Vychovávat
12. ledna 2007 provedl deník Washington Post zvláštní experiment, který měl za cíl zhodnotit umělecký vkus průměrného severoamerického občana. Experiment měl poodhalit skutečnost toho, jak dokáže běžný člověk vnímat krásu. Přemluvili proto Joshuu Bella, jednoho z nejslavnějších houslových virtuózů současnosti, aby se převlekl do ošoupaných džín, nasadil si na hlavu baseballovou kšiltovku a ve vestibulu jedné z washingtonských stanic metra jako pouliční žebrák zapreludoval několik pasáží z úchvatného koncertu v bostonské Symphony Hall, kde před krátkým časem účinkoval jako sólista. Jeho následná reakce je velmi známá: „Byl to divný pocit,… ti lidé mě totálně ignorovali.“ Na otázku, co na něj nejvíce zapůsobilo, s úsměvem dodal: „To ráno si stradivárky, jejichž cena se odhaduje na 3,5 milionů dolarů, vydělaly celkem 32 dolarů a 17 centů.“ Nejen že ho tato zkušenost nenechala chladným. Díky ní si také uvědomil, že mnohdy: „se kousek od nás dějí ty nejneobyčejnější věci a my si jich vůbec nevšímáme.“
Pouze ten formátor – vychovatel, který nechává působit evangelium, aby vedlo jeho city, dokáže vnímat Boží krásu, jež se zrcadlí v nitru kandidáta. Bude vnímat krásu i u člověka, který nepůsobí příliš přitažlivým dojmem. (16) Formátor, má-li být zároveň prostředníkem, musí se stát kontemplativní osobou, čímž na sebe bere obrovskou zodpovědnost. Musí být kontemplativním natolik, aby s jistou duchovní rozvážností dokázal u těch, kdo mu byli svěřeni, rozlišit a odhalit (srov. RIVC 58a) přítomnost Božího působení. „Krása a Ošklivost se jednoho dne vyšly koupat k moři. Obě se svlékly a své oděvy nechaly na pobřeží. Jako první z moře vyšla Ošklivost a lstivě si oblékla šaty Krásy. Kráse, poté co vystoupila z vody jako druhá, zbyly jen hadříky po Ošklivosti. Od té doby chodí po světě Krása a Ošklivost v přestrojení a jen kontemplativní oči si ty dvě nepletou.“ (17) Ošklivost se dá skrýt pod vrstvami make-upu a jiných líčidel, nebo na ni použít plastickou chirurgii. (srov. O. Wilde, Obraz Doriana Graye). Kolik osob, nám svěřených, naopak krásu našeho Pána v sobě skrývá pod zdánlivě ošklivou skořápkou smutku a utrpení! Je třeba na ně pohlížet optikou Boží.
Úlohou formátora – prostředníka je převážně vychovávat. Formátor vychovává (v původním slova smyslu latinské sloveso educare / vychovávat znamená vy-vádět / e-ducere). Formátor „vynáší, vytahuje, vyjímá“ z nitra svého svěřence krásu, dobrotu, pravdu. Všechno to [cenné], čím dotyčný je, ať už si to uvědomuje či ne. V jeho konkrétním životním příběhu, v jeho zraněních a slabostech, v jeho schopnostech, nadáních, vlohách. Formátor tak činí proto, aby ten druhý lépe pronikl do sebe sama, poznal sám sebe a krůček po krůčku mířil ke svobodě. Vychovávat znamená naučit druhého dovednosti vhlížet do sebe sama tak, abychom „kráčeli v pravdě“ (srov. 6 H 10,7). Svatá Terezie tvrdí, že: „existují duše tak nemocné a navyklé setrvávat jen u věcí vnějších, že na to není lék, a zdá se, že vůbec nejsou schopné vstoupit do svého nitra. (…) A pokud se tyto duše nevynasnaží pochopit a napravit svou velkou bídu, ztuhnou nejspíš jako solné sloupy, protože neobrátily hlavu k sobě samým…“ (1 H 1,6.)
Tím, že formátor vychovává, napomáhá současně kandidátovi, aby chápal své lidské srdce jako ohromnou jeskyni, která sice pojme mnohé, ale stvořená je čistě pro Boha a pouze On ji může plně uspokojit. To, co formátorovi jeho poslání při duchovním doprovázení znesnadňuje, je skutečnost, že si z velké části neuvědomujeme (jelikož jsou „nevědomé“) všechny náhražky Boha (podle biblické terminologie modly) nebo (užijeme-li termínu z psychologie a antropologie duchovního doprovázení) všechny potřeby. To, že je poznáváme, postupně přijímáme a následně integrujeme, neznamená, že nutně pronikáme do „hlubokého středu“ své bytosti. Tento střed přísluší pouze Bohu: „Bůh je jako pramen, z něhož každý načerpá tolik, kolik pojme jeho vlastní nádoba, (…) nádoba, která je stvořena tak, aby jímala nekonečné množství.“ (18) Tuto studnici svého života lze zasypávat mnohým – city, společenským uznáním, vlastní nezávislostí, kontrolou, poznáváním, řádem, manipulováním druhých, uspokojováním své sexuality, rozkoší, úspěchem. Je ale nemožné – podotýká svatý Jan od Kříže – tuto naši „hlubokou jeskyni smyslu“ zasypat zcela, neboť „nenaplňuje se ničím menším než nekonečným“ (ŽP 3, 18). (19) Pouze Bůh je nekonečný. Vychovávat znamená doprovázet druhého k tomuto poznání. Vychovávat ale také znamená vytvořit si plán zaměřený na potřeby dotyčného kandidáta, který by odkryl, jaké z potřeb jsou běžnější, jaké se neustále opakují, jak působí a spolupůsobí.
