ovlivnila její další život. Materiální situace v rodině se zhoršila. Anna je dána do péče svých starších bratrů, kteří ji svěřují práci s dobytkem. Tuto práci Anna pokorně přijímá, celé dny tráví na polích, pase ovce, mnoho se modlí a v krásách přírody nachází Boží přítomnost. V atmosféře modlitby a samoty v ní dozrává rozhodnutí pro řeholní život. Když přemůže odpor svých bratrů, kteří ji toužili vidět ve stavu manželském a dokonce již pro ni měli vyhlédnutého i potencionálního ženicha, dne 2. listopadu 1570 vstupuje do prvního kláštera tereziánské reformy v Avile, a přijímá z rukou sv. Terezie hábit jako tzv. laická sestra, což podle zvyků v této době znamená, že byla určená ke službě a pokorným pracím v domě. Její pokora, duch modlitby a – navzdory velmi slabému vzdělání – bystrá osobnost rychle přitáhly pozornost sv. Terezie. Po třech letech řeholního života ji dne 15. srpna 1572 připouští ke složení věčných slibů a o tři měsíce později ji bere s sebou k novému zakládání do Valladolidu.
Od roku 1577 je Anna od sv. Bartoloměje stále blízko Terezie od Ježíše a dělá jí společnost při zakládání téměř všech dalších klášterů bosých karmelitek. Terezie se v mnoha záležitostech na ni obrací o radu a spoléhá na její názor. Díky tomu má Anna příležitost skutečně hluboce poznat ducha Reformátorky Karmelu a to, co je důležité ve spiritualitě a poslání Karmelu. Dělá společnost sv. Terezii i na její poslední cestě do Alba de Tormes, kde slavná Reformátorka umírá doslova v jejích rukou. Během beatifikačního procesu sv. Terezie od Ježíše podává Anna od sv. Bartoloměje rozsáhlé výpovědi – důležitá svědectví, týkající se života a svatosti její duchovní matky.
V roce 1603 breve Klementa VII. In supremo otevírá cestu k rozšíření Karmelu do Francie, a díky tomu se v následujícím roce Anna od sv. Bartoloměje spolu s pěti jinými sestrami vydává na cestu do Francie, kde spolu s Annou od Ježíše zakládá šest klášterů: v Paříži, v Pontois, v Dijonu, v Amiens, v Tours a v Rouen. V roce 1605 je jí dán příkaz, aby se z tzv. laické sestry stala tzv. chórovou sestrou, což jí umožní přijmout v rámci řádu úřady. Stalo se tak vzhledem k jejím vynikajícím schopnostem a znalostem tereziánského ducha, s cílem svěřit jí úřad převorky v rozšiřující se reformě Karmelu ve Francii a dnešní Belgii. Skutečně, tři dny po obdržení černého závoje, je jako chórová sestra jmenována převorkou nového zakládání v Pontoise a později v Tours.
V roce 1611 se také kvůli zakládání nového tereziánského kláštera vydává do Belgie. O rok později zakládá v Belgii klášter v Antwerpách, kde zůstává až do své smrti (7. června roku 1626). Poslední roky pobytu ve Francii a zvláště v Belgii byly z hlediska písemné korespondence plodné. Kromě četných dopisů a duchovních relací píše Anna svou vlastní autobiografii, duchovní promluvy, které jako převorka přednášela sestrám a také „Ochranu tereziánského dědictví“ – dílo, ve kterém otevřeně brání dědictví sv. Terezie od Ježíše před plány některých francouzských církevních hierarchů, kteří chtěli karmelitky vyjmout ze společenství s řádem a podřídit je pod výlučnou jurisdikci biskupů.
Šest let po smrti blahoslavené Anny vychází v tisku její rozsáhlá biografie a o rok později vychází ve vlámské verzi její vlastní autobiografie. Krátce po její smrti se objevily snahy o uznání heroických ctností a beatifikaci Anny od sv. Bartoloměje, ale pak byly v církvi změněny předpisy upravující proces blahořečení a svatořečení. V důsledku toho proces prohlášení heroických ctností trval až do 29. června 1735, kdy byly její heroické ctnosti již podle nových předpisů uznané papežem Klementem XIII., a teprve 6. května 1917 ji papež Benedikt XV. započítal mezi blahoslavené.
S laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů