Sv. Alžběta od Trojice, další prorocký hlas pro naši dobu
sr. Milada OCD
Všichni jsme již asi zakusili rozpaky v den slavnosti Nejsvětější Trojice, kdy kazatel v promluvě při mši nebyl schopen říci nic více, než že toto tajemství je tak velké, že i sv. Augustin jeho pochopení přirovnával ke snaze přelévat moře do důlku a že v podstatě není možné tvrdit nic jiného, než že Bůh je jeden a zároveň že to jsou nějak tajemně tři Osoby – asi tak, jako vyrůstají z jednoho stonku tři květy.
Nám ostatním naslouchajícím pak nezbývá nic jiného, než se ptát, proč nám Bůh toto tajemství svého vnitřního života odhalil, když se nás v praktickém životě víry nijak nedotýká, nebo dokonce, že se o něm bojíme cokoli říci, abychom snad nepronesli nějakou herezi.
Prorocké poslání francouzských karmelitek
Bůh sám nám však přichází na pomoc a posílá církvi světce, kterým dává milost osvětlit nebo prohloubit nějaké zapomenuté tajemství naší víry a kteří nás učí, jak z něj žít. Tak je tomu i u sv. Alžběty od Trojice (1880 – 1906), kterou papež František před několika týdny svatořečil. Narodila se ve Francii o sedm let později než sv. Terezie z Lisieux a velký švýcarský teolog H. U. von Balthasar je nazval „sestrami v Duchu“. Obě dostaly od Boha prorocké poslání: sv. Terezie nám „nasvítila“ tajemství Božího milosrdenství jako vlastnosti, z níž vše ostatní pramení, a učí nás jít k Bohu „malou cestou“ (to je cestou „ospravedlnění“, o které mluvil již sv. Pavel); sv. Alžbětě Bůh dal milost žít z tajemství Trojice a ukázal jí, jak svůj duchovní život postavit na hlubokém prožívání svátosti křtu a eucharistie. Toto poznání pak naše karmelitka předávala ve svých dopisech laikům a učila je, jak žít svatě s Trojicí a v Trojici ve světě.
Laická spiritualita
Na rozdíl od své spolusestry však Alžběta zůstává zatím poněkud neznámá, i když se v rámci Karmelu šíří myšlenka (a tam, kde ji více znají, i mimo něj), že její nauka má v sobě takovou hloubku, že by se jednou mohla stát novou učitelkou církve a že „její doba teprve přijde“ – snad i proto, že se všeobecně mluví o tom, že v církvi nastává „čas laiků“. Už sv. Jan Pavel II. v den jejího blahořečení v r. 1984 prohlásil, že „se dnes její poslání rozšiřuje s prorockou silou,“ a že se nám „spolu s bl. Alžbětou zažíhá nové světlo a objevuje se jistý a bezpečný průvodce, jenž nám ukazuje cestu spásy“. Čím nás tedy tato mladičká karmelitka může obohatit?
Životní příběh
Vnější rámec Alžbětina života je celkem prostý: narodila se jako prvorozená už poměrně starým rodičům, otec měl 48 a matka 34 let. Projevuje se jako živé a umíněné dítě, „mluvka“ s plamenným pohledem, byla citlivá a zároveň velmi výbušná. Když má tři roky, narodí se její sestra Markéta, v sedmi jí umírá otec. Ovdovělá matka se se svými dvěma dcerkami přestěhuje do domu, který se nachází v blízkosti kláštera bosých karmelitek. Mladá dívka je velmi umělecky nadaná, studuje hru na klavír na konzervatoři v Dijonu a ve svých 13 letech zde vyhraje první cenu. Ráda cestuje, účastní se večírků, aktivně pomáhá ve farnosti. V 21 letech nastoupí na místní Karmel a prožije zde pět let. Umírá v 26 letech na bolestivou a nevyléčitelnou Addisonovu nemoc.
