Nebe ve víře – 7. den

sv. Alžběta od Trojice

První modlitba

22. „Bůh nás v Něm již před stvořením světa vyvolil, abychom byli před Jeho tváří svatí a bez poskvrny v lásce“ (Ef 1,14). „Nejsvětější Trojice nás stvořila ke svému obrazu podle věčného vzoru, který vlastnila ve svém lůně předtím, než vznikl svět“ (Ruysbroec), v tom „počátku bez počátku“, o kterém po svatém Janovi mluví Bossuet: „In principio erat Verbum“ (Jan 1,1), na počátku bylo Slovo. Můžeme dodat: na počátku byla nicota, neboť Bůh nás ve své věčné samotě již nosil ve své mysli. „Otec kontempluje sebe samého… v propasti své plodnosti a skrze tento akt poznání rodí druhou osobu, Syna, své věčné Slovo. Pravzor všech stvoření, která ještě nevyšla z nicoty, spočíval věčně v Něm, a Bůh je viděl a kontemploval v jejich pravzoru, to je v sobě samém. Věčný život, který měly naše vzory u Boha, je příčinou našeho stvoření“ (Ruysbroec).

23. „Naše stvořené bytí touží po spojení se svým počátkem“ (Ruysbroec). „Slovo, Otcův odlesk, je věčným pravzorem, v němž jsou vepsána stvoření v den jejich stvoření.“ To je důvod, „proč Bůh chce, abychom, osvobozeni od sebe sama, vztahovali ruce k našemu vzoru a abychom se ho zmocnili“, „stoupajíc“ nad všechny věci „k našemu vzoru“. „Tato kontemplace otvírá“ duši „nečekané obzory“, „vlastní již jistým způsobem korunu, po kterém touží“ (Ruysbroec). „Nesmírná bohatství, která Bůh vlastní z přirozenosti, můžeme vlastnit mocí lásky, skrze Jeho přebýváním v nás a naším přebýváním v Něm.“ „Mocí této nesmírné lásky“ jsme přitahováni do hlubin „vnitřní svatyně“, kde Bůh „vtiskuje do nás obraz své vznešenosti“ (Ruysbroec). A tedy díky lásce a skrze lásku, jak říká apoštol, můžeme být neposkvrnění a svatí před Jeho Tváří (Ef 1,4) a zpívat s Davidem: „Budu bez poskvrny a uchráním se nepravosti, která je ve mně“ (Ž 18,24).

Druhá modlitba

24. „Buďte svatí, neboť já jsem svatý.“ (Lev 11,44) Sám Pán takto mluví. „Jakýkoli je způsob našeho života, jakýkoli je náš oděv, každý z nás musí být Božím svatým.“ Kdo je tedy nejvíc svatý? „Ten, kdo nejvíc miluje, kdo se dívá nejvíc na Boha a kdo nejplněji uspokojuje potřeby jeho pohledu.“ Jak uspokojit potřeby Božího pohledu, ne-li, když budeme prostě a zamilovaně obráceni k Němu, aby mohl odrážet svůj vlastní obraz, jako se slunce odráží skrze čistý krystal. „Udělejme člověka k našemu obrazu a k naší podobě,“ (Gen 1,26) taková byla vůle Srdce našeho Boha. „Bez této podobnosti, která pochází z Jeho milosti, by nás čekalo věčné zatracení. Jakmile Bůh vidí, že jsme schopní přijmout Jeho milost, Jeho svobodná dobrota je připravena dát nám dar podobnosti Bohu. Naše schopnost přijmout jeho milost záleží na vnitřní sjednocenosti, s níž jdeme k Němu.“ A když nám Bůh přináší své dary, může se nám „dát On sám, vtisknout nám svou podobu, odpustit nám a osvobodit nás.“

25. Nejvyšší dokonalost v tomto životě, říká zbožný autor, spočívá v tom, že zůstáváme tak sjednoceni s Bohem, že duše se všemi svými schopnostmi a mocnostmi je usebrána v Bohu, „že její náklonnosti sjednocené v radosti z lásky nacházejí odpočinek jen ve vlastnění Stvořitele. Obraz Boha vtisknutý do duše je vlastně sestaven rozumem, pamětí a vůlí. Dokud tyto schopnosti nepodávají dokonalý obraz Boha, nepodobají se Mu jako v den stvoření. Tvarem duše je Bůh, který se do ní musí vtisknout jako pečeť do vosku, jako značka na věc. To se plně uskuteční, až když je rozum zcela osvícen poznáním Boha, až když je vůle připoutána k lásce k nejvyššímu dobru, když je paměť plně pohlcena kontemplací a radostí věčného štěstí.“ A protože sláva blažených není nic jiného než dokonalé vlastnění tohoto stavu, je zřejmé, že začátek vlastnění těchto dober tvoří dokonalost v tomto životě. K uskutečnění tohoto ideálu je třeba být usebraný ve svém nitru, být v tichu v Boží přítomnosti, zatímco duše se prohlubuje, rozšiřuje a zapaluje a ztrácí se v Něm, v plnosti bez hranic.“

Pokračovat
Zpět