Následování Krista

Kdyby mě On nepodpíral, ptám se někdy sebe samé, co by ze mě bylo, ale On je se mnou a s ním je možné všechno. Jak je dobré se ztratit, zmizet v Něm (…) On je všemohoucí, takže uspořádává všechno ke své potěše, a já nechci, leč co chce On, netoužím, leč po čem touží On, a prosím o jedinou věc: Milovat jej z celé své duše, ale opravdovou, silnou a velkorysou láskou! (…) Zdá se mi, že mě od Něho nic nemůže oddělit, když se koná jen skrze Něj, vždy v jeho svaté přítomnosti, pod tímto božským pohledem, který proniká do největší niternosti duše; i v prostředí světa je možné Mu naslouchat v mlčení srdce, které chce být pouze pro Něj (AD 38,2 z 1. prosince 1900).

Tolik po něm hladovím. On v mé duši hloubí propasti, propasti, které může naplnit on sám, a proto mě vede do hlubokého ticha, z kterého bych už nechtěla vyjít. (…) Vzpomeňte si na vaši karmelitku. Řekněte dobrému Bohu, že chce být jeho hostií, aby v ní stále zůstával a aby ji pak dával (AD 190)!

Svou malou karmelitku najdete vždy znovu u dobrého Boha a také ona tam vždy znovu najde vás. Tedy už žádná vzdálenost, žádné oddělení ale splynutí srdcí a duší jako v nebi! Kolik se toho událo od mého posledního dopisu! Církev mi řekla: „Pojď, nevěsto Kristova!“ Zasvětila mě a nyní je vše „dokonáno“ (srov. Jan 19,30). Nebo spíše, vše začíná, neboť sliby jsou jen jitřenkou a každý den mého „života nevěsty“ se mi zdá krásnější, zářivější, zahalenější pokojem a láskou. V noci, která předcházela tomu velkému dni, zatímco jsem byla v chóru a očekávala Snoubence, pochopila jsem, že mé nebe začíná na zemi, nebe ve víře, s utrpením a obětováním se pro toho, kterého miluji! Chtěla bych ho tolik milovat, milovat ho jako má serafínská Matka [Terezie z Avily] až k smrti: „Ó, oběti lásky“, zpíváme v den jejího svátku. A toto je veškerou mou ctižádostí: stát se kořistí lásky! Zdá se mi, že na Karmelu je tak jednoduché žít z lásky: je tu Řehole, která nám sděluje od rána do večera, okamžik po okamžiku, vůli dobrého Boha. Kdybyste věděl, jak ji mám ráda, tuto Řeholi, která je formou, podle níž mě chce mít svatou. Nevím, budu-li mít to štěstí podat svému Snoubenci svědectví krve, ale pokud žiji plně svůj život karmelitky, mám alespoň útěchu, že se vyčerpávám pro něho, pro něho samého. Pak nezáleží na zaměstnání, v němž mě chce mít: jelikož je stále se mnou, vnitřní modlitba, důvěrná setkání nesmějí nikdy skončit! Cítím ho ve své duši tak živého. Stačí mi jen se usebrat, abych ho našla ve svém nitru, a v tom je celé mé štěstí. Vložil do mého srdce žízeň po nekonečnu a tak velkou potřebu milovat, že jen on ji může ukojit. A tak jdu k němu jako malé dítě ke své matce, aby naplnil a zaplavil všechno, a aby mě vzal a odnesl ve svém náručí; zdá se mi, že ve styku s dobrým Bohem je třeba být tak jednoduchým! (AD 169).

Zpět