Společenství pro svět
5. Papež nám připomíná, že jako řeholníci jsme povoláni být „odborníky na společenství“ (L II,3). V křesťanském zjevení se klade velký důraz na společenství: Nejsvětější Trojice je společenstvím, víra je prožívána ve společenství, modlitba je společenstvím, církev je společenstvím, liturgie je společenstvím a konečně zasvěcený život je společenstvím. Křesťanství, které není schopno dát zakusit společenství, už není křesťanstvím. Pokud církev nebude domovem a školou společenství, pak, jak říká papež sv. Jan Pavel II. a František opakuje, se křesťanství zredukuje na levné nabádání, odtržené od skutečného života (srov. L II,3; NMI 43). V církvi, která žije jednotou a snaží se jednotu předávat dál, se my, karmelitánští řeholníci, nemůžeme spokojit s tím, že budeme pouhými diváky. Jak napsala sv. Terezie otci Graciánovi: „Láska, je-li tu opravdu, nemůže příliš spát“ (Dopis z 4. října 1579).
Čeká nás mnoho práce: trpělivě, ale také s rozhodností žít, pracovat a modlit se, aby se princip teologické jednoty stal principem antropologickým, aby se stal způsobem myšlení, aby se z něj stal habitus (návyk) a kritérium, v jehož světle budou komunity i jednotliví řeholníci žít a činit svá rozhodnutí. Jan Pavel II. žádal, aby se „spiritualita společenství“ stala „formačním základem“ všude tam, kde se pracuje na vzdělání a výchově věřících, tedy i „zasvěcených osob“ (NMI 43). A papež František ve svém poselství generální kapitule karmelitánů (O.Carm.) v září 2013 přímo a jasně apeluje na to, abychom žili naši kontemplativní dimenzi jako sémě jednoty pro svět: „Dnes, snad mnohem více než dříve, je velmi snadné nechat se rozptýlit starostmi a problémy tohoto světa a nechat se strhnout falešnými modlami. Náš svět je mnoha způsoby roztříštěn: kontemplativní člověk se však navrací k jednotě a představuje mocné volání zpět k jednotě. Nyní více než kdy jindy je čas znovuobjevit vnitřní cestu lásky skrze modlitbu a prostřednictvím svědectví kontemplace, prostřednictvím kázání a prostřednictvím misie nabídnout dnešním lidem opak neužitečných a zkratovitých řešení, tedy onu moudrost, jež vyvěrá z rozjímání „dnem i nocí o zákonu Páně“, z rozjímání Božího slova, které vždy vede pod slavný Kristův kříž.“
Dne 22. září 1572 sv. Terezie vypráví o zjevení Nejsvětější Trojice, jehož se jí dostalo o svátku sv. Matouše. Toto vyprávění obsahuje jeden pedagogický postřeh užitečný k tomu, aby se pro člověka jednota mohla stát životním stylem. Terezie píše: „Tyto Osoby se navzájem milují a sdílejí a poznávají“ (Duchovní relace 33,3). Bez vzájemné lásky je komunikace jen čímsi formálním a poznání zůstává vždy na povrchu. Sv. Terezie nám to neúnavně připomíná: „Já si myslím, že kvůli slabostem naší přirozenosti toho nedosáhneme nikdy, abychom dokonale milovaly bližního, nebude-li tato láska vycházet z téhož kořene, jako láska k Bohu“ (Vnitřní hrad V,3,9). „Uvědomte si, mé dcerušky, že pravá dokonalost spočívá v lásce k Bohu a k bližnímu“ (Vnitřní hrad I,2,17). Biskupovi avilskému papež František připomněl, že Tereziina „cesta bratrství“ byla „odpovědí Prozřetelnosti na problémy církve a společnosti její doby“.
Jednota nás konečně „chrání před nemocí autoreferenčnosti (zaměření jen na sebe)“ (L II,3) a před „pokušením čistě intimistické a individualistické spirituality“ (NMI 52). Rádi konstatujeme, že společné putování karmelitánů a bosých karmelitánů v posledních desetiletích, které probíhá v atmosféře spolupráce, vzájemného poznání a bratrské duchovní jednoty, je v tomto smyslu znamením a pozitivní výzvou.
Také jednota však má své masky. Tou nejzákeřnější je přetvářka. V našich domech si tuto masku nasazujeme, když – jak říká Zygmund Bauman – žijeme „sice společně, ale každý sám pro sebe“.
6. Papež František nám dává úkol, který se na první pohled jeví nad naše síly: „Očekávám, že ‚probudíte svět‘, protože charakteristickým rysem zasvěceného života je proroctví“ (L II,2).
První podmínkou toho, abychom „probudili svět“, je „nemít strach ze světa a z lidí“ (srv. Jan 16,33; Lk 12,4) a chtít poznat jejich pozitivní i negativní stránky: jaké dobro jim dává růst a jaké zlo je trýzní, kdy se otvírají setkání s Kristem a kdy ho naopak odmítají.
Ohledně způsobu, jak oslovit svět, se můžeme od Terezie hodně naučit. Papež František napsal biskupovi avilskému: „Její (Tereziina) mystická zkušenost ji neodloučila od světa ani od lidských starostí. Prožívala obtíže své doby – tak komplikované – aniž by upadla do pokušení stěžovat si. Přijala je ve víře jako příležitost k dalšímu kroku na cestě.“ A uzavírá: „Toto je tereziánský realismus, který spíše než emoce vyžaduje skutky a spíše než sny požaduje lásku.“
Druhá podmínka „probuzení světa“ se týká nás jako jednotlivců i našich komunit. Jsme vyzváni k tomu, abychom ve škole proroka Eliáše a dávných proroků byli „hlasem Božím“, a to především na „periferiích“ našeho světa, a sice „existenciálních“. Tam je tohoto hlasu nejvíce třeba, tam musí zaznít a být přijat. Když se to – také díky našemu svědectví – stane, lidé zakusí milosrdenství, odpuštění a opravdové společenství. Pokud se staneme hlasem Božím, nesmíme zapomenout, že Ježíš je Slovem pravdy (srov. Kol 1,5), které lidé potřebují dnes jako včera. Papež František klade každému z nás ožehavou otázku: „Je Ježíš skutečně naší první a jedinou láskou, jak jsme si to ustanovili, když jsme skládali naše sliby?“ (L I,2). Můžeme se ptát slovy naší řehole: „Chceme také dnes žít v poslušnosti vůči Ježíši Kristu a věrně mu sloužit s čistým srdcem a dobrým svědomím?“ (srov. Řehole 2).