Veřejné zjevení a soukromá zjevení – jejich teologický význam
Než se pokusíme o výklad, jehož hlavní linie lze najít ve sdělení, které kardinál Sodano pronesl 13. května tohoto roku na konci eucharistické oběti předsedané Svatým otcem ve Fatimě, je zapotřebí několika základních objasnění ohledně způsobu, jakým mají být podle učení církve chápány v životě víry jevy, jako je onen fatimský. Učení církve rozlišuje mezi ,veřejným zjevením’ a ,soukromými zjeveními’. Mezi oběma skutečnostmi je rozdíl nejen ve stupni, nýbrž i v podstatě. Termín ,veřejné zjevení’ označuje zjevení jako Boží činnost, která je určena celému lidstvu a našla svůj literární výraz ve dvou částech Bible: ve Starém a Novém zákoně. Nazývá se zjevením, protože se v něm Bůh dal postupně lidem poznat, až do té míry, že se sám stal člověkem, aby k sobě přitáhl a u sebe shromáždil celý svět skrze vtěleného Syna Ježíše Krista. Nejde tedy o intelektuální sdělení, nýbrž o vitální proces, ve kterém se Bůh přibližuje člověku; v tomto procesu se přirozeně projevují i obsahy, které zajímají intelekt a pochopení Božího tajemství. Proces se týká celého člověka a právě tak i rozumu, ale nejen toho. Existuje pouze jeden Bůh, a proto i dějiny, které prožívá s lidstvem, jsou jediné, platné pro všechny časy. Svého naplnění dosáhly životem, smrtí a vzkříšením Ježíše Krista. V Kristu nám Bůh sdělil všechno, totiž sám sebe, a proto bylo zjevení uzavřeno uskutečněním Kristova tajemství, jež našlo svůj výraz v Novém zákoně. Katechismus katolické církve cituje jeden text sv. Jana z Kříže, aby tak vysvětlil definitivnost a úplnost zjevení: „Vždyť poté, co nám dal svého Syna, který je jeho Slovem, Bůh nemá jiného slova, které by nám sdělil. On sám sdělil vše naráz a jednou provždy v tomto jediném Slově… Neboť to, co dříve sděloval po částech prorokům, řekl nám cele ve svém Synu, když nám dal to celé, čím je jeho Syn. Proto, kdyby se nyní někdo chtěl Boha na něco dotazovat nebo od něj žádat nějaké vidění či zjevení, nejen že by se dopouštěl pošetilosti, ale urážel by Boha tím, že neupíná svůj zrak jedině na Krista a vyhledává jiné věci a novoty“ (KKC 65, Zvon, Praha 1995).
Skutečnost, že jediné zjevení Boha dané všem národům bylo naplněno Kristem a svědectvím, které o něm vydávají knihy Nového zákona, váže církev k jediné události posvátných dějin a ke slovům Bible, která tuto událost zaručují a vykládají. To ale neznamená, že by církev nyní mohla hledět jen na minulost, a byla tak odsouzena k neplodnému opakování. KKC k tomu říká: „…i když je zjevení dokončeno, není úplně rozvinuto; bude úkolem křesťanské víry postupně během staletí proniknout jeho celý dosah“ (č. 66). Dva aspekty svázané s jedinečností události a s pokrokem v jeho chápání jsou velmi dobře znázorněny v řeči Páně na rozloučenou, když říká učedníkům: „Měl bych vám říci ještě mnoho jiného, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe… On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí“ (Jan 16,12–14). Na jedné straně nás vede Duch, a otevírá nám tak poznání, k nesení jehož tíže nám dříve chyběl předpoklad – toto je rozsah a hloubka křesťanské víry, které nejsou nikdy uzavřené. Na druhé straně znamená toto vedení ,brát’ z pokladu samotného Ježíše Krista, jehož nevyčerpatelná hloubka se v tomto vedení projevuje. Katechismus k tomu cituje hluboká slova papeže Řehoře Velikého: „Boží slova rostou zároveň s tím, kdo je čte“ (KKC 94, Sv. Řehoř, in Ez. 1,7,8). II. vatikánský koncil předkládá tři hlavní cesty, v nichž se uskutečňuje vedení Ducha svatého v církvi a tedy ,růst slova’: věřící k němu docházejí meditací a studiem, hlubokým chápáním, které vychází z duchovní zkušenosti, a skrze kázání těch, „kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charisma pravdy“ (Dei Verbum 8, Zvon, Praha 1995 ).
V tomto kontextu je nyní možné správně pochopit pojem ,soukromého zjevení’, který se vztahuje na ta vidění a zjevení, k nimž dochází po uzavření Nového zákona; jde tedy o kategorii, do jejíhož rámce musíme umístit fatimské poselství. Především se podívejme, co k této otázce říká KKC: „Během staletí docházelo ke zjevením, jež se nazývají ,soukromá’. Některá byla uznána církevní autoritou, avšak nepatří k pokladu víry. Jejich úlohou není ,vylepšovat’ nebo ,doplňovat’ Kristovo definitivní zjevení, nýbrž napomáhat k tomu, aby se z tohoto zjevení v určitém historickém období plněji žilo“ (č. 67, Zvon, Praha 1995). Je třeba objasnit dvě věci:
- Autorita soukromých zjevení se podstatně liší od jediného veřejného zjevení: veřejné zjevení vyžaduje naši víru; v něm k nám totiž skrze lidská slova a prostřednictvím živého společenství církve promlouvá sám Bůh. Víra v Boha a v jeho slovo se liší od jakékoliv jiné víry, důvěry, lidského názoru. Určitost, že je to Bůh, kdo promlouvá, mi dává jistotu, že se setkávám se samotnou pravdou a tedy s jistotou, kterou mi nemůže dát žádná forma lidského poznání. Je to jistota, na níž zakládám svůj život a jíž se svěřuji v okamžiku smrti.
