Asketické pojednání Velikost našeho povolání

J.M. † J.T.

1. Konečně se Sabeth usazuje se svou tužkou blízko své drahé Framboise (Maliny)! Říkám s tužkou, neboť sblížení od srdce k srdci nastalo již dávno, viď?, A zůstaneme spojené. Jak velmi mám ráda naše večerní schůzky! Připomínají předehru onoho společenství, které se uskuteční mezi našimi dušemi, z nebe k zemi. Představuji si, že se nad tebou skláním jako matka nad svým milovaným dítětem. Pozvedám oči, dívám se na Boha, pak sklopím oči k tobě a vystavuji tě paprskům jeho lásky. Framboise, nemluvím s ním o tobě, ale On mi velmi dobře rozumí, On dává přednost mému mlčení. Mé drahé dítě, chtěla bych být svatou, abych ti mohla pomoci již zde na zemi, ne až když budu v nebi. Co bych nevytrpěla, jen abych ti vyprosila potřebnou milost síly!
2. Chci odpovědět na tvé otázky. Proberme nejprve pokoru; četla jsem na toto téma nádherné věci v knize, o které jsem ti mluvila. Tento zbožný autor říká, že nic nemůže „znepokojit“ pokorného, který vlastní „nepřemožitelný pokoj, neboť se vrhl do takové propasti, kde ho nikdo hledat nepůjde“ (Ruysbroec). Říká také, že pokorný nachází největší radost svého života ve vědomí své „nemohoucnosti“ „před tváří Boží“. Malá Framboise, pýcha není něčím, co se zničí jediným úderem meče! Některé hrdinské úkony pokory, jak je lze vidět v životě svatých, pokud jí nezasadí přímo smrtelný úder, bezpochyby ji znatelně oslabí; avšak i tak je třeba denně jí umírat! Quotidie morior, volá svatý Pavel, „denně umírám“ (1 Kor 15,31)!
3. Framboise, tato nauka o umírání sobě samé se stává zákonem pro všechny křesťanské duše poté, co Ježíš řekl: „Chce-li někdo jít za mnou, ať bere svůj kříž a zapírá se“ (Mt 16,24). Tato nauka tedy, která se zdá být tak přísná, je líbezně lahodná, pokud hledíme na cíl této smrti, která na místo našeho života hříchu a bídy klade Boží život. Právě to chtěl říci svatý Pavel, když napsal: „Svlečte ze sebe starého člověka a oblečte nového, podle obrazu Toho, který ho stvořil“ (Kol 3,9-10). Tímto obrazem je Bůh sám. Vzpomeneš si, jak výrazně vyjádřil svou vůli v den stvoření: „Učiňme člověka k svému obrazu a ke své podobě“ (Gn 1,26)? Vidíš, kdybychom více mysleli na původ naší duše, pozemské věci by se nám zdály tak dětinské, že bychom pro ně neměli nic než opovržení… Svatý Petr píše v jednom ze svých listů, že „máme účast na Božské přirozenosti“ (2 Pt 1,4) a svatý Pavel doporučuje, abychom „zachovali až do konce podstatu, kterou jsme měli od počátku a kterou nám daroval“ (srov. Žid 3,14).
4. Zdá se mi, že duše, která si je vědoma své velikosti, vstupuje do oné „svaté svobody Božích dětí“(Řím 8,21), o které mluví Apoštol, to znamená, překračuje všechny věci a překračuje i sebe samu. Zdá se mi, že nejsvobodnější duší je ta, která na sebe nejvíc zapomíná. Kdyby se mě někdo zeptal na tajemství štěstí, řekla bych, že ho dosahujeme tehdy, když na sebe nedbáme, a zapíráme se v každém okamžiku. Hle, to je dobrý způsob, abychom umřeli pýše: zmocníme se jí vyhladověním! Vidíš, pýcha je sebeláska, nuže, je třeba, aby láska k Bohu byla tak silná, že uhasí každou jinou lásku. Svatý Augustin říká, že v sobě máme dvě města, město Boží a město našeho JÁ. V míře, jak první roste, bude druhé ničeno. Duše, která žije z víry pod Božím pohledem, která má ono „prosté oko“, o němž mluví Kristus v evangeliu (Mt 6,22), to znamená onu čistotu „úmyslu“, nasměrovanou na Boha, je zároveň tou, která žije v pokoře. Umí uznat své dary, neboť „pokora je pravda“. Nic si ale nepřivlastňuje, všechno vztahuje k Bohu, jak to činila svatá Panna.