„Dům Boží“
V těchto prostých „životních kulisách“ však probíhá Alžbětin mimořádný duchovní vývoj, i když ani ten není nijak nápadný. Základní událostí, která mladou dívku psychologicky i duchovně promění, je její první svaté přijímání v jedenácti letech. Prožívá ho velmi intenzivně, prohlásí po něm, že již nemá hlad, protože Ježíš ji nasytil. Podle tehdejšího zvyku jde v ten den do hovorny místního Karmelu, kde jí převorka řekne, že její jméno, Alžběta, znamená „dům Boží“ a že toto tajemství se právě dnes na ní naplnilo. I když se převorka ve významu jména mýlila, dívka se od té doby cítí „být obydlená“. Když se touží dozvědět, co se v ní děje, zpovědník karmelitek, dominikán P. Vallée, jí vysvětlí, že se křestní milostí stáváme duchovním chrámem, přebývá v nás celá Trojice a činí si v nás svůj příbytek.
Vnitřní cela
V dospívání prožije bolestnou zatěžkávací zkoušku, která se však nakonec stane velmi požehnanou a prozřetelnostní: matka nejprve odmítne její žádost o vstup na Karmel, později své rozhodnutí zmírní a nástup podmíní věkem 21 let. Dívka však nechce čekat, touží žít a být karmelitkou již v té době. Nechá se tedy inspirovat sv. Kateřinou ze Sieny, která také žila ve světě, ale vytvořila si ve své duši „vnitřní celu“, příbytek, v němž stále přebývala se svým Bohem. Tak se také Alžběta stane „karmelitkou zevnitř“, žije jako Eliáš „v přítomnosti živého Boha“ a přitom se nadále účastní společenského života, je aktivní ve farnosti, cestuje. Tato zkušenost se stane základem Alžbětiny spirituality, kterou později z Karmelu předává svým přátelům ve světě.
Své nebe máme již zde na zemi
K jakému poznání Bůh Alžbětu (a tím i nás) přivádí? Protože byla přinucena žít své povolání ve světě, přestává se opírat o jeho vnější znaky a prostředky, jakými jsou klášter, cela, mlčení a stanovené doby modlitby – všechny tyto prvky se snaží najít a vybudovat ve svém srdci. Učí se do důsledku aplikovat to, co v Písmu píše sv. Jan a sv. Pavel: věří, že jsme „byli přijati za jeho děti“, „naše tělo se stalo jeho chrámem“, v němž si Bůh činí „svůj příbytek“, a chce v něm „stále zůstávat“. Poznává, že díky křtu Boží království – Trojice – žije již nyní v nás: své nebe máme již zde na zemi, je v našem nitru, a tam můžeme neustále žít se svým Bohem.
Jednota našeho života
Alžbětina spiritualita má v sobě „ambici“ přinést smíření do všech našich napětí a prožívaných rozporů, co nás k Bohu přivádí a naopak, co nás od něj vzdaluje. Může sjednotit náš život, protože na vyšší úrovni spojuje zdánlivé protiklady: to, co je podle nás světské a co duchovní, co je vnější a co vnitřní, co je činnost a co modlitba, co je pozemské a co nebeské. Tím, že Alžběta žije se svým Bohem ve své „vnitřní cele“, nemusí již být vnějším způsobem oddělená od vnějších věcí, protože ony ji již od Boha neodvádějí. Život může přijímat naplno tak, jak jí ho Bůh přináší, bez odlišností od ostatních: v rodině i ve farnosti, v přírodě, při tanci i hudbě, při sportu i setkáních s přáteli.
Konat svým životem „duchovní bohoslužbu“
Alžbětino poznání má však ještě jeden praktický důsledek: když se snažíme žít s Bohem ve vnitřní svatyni naší duše, nejenže nás nic vnějšího od něj nemusí oddělovat, ale také – pozitivně – vše prožívané nás k němu může přivádět. Pro naši karmelitku se její život stává liturgií, vše je pro ni svátostí, protože potkává Boha ve všem a skrze všechno. Prohlašuje: „Každá událost, každé utrpení i každá radost je svátostí, kterou nám dává Bůh.“ Všeho, s čím se setká, se dotýká Bůh, který žije v ní. Vše může být „božsky proměněno“. Náš život se tak může stát „duchovní bohoslužbou“ (Řím 12,1), k níž nás vyzývá sv. Pavel.
„Chvála slávy“
V prostředí charismatické obnovy nám Alžběta může být blízká ještě jedním aspektem: jako osobní povolání od Boha přijala stát se „Chválou jeho slávy“ (Ef 1,6). Celý svůj život chtěla proměnit na díkůvzdání. Kéž i nám Alžběta pomůže chválit Boha naším životem.
z časopisu Effatha
nezkráceno