Tím, jak potřeby akceptuji a do svého života integruji, si zároveň uvědomuji, že v mnoha situacích tak činím nevědomě. A ačkoliv potřeby z části limitují mou svobodu v následování Krista, mé rozhodnutí žít pro Něj nijak objektivně nerozkolísají. Tím, že se [jich] rozumem zříkám, mi do života vnáší napětí. To ale není na závadu. Naopak. Takovéto napětí je typické pro zralou osobu, která si za svým rozhodnutím stojí, neboť jí to napomáhá dospívat k vyšším hodnotám. Stane se, že ne za vše, co mě v životě potkalo, zodpovídám. Zápolím kupříkladu s určitou labilitou, nutkáním či vrtkavostí, která je patrně plodem dřívějších zranění, za která nemohu. Za co však zodpovědný jsem, je aktuální postoj, jaký zaujímám vůči svým slabostem – včetně těch, které s sebou nosím z minulosti. Umět být zodpovědný nese s sebou odvahu přijímat své slabosti jednu za druhou. To mi pomáhá nedramatizovat příliš svůj životní příběh, uzdravovat mnohá zranění, učit se pravdě a být tím, kým jsem. Naopak ten, kdo své slabosti popírá, odsuzuje se k tomu, aby je dál nesl. Kdo své slabosti ignoruje, nedělá nic jiného, než že si je utužuje. (20)
Jak se toho, co nás nenaplňuje, zříci? Když nemáme solidní „hodnoty“, které by nás přitahovaly, neexistuje pro nás prakticky ani solidní oproštění se. Jediným východiskem (jak uvidíme v následujících řádcích) pro nás bude moment, kdy nám bude nabídnuto něco daleko lepšího, než na čem momentálně lpíme, totiž přetvářející láska Boží. Svatý Jan od Kříže tuto myšlenku přirovnává k situaci, kdy dítě drží v rukách nebezpečný předmět (nůž). Je naprosto nesmyslné, aby v tu chvíli vedla matka dlouhé diskuze či přednášky o tom, kterak by si mohlo dítě ublížit, o jak nebezpečnou věc se jedná, a tak ho chtěla přinutit pustit nůž z ruky. Svatý Jan tento obraz uzavírá: je lépe nalákat dítě na něco lepšího (nabídnout mu sladkost), protože tak okamžitě pustí to, co svírá, a lapne po něčem jiném. „Jako když se má dítěti vzít z ruky jedna věc, musí se zaměstnat jinou, jinak by plakalo, kdyby mělo ruce prázdné“ (3 V 39,1). Svatý Jan od Kříže nabízí další jednoduchý a výmluvný příklad: „Nezáleží na tom, je-li pták přivázán tenkou nebo tlustou nití, protože dokud jí bude přivázán stejně jako tlustou, nebude moci létat, dokud ji nepřetrhne. Je pravda, že se tenká nit dá snáze přetrhnout; ale ať je to sebesnadnější, nepřetrhne-li ji, nevzlétne. Tak je tomu s duší, která na něčem lpí“ (3 V 11, 4).
V tomto smyslu je výchova (educatio) vlastní Otci, Stvořiteli (srov. Gn 1; Ž 139). Ten totiž „vyvádí“, „vyjímá na povrch“ a na úroveň vědomí to, čím člověk skutečně je. Podíváme-li se na to z tohoto úhlu pohledu, pak výchovné působení vede k poznání a k úplné seberealizaci vlastního já. Vede ke smíření se s vlastním životem a k uzdravení ran z minulosti. Bůh vychovává svůj lid tím, že ho svou „mocnou rukou, vztaženou paží“ (Dt 4,34 aj.) vyvádí z otroctví Egypta a poutá jej k sobě provázky dobroty a milosrdenství (Oz 11,4). Avšak jako otec napomíná svého syna (srov. Dt 1,3), stejně i Bůh svůj lid kárá proto, aby jej dovedl do zaslíbené země a ke svobodě. Vychovávat tedy znamená spolupodílet se na Božím stvořitelském díle. Skrze výchovu se proměňujeme a měníme. Podobně jako při stvoření kráčíme od ne-bytí k bytí. To vše je milost, která je nám dána. (21) Když se však z Božích rukou snažíme vymaňovat, „starý člověk“ v nás se proti působení Stvořitele znovu vzpírá. Svatý Jan od Kříže to ilustruje v následující úvaze. Obdivujeme jako něco těžkého, že Bůh stvořil člověka z ničeho. Daleko obtížnější je to, že Bůh člověka obnovuje. Na rozdíl od člověka totiž „nicota“ Stvořiteli neodporovala: „…oč víc dělá Bůh, když vyčistí a očistí duši od těchto protikladů, než když ji stvoří z nicoty“ (1 V 6,4)! Byli jsme stvořeni k tomu, abychom v ráji „chodili s Bohem“ (srov. Gn 5,24). Přetvářet – tedy „nově stvořit“ (22) – znamená vychovávat (čili vést) k spoluúčasti na Božím díle.