5. Framboise, všechna hnutí pýchy, která v sobě cítíš, se stávají chybou jen tehdy, když s tím vůle souhlasí! Můžeš pak sice velmi trpět, ale neurážíš dobrého Boha. Chyby, do kterých upadáš bez toho, aniž by sis je uvědomila, jak říkáš, prozrazují bezpochyby pozadí sebelásky, ale toto, má ubohá drahá, je do jisté míry naším údělem… Co od tebe žádá dobrý Bůh, je, aby ses nikdy dobrovolně nezastavovala u jakékoli pyšné myšlenky a abys nikdy nekonala skutky pod jejím vlivem; neboť to není dobré. A ještě, i kdybys něco takového zjistila, není třeba ztrácet odvahu, neboť je to opět podrážděná pýcha. Jako Magdaléna musíš „předestřít svou ubohost“ u nohou Mistra, a poprosit Ho, aby tě vysvobodil. On velmi rád vidí duši, která uznává svou bezmocnost. Tehdy, jak řekla jedna velká světice, „propast Boží nesmírnosti stojí tváří v tvář propasti nicoty“ tvora a Bůh objímá tuto nicotu.
6. Mé drahé dítě, myšlenka, že nechceš snadný život, není z pýchy. Opravdu věřím, že Bůh chce, aby tvůj život plynul v atmosféře, kde se dýchá božský vzduch. Vidíš, mám hluboký soucit s dušemi, které se nedokáží povznést nad to, co je pozemské a všední. Myslím, že jsou otroky a já bych jim chtěla říci: „Setřeste toto jho, které vás tíží; co uděláte s těmi pouty, které vás svazují k vám a věcem menším, než jste vy?“ Zdá se mi, že šťastnými jsou na tomto světě ti, kdo mají pro sebe dostatečnou dávku pohrdání a zapomenutí na sebe, aby si jako svůj podíl zvolili kříž! Jak líbezný pokoj přináší radost vložená do utrpení!
7. „Na svém těle doplňuji to, co zbývá utrpení Ježíše Krista pro jeho tělo, jímž je církev“ (Kol 1,24). Hle, co tvořilo Apoštolovo štěstí! Tato myšlenka mě pronásleduje a přiznám se ti, že pociťuji niternou a hlubokou radost, když pomyslím, že si mě Bůh vyvolil, aby mi dal účast na Kristově utrpení, a tato cesta na Kalvárii, po níž denně stoupám, mi připadá spíše jako cesta blaženosti! Snad jsi viděla obrázky, které znázorňují smrt s kosou. Nuže, to je můj stav. Mám dojem, že ji cítím, jak mě ničí… Pro přirozenost je to někdy bolestné a já tě ujišťuji, že kdybych se zastavila pouze u toho, cítila bych jen svou zbabělost v utrpení… Ale to je jen lidský pohled! A proto velmi rychle „otvírám zrak své duše světlu víry“, a tato víra mi říká, že je to láska, která mě ničí, která mě pomalu stravuje, a má radost je nesmírná a já se jí vydávám jako kořist.
8. Framboise, abychom dospěly k ideálnímu životu duše, je třeba žít nadpřirozeně, to znamená nikdy nejednat podle „přirozenosti“… Je třeba žít ve vědomí, že Bůh přebývá v hloubce nás samých, a přistupovat ke všemu s Ním. Člověk pak není nikdy banální, i kdyby dělal ty nejobyčejnější skutky, neboť nežije v těchto věcech, překračuje je! Nadpřirozená duše se nikdy nezastavuje u druhotných příčin, ale jen u Boha. Jak jednoduchý je její život, jak se blíží životu blažených duchů, jak je svobodná je od sebe samé a od všech věcí! Všechno jí přivádí k jednotě, k tomu, že je jen „jedno potřebné“, jak o tom mluvil Mistr Magdaléně. Tehdy je duše opravdu velká, opravdu svobodná, neboť „uzavřela svou vůli do vůle Boží“ (Ruysbroec).
9. Má Framboise, když rozjímáme nad naším věčným předurčením, viditelné věci se nám zdají tak opovrženíhodné… Poslyš svatého Pavla: „Ti, které Bůh poznal ve svém předvědění, ty také předurčil, aby se stali podobnými obrazu jeho Syna“ (Řím 8,29). (To není vše, uvidíš, má malá, že i ty patříš k těm, které „předem poznal“!) „A ty, které poznal, ty také povolal“: to je křest, který z tebe učinil Boží adoptivní dítě (srov. Řím 8,15), který tě označil pečetí Svaté Trojice!
