„Dříve jsem se já unavila urážením Boha,
než On svým odpouštěním“

P. Thomas Röhr OCD

Velkou motivací, která Terezii přivedla do řádu, byla obava, že je „na cestě, která vede do pekla“ (Život 3,5). Uznala, že je pro ni „řeholní stav nejlepší a nejbezpečnější“ (tamtéž), a díky němu se tomuto nebezpečí vyhne. Samozřejmě, tehdy ještě nevěděla, že i v klášteře se dá žít daleko od Boha, stejně jako kdekoli jinde; před touto skutečností ji nezachrání žádný tzv. duchovní program v podobě denního rytmu klášterního života.
Za motivací jejího životního rozhodnutí nebylo vlastně nic jiného než strach, vyvolaný obrazem Boha, který později začne považovat za jeho urážku. Terezie se nakonec přesvědčila, že právě tak vzniká postoj, který vede k sebeklamu a pokrytectví, protože před zrakem takového Boha nechce vidět v celé pravdě viny a nedostatky vlastního srdce. A nejen to: člověk své nedostatky potlačuje, odsuzuje jiné a svaluje na ně vinu, kterou nosí ve svém nitru; utíká před zodpovědností za svůj vlastní život a neustále si opakuje, že za všechno mohou jiní.
Co může člověka osvobodit od tohoto otroctví náboženského strachu, který tlumí život a vzájemné vztahy dělá nesnesitelnými? Jak se osvobodit od všech těchto falešných obrazů Boha, které až dodnes způsobují, že se lidé stávají nemocnými a zotročenými? Terezie po dlouhých letech boje a utrpení našla východisko. V kontemplaci Ježíšova lidství, na které bude později ve svém poučení pro sestry klást tak velký důraz, jí vychází vstříc zcela jiný Bůh. Bývalý, jakoby nepřátelský Bůh, se stává Bohem-přítelem, se kterým vede „důvěrný, častý rozhovor“, od něhož ví, „že nás miluje“ (Kniha života 8,5). Před Bohem, který nosil lidskou tvář Ježíše, ustoupil strach a zvítězila důvěra.
Tím však neskončila doba nedokonalostí a chyb. Terezie velmi dobře věděla, že žádný člověk na zemi nikdy nebude andělem. Ale po vnitřní proměně už mohla přijmout své lidství. Byla vysvobozena od falešného obrazu Boha, už se nemusela neustále obávat toho, že zhřeší, jak vyznala: „Dříve jsem se já unavila urážením Boha, než On svým odpouštěním“ (tamtéž 19,15).
Dnes často slyšíme námitku, že takovýto obraz milosrdného Boha vede k tomu, že lidé úplně ztrácí pocit zodpovědnosti za své skutky a žijí podle hesla: Bůh mi odpustí tak či tak; je tedy jedno, co dělám. Opravdu měla Terezie takovýto záměr? Právě ona by s ním rozhodně nesouhlasila. Ani strach z Boha, ani neomezená svoboda nemají nic společného s Tereziiným obrazem Boha, ke kterému dospěla; oba postoje jsou totiž projevem nedostatečné víry a tím i vlažného vztahu s Bohem. Člověk, který v Bohu objevil přítele, nemůže takto uvažovat, ani se chovat, jak se mu zachce. A i kdyby kvůli lidské slabosti a omezenosti, které ho budou provázet až do smrti, nadále ubližoval bližním, jakkoli by usiloval o svatost, neztratí důvěru, že Bůh ho pochopí a i tu nejtěžší vinu mu odpustí. Tehdy si vzpomene na slova o „šťastné vině“ z velikonoční liturgie, ve které důvěra vyhání temnoty strachu.

Z knihy Pět cest k dokonalé lásce
S laskavým svolením KNA

Zpět