Lidská slabost, sebezápor, oproštěnost

Nikdy se nenechte srazit myšlenkou na své ubohosti. Velký svatý Pavel říká: „Kde se rozmnožil hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost“ (Řím 5,20). Zdá se mi, že duše nejslabší, ba i ta nejhříšnější, má ten největší důvod k naději, a tento úkon naděje, jenž působí, že zapomíná na sebe a vrhá se do Boží náruče, oslavuje Boha víc a působí mu více radosti, než všechna zpytování, která duši nechávají žít s jejími slabostmi, i když má ve svém vlastním středu Spasitele, který ji chce v každé minutě očistit.(…)
V každé minutě chce, abyste vycházela ze sebe a zanechávala všech starostí, abyste se uchylovala do této samoty, kterou si vyvolil v hloubi vašeho srdce. On je stále tam, i když to necítíte; čeká na vás a chce s vámi uskutečnit „podivuhodnou výměnu“, jak zpíváme v krásné liturgii, důvěrnost Snoubence a snoubenky. Vaše slabosti, vaše chyby, všechno to, co vás skličuje, ze všeho toho vás chce tímto nepřetržitým kontaktem vysvobodit On. Neřekl snad: „Nepřišel jsem, abych soudil, ale abych spasil“(Jan 12,47)? Nic se vám nesmí zdát překážkou na cestě k němu. Nevšímejte si příliš, jste-li nadšená nebo bez odvahy. Je to zákon vyhnanství takto přecházet z jednoho stavu do druhého. Věřte tedy, že On se nikdy nemění, že se k vám ve své dobrotě stále sklání, aby vás vzal a usadil v sobě. Pokud vás navzdory tomu všemu skličuje prázdnota a smutek, spojte tuto úzkost s úzkostí Mistra v Olivové zahradě, kdy řekl Otci: „Je-li možné, ať mě mine tento kalich“ (Mt 26,39).
Drahá paní, možná se vám zdá těžké zapomenout na sebe. Neznepokojujte se tím; kdybyste věděla, jak je to jednoduché … Rozdělím se s vámi o své „tajemství“: myslete na tohoto Boha, který ve vás přebývá a jehož jste chrámem. Takto se vyjadřuje svatý Pavel (1 Kor 3,16) a my tomu můžeme věřit. Pomaličku si duše zvykne žít v jeho sladké společnosti. Chápe, že v sobě nese malé nebe, kde Bůh lásky umístil svůj příbytek. A tak je to jako nějaké božské ovzduší, ve kterém ona duše dýchá (…). Neříkejte, že to není pro vás, že jste příliš ubohá, protože je to naopak další důvod, abyste šla k tomu, který zachraňuje. Budeme očištěny ne tím, že budeme hledět na svou ubohost, nýbrž tím, že budeme hledět na toho, který je celý čistota a svatost. (AD 249)

Prostřednictvím všeho přijímejme stále to vtělené Slovo, Ježíše, který v nás přebývá a chce nám sdělit celé Tajemství. V předvečer svého Utrpení řekl svému Otci, když mluvil o svých nejbližších: „Slova, která jsi mi dal, dal jsem jim. Slávu, kterou jsem měl v tobě již před založením světa, dal jsem jim“. (Jan 17,8.22‑24). On je stále živý, stále působí v naší duši. Nechme se jím budovat, kéž On je duší naší duše, životem našeho života, abychom mohli říci se svatým Pavlem: „Žít je pro mne Ježíš Kristus“ (Flp 1,21). Vůbec nechce, aby ve vaší duši vládl smutek, když se díváte na to, co nebylo vykonáno výhradně pro něho. On je Spasitelem. Jeho posláním je odpouštět. Otec Vallée nám ve svých exerciciích řekl: „V Kristově srdci je jen jedno hnutí: zahladit hřích a dovést duši k Bohu“. Hodně se za vás modlím, neboť cítím, že jste Mistrem tolik milovaná, a prosím ho, aby se vás zmocnil, aby vás přitahoval k sobě stále více, abyste se tak prostřednictvím všeho těšila z jeho přítomnosti. Ať je vaše duše druhou Betánií (srov. Lk 10,38-42), kam si Ježíš přichází odpočinout a kde mu vy připravujete hostinu lásky. (AD 145).

Ptáte se mě, jak mohu snést zimu. Věřte, že nejsem velkodušnější než Vy. Jen Vy trpíte, zatímco já jsem zdravá. Zásluh mám málo; doma jsem zimou trpěla mnohem více než na Karmelu, kde vůbec nemám krb. Dobrý Bůh dává milosti! Vždyť je tak dobré, když člověk cítí tyto drobnosti, že se dívá na Mistra, který také to všechno snesl, neboť nás „příliš miloval“, jak říká svatý Pavel (Ef 2,4). A tak člověk žízní po tom, aby mu lásku oplácel láskou! Na Karmelu se člověk setká s mnoha takovými oběťmi, ale když je srdce celé uchvácené láskou, jsou tak sladké. Řeknu vám, jak to dělám, když přijde malá únava: dívám se na Ukřižovaného, a když vidím, jak se on vydal za mne, zdá se mi, že nemohu pro něho dělat méně než to, že vynaložím velké úsilí, vyčerpám se, abych mu trochu vrátila to, co on mi dal! Ráno na mši svaté se spojme s jeho duchem oběti: jsme jeho nevěsty, máme mu tedy být podobné. A potom během dne se udržujme stále v něm. Jestliže pak věrně žijeme z jeho života, jestliže se prostě ztotožníme se všemi hnutími duše Ukřižovaného, pak už nemáme proč se bát našich slabostí, neboť on bude naší silou, a kdo nás může jemu vyrvat? Myslím, že je velmi spokojený a že naše oběti musí hodně těšit jeho srdce. Během této postní doby se scházejme v Božím nekonečnu, v jeho Lásce. Chcete, aby to byla poušť, kde budeme s naším božským Snoubencem žít v hluboké samotě? Poněvadž v této poušti on promlouvá k srdci (AD 156).