- Soukromé zjevení je pomocí pro tuto víru a ukazuje se jako věrohodné právě proto, že odkazuje k jedinému veřejnému zjevení. Kardinál Prospero Lambertini, pozdější papež Benedikt XIV., k tomu říká ve svém klasickém traktátu, který se později stal normativním při blahořečeních a svatořečeních: „Souhlas katolické víry nezávisí na zjeveních schválených takovým způsobem; to není ani možné. Tato zjevení vyžadují spíše souhlas lidské víry ve shodě s pravidly obezřetnosti, která nám ho prezentují jako pravděpodobné a po stránce zbožnosti věrohodné.“ Vlámský teolog E. Dhanis, vynikající znalec této oblasti, tvrdí souhrnně, že církevní schválení soukromého zjevení obsahuje tři prvky: příslušné poselství neobsahuje nic, co by odporovalo víře a dobrým mravům; je dovoleno je zveřejnit a věřící jsou zplnomocněni je s prozíravostí přijmout (E. Dhanis, Sguardo su Fatima e bilancio di una discussione, v La Civiltá Cattolica 104, 1953, II. 392–406, především 397). Takové poselství může být cennou pomocí k lepšímu pochopení a žití evangelia v současné době; proto by se nemělo opomíjet. Jde o pomoc, která se nabízí, ale nikdo není povinen ji použít.
Kritériem pravdivosti a hodnoty soukromého zjevení je tedy jeho zaměření na samého Krista. Pokud nás od něho vzdaluje, stává se nezávislým nebo se dokonce vydává za jiný a lepší plán spásy, důležitější než evangelium, pak jistě nepochází od Ducha svatého, který nás uvádí do jádra evangelia, ne mimo ně. To však nevylučuje možnost, že soukromé zjevení může klást nové důrazy, umožňovat vznik nových forem zbožnosti nebo prohlubovat a rozšířit formy dávné. V každém případě však má jít o živení víry, naděje a lásky, které jsou pro všechny trvalou cestou spásy. Můžeme dodat, že soukromá zjevení často pocházejí především z lidové zbožnosti a na ni mají svůj dopad, dávají jí nové podněty a otevírají pro ni nové formy. To však nevylučuje, že by neměly vliv na liturgii, jak to ukazuje například slavnost Corpus Domini a Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Z určitého hlediska se ve vztahu mezi liturgií a lidovou zbožností rýsuje vztah mezi Zjevením a soukromými zjeveními: liturgie je kritériem, je vitální formou církve v jejím celku, přímo živena evangeliem. Lidová zbožnost je znamením, že se víra zakořeňuje v jednotlivých národech tím, že proniká do každodenního života. Lidová zbožnost je první a základní formou ,inkulturace’ víry, která se má neustále nechat orientovat a vést směrnicemi liturgie, která však sama oplodňuje víru vycházejíc ze srdce.
Přešli jsme tak od spíše negativních upřesnění, která byla především nutná, ke kladnému popisu soukromých zjevení: jak je lze správně klasifikovat počínaje Písmem svatým? Jaké je jejich teologické zařazení? Zdá se mi, že nejstarší list svatého Pavla, který se nám uchoval, snad vůbec nejstarší spis Nového zákona, první list Soluňanům, je nám ukazatelem. Apoštol v něm říká: „Nezhášejte (oheň) Ducha, nepodceňujte dar promlouvání z vnuknutí, ale všecko zkoumejte, a co je dobré, toho se držte“ ( 5,19–21). Církvi se v každé době dostává charismatu proroctví, které musí být prověřováno, ale kterým nelze pohrdat. V této souvislosti je třeba si uvědomovat, že proroctví v biblickém smyslu neznamená předpovídat budoucnost, nýbrž vysvětlovat vůli Boží pro současnou dobu a ukazovat tedy správnou cestu do budoucnosti. Ten, kdo předpovídá budoucí události, jde za zvědavostí rozumu, který chce odhalit budoucnost; prorok jde za slepotou vůle a myšlení a objasňuje Boží vůli jako požadavek a směr přítomnosti. Předpovídání budoucnosti má v tomto případě druhotnou důležitost. Podstatné je uskutečnit jediné zjevení, které se mě hluboce týká: prorocké slovo může být varováním nebo útěchou, či obojím zároveň. V tomto smyslu je možné spojit charisma proroctví s kategorií ,znamení času’, které znovu zdůraznil II. vatikánský koncil: „…Úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu?“ (Lk 12,56). ,Znamením času’ v tomto Ježíšově výroku je nutno chápat jeho vlastní cestu, jeho samotného. Vykládat znamení času ve světle víry znamená rozpoznat přítomnost Krista v každé době. V soukromých zjeveních uznaných církví – tedy také ve Fatimě – jde o toto: mají nám pomoci pochopit znamení času a najít na ně správnou odpověď ve víře.