„Chtějí létat dříve, než jim Pán dá křídla“

P. Thomas Röhr OCD

My lidé si sami komplikujeme naše lidství. „Duch tohoto světa“ nám předkládá vzory, se kterými se máme porovnávat a podle kterých se máme řídit. Vždy musíme být úspěšní, největší, nejsilnější, nejkrásnější a po náboženské stránce nejzbožnější, nejpokornější… Ale slabosti, viny a omezení různého druhu nám tyto sny kazí. A potom jsme pod tlakem, vzdáváme se, trpíme. Nebereme vážně naše lidství.
Skutečné křesťanské vzory nemají nic společného s perfekcionismem, ale opírají se o víru a lásku – a především o Boží milosrdenství, které nás učí, jak být milosrdným nejprve k sobě samému. Je to pravda: Bůh se stal člověkem, abychom se my – skrze milost – stali Božími syny a dcerami. Ale aby se to uskutečnilo, musíme následovat Boha na cestě jeho Vtělení. A vtělit se, neboli stát se člověkem, znamená přijmout, že jsem člověkem a učit se milovat své lidství.
Jednou ze skutečností, která nám to neustále připomíná, je naše tělo. Po staletí, nebo spíše tisíciletí, tělo volá po osvobození od toho ducha, který ho chce učinit dokonalým, a protože se mu to nedaří, pohrdá tělem, ponižuje ho, shazuje na ně zodpovědnost za nedokonalosti a selhání. Dokonce jsme ho rozdělili na „dobré“ a „špatné“ části a za ďábelské je považováno všechno, co „stahuje duši dolů“. Nikdo neupokojil jeho vzdechy, uznali ho vinným, místo toho, aby ho osvobodili od ducha, který ho přetěžuje a trápí.
Nejen tělo, ale i duše padla za oběť „duchu tohoto světa“, který – tentokrát pod rouškou zbožnosti, ve jménu mylně chápané „dokonalosti“ – pronásleduje všechno, co je lidské. Nedovolujeme duši, aby byla lidská. Musí odpouštět ještě dříve, než vykřikne bolestí, musí milovat i tehdy, když by se chtěla hněvat, musí se modlit, i když nenachází slova, musí se smát, i když by chtěla plakat, musí tiše sedět a trpět, navzdory tomu, že trpět nechce, musí a musí… Musí vykonat tolik věcí, které ve svém lidství vykonat nedokáže.
Tělo a duše jsou jedno; to, co se způsobí tělu, způsobí se i duši. Mají k sobě vzájemný, přirozený vztah a jedno se neobejde bez druhého. Největší křivda, kterou jim způsobujeme, je, že mezi ně zaséváme semeno nepřátelství. Už z utrpení, které vzniká jejich rozdělováním a tím, že se na ně kladou nelidské požadavky, je vidět, jak úzce jsou spojeny.
Bůh se stal člověkem. Tak On jako jediný nikdy nepřestal poslouchat vzdychání duše a těla, oběma dovolil být lidskými. Jejich křehké společenství si vybral za příbytek. „Domnívám se, že mnohé duše upadají do omylu, když chtějí létat dříve, než jim Pán dá křídla“, píše Terezie svým sestrám (Život 31,18). Máme být – nebo chceme být? – motýlem, ale nechceme přijmout to, že napřed musíme být housenkou.
Kdo chce vzlétnout, musí být člověkem! Teď se našimi křídly stává naděje, že jsme na cestě k dokonalosti duše a těla. Tato důvěra nás osvobozuje od „ducha tohoto světa“, neboť se bezpodmínečně svěřuje milosrdnému Božímu lidství, které nám dovoluje, abychom byli skutečně lidskými. Bůh je Bohem ve svém lidství, díky němu můžeme skutečně vzlétnout – na jeho ramenou.

Z knihy Pět cest k dokonalé lásce
S laskavým svolením KNA

Zpět