Nikdy nejsem sama: je zde stále můj Kristus, modlící se ve mně, a já se modlím s ním. Zarmucuješ mě, má Malino. Dobře vidím, že jsi nešťastná, a je to tvá vina, to ti říkám. Buď klidná, nemyslím si, že bys byla už potrhlá, ale jsi rozčilená a podrážděná, a když jsi taková, působíš, že druzí tím trpí také. Ach, kdybych tě mohla naučit tajemství štěstí, jak mě ho naučil dobrý Bůh. Říkáš, že já nemám starosti ani utrpení; je pravda, že jsem hodně šťastná, ale kdybys věděla, jak moc může být člověk také šťastný, třebaže je zároveň mrzutý; je třeba stále hledět na dobrého Boha. Zpočátku, když člověk cítí, jak to v něm vře, musí se snažit. Ale hodně jemně, stálou trpělivostí a s dobrým Bohem to člověk dokáže. Měla by sis, jako já, postavit uvnitř své duše malou celu. Budeš myslet na to, že je tam dobrý Bůh, a občas do ní vstoupíš. Když cítíš podrážděnost, že jsi ubohá, rychle se tam uteč a všechno svěř Mistru. Ach, kdybys ho trochu znala, modlitba by tě už nenudila. Mně se zdá, že je to odpočinek, osvěžení: člověk úplně jednoduše jde k Tomu, kterého miluje, zůstává u něho jako malé dítě v náručí své matky a nechává vylít své srdce. Tak ráda jsi sedávala u mě a svěřovala ses mi, takto je třeba jít k němu; kdybys věděla, jak dobře on rozumí… Kdybys tohle pochopila, už bys netrpěla. To je tajemství života na Karmelu: život karmelitky, je společenstvím s Bohem od rána do večera a od večera do rána. Kdyby nenaplňovalo naše cely a naše chodby, ach!, jak by to bylo prázdné, ale my ho vidíme za vším, neboť ho nosíme v sobě, a náš život je předchutí nebe. Prosím dobrého Boha, aby tě naučil všem těmto tajemstvím, a nosím tě ve své malé cele; ty zase nos mě v té tvé, a tak se nikdy neopustíme. Mám ta moc ráda, moje Malino, a chtěla bych, abys byla celá dobrá a celá v pokoji dětí dobrého Boha (AD 123).

Tolik žízní po tom, aby nás přidružil ke všemu tomu, čím je on, přetvořil nás v sebe. Moje malá sestro, probuďme svou víru, mysleme na to, že on je tady, uvnitř, a že chce, abychom byly věrné. Proto když už už ztrácíte trpělivost nebo pronášíte slova proti lásce, přiveďte se k němu, nechte opadnout to hnutí přirozenosti, abyste mu udělala radost. Kolik úkonů odříkání, které zná jen on sám, mu můžeme nabídnout! Neztraťme je, má malá sestro. Zdá se mi, že svatí jsou duše, které na sebe stále zapomínají (…). Aby se dosáhlo tohoto přetvoření, jistě je třeba se obětovat, ale, moje malá sestro, vy máte ráda oběť, protože milujete Ukřižovaného, že ano? Ó, dobře se na něho dívejte, opřete se o něho a pak mu přineste svou duši. Řekněte mu, že ho chcete jen milovat, ať on ve vás udělá vše, neboť vy jste příliš malá. Je tak dobré být malým dítětem dobrého Boha, nechat se jím stále nést, odpočívat v jeho Lásce! (…) Dejme mu také duše, naše svatá Matka Terezie chce, aby byly její dcery zcela apoštolskými: je to tak prosté, božský Adorátor je v nás, máme tedy jeho modlitbu, nabídněme ji, sdílejme ji, modleme se s jeho duší! (AD 179)

Odevzdanost, drahá Paní, to je to, co nás vydává Bohu. Jsem dost mladá, ale zdá se mi, že jsem občas dost trpěla. A tehdy, když se všechno zamotalo, když byla přítomnost tak bolestná a budoucnost se mi jevila ještě chmurnější, jsem zavřela oči, odevzdala jsem se jako dítě do náruče Otce, který je na nebesích. Drahá Paní, dovolila byste této malé karmelitce, která vás tolik miluje, aby vám něco jeho jménem řekla? Jsou to ta slova, která řekl Mistr svaté Kateřině Sienské: „Mysli na mne a já budu myslet na tebe“. Jsme příliš zahleděni sami do sebe. Chtěli bychom vidět a rozumět. Nemáme dostatek důvěry v Toho, který nás obklopuje svou Láskou (…) „Jen jednoho je zapotřebí, Marie si vyvolila nejlepší úděl, který jí nebude odňat“ (Lk 10,42). Tento nejlepší úděl, kterým se zdá být má výsada v mé milované samotě Karmelu, nabízí (ve skutečnosti) Bůh každé pokřtěné duši. Nabízí ho vám, Paní, uprostřed vašich trápení a vašich mateřských starostí. Věřte, že celá jeho vůle je, aby vás uváděl stále více do sebe. Vydejte se mu se všemi svými starostmi (AD 129).

Zpět