„A ty, které povolal, také ospravedlnil“: kolikrát jsi i ty byla (ospravedlněna) svátostí pokání, a všemi Božími doteky ve tvé duši, i bez toho, aniž by sis to uvědomila! „A ty, které ospravedlnil, ty také oslavil.“ Hle, jaká věčnost tě čeká! Ale pamatuj, že náš stupeň slávy bude stupněm milosti, na kterém nás Bůh najde v okamžiku smrti. Dovol mu dokončit v tobě dílo jeho předurčení, a poslechni si ještě svatého Pavla, který ti pro tento cíl nabízí životní program.
10. „Když jste přijali Ježíše Krista, v Něm žijte, buďte v Něm zakořeněni, na Něm zbudováni, utvrzeni ve víře, a vzdávejte mu díky (Kol 2,6-7).“ Ano, děťátko mé duše a mého srdce, kráčej za Ježíšem Kristem: potřebuješ tuto širokou cestu, nejsi stvořená pro úzké pozemské cestičky! Buď zakořeněná v Něm, pro Něj se nech vykořenit ze sebe samé, to znamená: zapírej se pokaždé, když se setkáš se sebou. Buď zbudovaná na Něm, vysoko nade vším, co pomíjí. Tam je všechno čisté a všechno zářící.
11. Buď utvrzená ve víře, to znamená, konej jen pod velkým Božím světlem, nikdy na základě dojmů a obrazotvornosti. Věř, že tě miluje, že On sám ti chce pomoci v bojích, které musíš svádět. Věř v jeho lásku, jeho příliš velkou lásku (Ef 2,4), jak říká svatý Pavel. Syť svou duši velkými myšlenkami víry, které jí zjevují celé její bohatství a cíl, pro který ji Bůh stvořil! Budeš-li se živit těmito myšlenkami, tvá zbožnost nebude nervózní přepjatostí, jak se toho obáváš, ale bude pravdivá. Jak je krásná pravda, pravda lásky: „On si mě zamiloval, a sebe samého za mě vydal“ (Gal 2,20). Hle, mé malé dítě, co znamená být v pravdě!
12. A ještě nakonec, vzrůstej v díkůvzdání. To je poslední slůvko programu, které je pouze jeho důsledkem. Když kráčíš-li zakořeněná v Ježíši Kristu, utvrzená ve své víře, budeš žít v díkůvzdání. Láska Božích dětí! Ptám se, jak může duše, která prozkoumala lásku, jež je pro ni v Božím Srdci, nebýt stále radostná, v každém utrpení a v každé bolesti. Pamatuj, že „On si tě v Něm vyvolil před stvořením světa, abys byla před jeho tváří neposkvrněná a čistá v lásce“ (Ef 1,4). Je to znovu svatý Pavel, který to říká; proto se neobávej boje a pokušení: „Když jsem slabý,“ volá Apoštol, „právě tehdy jsem silný, neboť síla Ježíše Krista přebývá ve mně (2 Kor 12, 9-10).“
13. Ptám se, co si pomyslí naše ctihodná matka, až uvidí tento deník; už mi nedovoluje psát, neboť jsem krajně slabá, mám pocit, že každou chvíli omdlím. Tento dopis bude možná od tvé Sabeth poslední; zabral mi pěkných pár dní, abych jej napsala, to ti vysvětlí jeho nesouvislost. Dnes večer je pro mě těžké se s tebou rozloučit. Jsem sama, je půl osmé večer, komunita má rekreaci… a já si připadám tak trochu už v Nebi v mé malé cele, sama s Ním samým, nesu svůj kříž se svým Mistrem. Framboise, mé štěstí roste úměrně mému utrpení! Kdybys věděla, jaká chuť se nachází na dně kalicha, který mi připravil nebeský Otec!
S Bohem, milovaná Framboise, už nemohu pokračovat. V mlčení našich setkání vytušíš a pochopíš, co jsem nedopověděla. Objímám tě. Miluji tě jako matka své děťátko. S Bohem, má maličká…

„Kéž tě chrání stín jeho křídel ode všeho zlého“ (Ž 90, 4.10.11).

sr. M. Alžb. od Trojice
Laudem gloriae
(To bude mé nové jméno v Nebi.)

S úctou, jako dcera vzpomínám na tvou drahou maminku a přátelsky zdravím drahou Marii Luisu.

Zpět