Služba kontemplací
Její vědomí plodnosti milosti vyplývá především z přesvědčení o hodnotě služby skrze kontemplaci, neboť člověk byl obdařen milostí ke společné službě s Božím Synem. V posledních měsících života byla Alžběta ponořená do četby Apokalypsy a pochopila, že kontemplací je hlavně „chvála majestátu Boha“ na věčnosti. Službu nestavěla do protikladu charismatům, vždyť jak už jsme řekli, charisma a služba se doplňují; charisma napomáhá apoštolátu, apoštolát se díky charismatům stává účinnější. Všechna milost je totiž darem účasti na Božím plánu, jímž je vstup Krista a jeho následovníků do propasti pokory a ve štěstí „nebýt sami pro sebe“.
Za službu považovala liturgii, která plní „úřad“ chvály Boha. „Úřadem“ (officiem), se na Karmelu nazývá každá svěřená funkce. Jestliže Alžběta chápala liturgii jako kosmický, nebeský projev bohoslužby, pak i v pozemské službě už viděla její věčnou podobu. S věrností vykonávala nejprostší, všední povinnosti v klášteře, neboť i ony byly „úřadem“, určitou službou, měly tedy pečeť apoštolátu.
Zvláštním posláním Karmelu je pomáhat kněžím v jejich apoštolské službě. Alžběta chtěla víc: toužila, aby každý kněz „měl duši samotného Krista“. „Za knězem,“ píše P. Philipon, „musí stát věřící celé církve, zejména kontemplativní duše. To je důvod, že tolik lidí tráví svůj život v klášteře, v mlčení, největší čistotě a vyprázdnění.“ Pro Alžbětu byla modlitba a oběť za kněze „úřadem“ zvláštní kvality díky řeholním slibům, jež dávaly její modlitbě a oběti obecně ekleziální význam. Být karmelitkou a mít dar kontemplace považovala za neuvěřitelnou a ničím nezaslouženou Boží milost. Toto vědomí ji pomáhalo k úplnému darování sebe.
„Jak dobrý je Pán! Mohlo by se zdát, že myslí jenom na mě, že jen mě miluje, tolik mé duši dává. A já – ze své strany – dávám Jemu za církev a všechny její potřeby sebe.“
Ve svých dopisech známým kněžím je neúnavně prosí, aby při proměňování i ji zasvětili Bohu jako hostii chvály a služby:
„Při mši sv. (…) mě, prosím, pokřtěte v krvi Beránka, abych čistá a svobodná od všeho, co není On, žila jen proto, abych Ho milovala a stále rostla v lásce až k oné šťastné jednotě, k níž nás Bůh určil svou věčnou a neměnnou vůlí.“
Sjednocení, k němuž směřovala v rámci církve – mocí v ní složených slibů – a touha potvrdit svou celopalnou oběť za církev a skrze církev při mešní konsekraci dávají Alžbětinu životu ráz zvláštní služby téže církvi. Církev a řád měly podle jejího přesvědčení jasně vymezený význam: církev je Kristovou snoubenkou, mystické tělo Pána, který přišel, aby „sloužil“. Ostatně církev i řád jsou podle nejdůležitějšího bodu karmelitánské řehole biblickým Božím zákonem.
Řehole pro Alžbětu byla „podobou“, podle níž ji Bůh chtěl posvětit. Řehole sama o sobě září svatostí a je šťasten, kdo se otevře jejím paprskům. V témže duchu se nesl její vztah k představeným; respektovala v nich ve víře Kristova slova: „Kdo poslouchá vás, poslouchá mě, kdo vámi pohrdá, pohrdá mnou; ale kdo mnou pohrdá, pohrdá tím, který mě poslal“ (Lk 10,16).
Na přední místo vždy kladla Boží lásku, která skrze všechny podoby církevního života naplňuje kněžský úřad; veškerý křesťanský život považovala za svátostnou událost plnou milosti a přítomnosti Boha. Její hluboká kontemplace jí umožnila chápat nepostižitelné propasti slov Písma svatého a zachycovat v nich skrytou pravdu o povolání člověka, aby spolupracoval na spáse bratří spolu s Kristem.
Přiznávala, že apoštolátu prostřednictvím rozjímání Slova a jeho adoraci pro dobro církve ji naučila Maria, která je pro ni vzorem milující víry.
„Ona! Ach, to nelze vyslovit! Tajemství, které uchovala a rozjímala ve svém srdci, žádný jazyk nevysloví, žádné pero nevyjádří.“
„Od Slova se učila, jak mají trpět ti, jež Otec vyvolil k oběti a rozhodl pozvat je ke spoluúčasti na velkém díle vykoupení: které od věků určil k tomu, aby byli podobni Jeho Synu (Řím 8,29), ukřižovanému z lásky,“
Marii nazývala nejraději „bránou nebes“, protože skrze Ni vedla cesta do nitra Nejsvětější Trojice. Nadevše ale milovala Tu ze zvěstování, jejíž obrázek – dostala ho k profesi – si směla ponechat. Děkovala za dar a napsala si významná slova:
„V samotě naší malé cely (…) se budu často dívat na tento obraz, který je mi tak drahý, a spojovat se s Mariinou duší ve chvíli, kdy Ji Otec zastínil. Vtělilo se v Ní Slovo a Duch Svatý na Ni sestoupil, aby uskutečnil velké tajemství. Působí zde celá Nejsvětější Trojice, celá se sklání a přetéká. V tomto božském objetí má plynout život karmelitky.“
Dodejme: Té, která sloužila Bohu a lidem kontemplací.
Kontemplace září navenek. Účinnost a síla tohoto vyzařování je patrná zejména v životě sv. Terezie od Dítěte Ježíše, prohlášené za patronku misií, třebaže ani na chvíli nevyšla ze samoty Karmelu. Právě čistá kontemplace, s jejími duchovními nocemi a smrtí starého člověka, je nejúčinnější pomocí, jakou je možné prokázat církvi ve světě. Alžběta vstupovala do Boží nekonečnosti a nesetkávala se již s žádnými překážkami v pomoci druhým. Právě zde nacházela každého potřebného bratra. Píše: „Kdo stále setrvává u pramene živých vod, může kolem sebe rozlévat bez obavy, že jeho duše dozná škody, neboť má účast na nekonečnu.“
V nekonečnosti nalézala Krista, Boha dokonalé blízkosti a lásky k člověku. Ona se v nekonečnosti neztrácela, ale žila v ní jako v rodném domě. Věřila, že v Kristu přebývá plnost Božství. On je Zjevením a Slovem, ale je i Služebníkem, a proto prosila: „Chtěla bych být stále u Toho, který zná celé tajemství, abych od Něj všechno uslyšela. Řeč Slova – to je vylití daru.“
Alžběta, okouzlená vtažením nekonečna do konečnosti ve vtělení, v umučení a eucharistii, milovala mši svatou, zejména přijímání, při němž zakusila lásku dávající se jí v plnosti. Říkala:
„Cítím, že mi Bůh dává věčný život.“
„Cítím, že všechny poklady Kristovy duše mi náležejí.“
„Nic tak nevyjadřuje lásku skrytou v Božím Srdci jako eucharistie. Je to sjednocení, dokonání, On je v nás a my v Něm. Není to snad nebe na zemi, nebe ve víře?“
Své eucharistické zkušenosti rozšířila na trvalé duchovní přijímání objímající celou její existenci; vším se ustavičně spojovala se „Slovem, které se stalo tělem, s Ježíšem v ní přebývajícím“, aby lépe sloužila církvi a bratřím.