Nebe ve víře – 5. den

sv. Alžběta od Trojice

První modlitba

17. „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře mi dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zj 3,20). Šťastné uši duše, které jsou dost bdělé, dost usebrané, aby slyšely hlas Božího Slova. Šťastné jsou též oči duše, která ve světle živé a hluboké víry může být přítomná „příchodu“ Mistra do její vnitřní svatyně. Ale jaký je tento příchod? „Je to neustálé plození, neúnavné přinášení světla.“ Kristus „přichází se svými poklady, ale tajemství Božského vtrhnutí je takové, že přichází neustále, stále jako poprvé, jako by ještě nikdy nepřišlo, neboť Jeho příchod, nezávisle na čase, spočívá ve věčném ‚teď‘ a věčná touha neustále obnovuje radost z příchodu. Rozkoše, které přináší, jsou nekonečné, protože jsou Jím samým.“ „Duše, rozšířená příchodem Mistra, má schopnost, jak se zdá, vyjít ze sebe samé, aby přešla přes překážky do nesmírnosti Toho, který přichází. A tehdy se odehrává toto: Bůh v hloubce nás samých přijímá Boha, který přichází k nám, a Bůh kontempluje Boha! Bůh, ve kterém spočívá blaženost“ (Ruysbroec).

Druhá modlitba

18. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,56). „Prvním znamením lásky je, že Ježíš nám dal své tělo za pokrm a svou krev za nápoj.“ „Charakteristickou vlastností lásky je neustále dávat a neustále přijímat. Kristova láska je štědrá. Všechno, co má, všechno, čím je, dává; všechno, co máme a všechno, čím jsme, odnímá. Žádá víc, než jsme schopni dát sami ze sebe. Má nesmírný hlad, který nás chce úplně pohltit. Vstupuje až do morku našich kostí a čím víc Mu to s láskou dovolujeme, tím víc to s hojností ochutnáváme.“ „Ví, že jsme ubozí, ale nebere to do úvahy a v ničem nám neustupuje. On sám se v nás stává chlebem tím, že nejdříve ve své lásce spaluje naše nedostatky, viny a hříchy. Potom, když vidí, že jsme čistí, přilétá jako sup, který chce všechno pohltit. Chce strávit náš život, a proměnit ho na ten svůj. Ten náš plný nedostatků na ten svůj plný milosti a slávy, která je pro nás připravená pod podmínkou, že se vzdáme sami sebe. Když by naše oči byly dostatečně schopné vidět tuto nenasytnou lačnost Krista, který hladoví po naší spáse, žádné naše námahy by nám nezabránily zmizet v jeho otevřených ústech.“ „Vypadá to absurdně, ale ti, kdo milují, pochopí.“ Když přijímáme Krista „s vnitřní oddaností, Jeho krev, plná tepla a slávy, proudí v našich žilách a naší podstaty se zmocní oheň. Nastává v nás podobnost s Jeho ctnostmi, a On žije v nás a my žijeme v Něm. Dává nám svou duši s plností milosti, skrze kterou naše duše setrvává v lásce a chvále Otce!“ „Láska pohlcuje do sebe svůj předmět; my pohlcujeme Ježíše do sebe a Ježíš pohlcuje nás. Uchváceni nad sebe do nitra lásky“ směřujeme k Bohu, „jdeme Mu vstříc, vstříc Jeho Duchu který je Jeho láskou, a tato láska nás spaluje, stravuje a přitahuje k jednotě, kde nás čeká blaženost“ (Ruysbroec). „Toto měl na mysli Ježíš Kristus, když říkal: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka…“ (Lk 22,15).

Pokračovat
Zpět