Rozhovor se sestrou Marií Lucií de Jesus e de Coração Imaculado
Setkání sestry Lucie s Mons. Tarcisiem Bertonem, pověřeným Svatým otcem, sekretářem Kongregace pro nauku víry, a s Mons. Serafimaem de Sousa Ferreira e Silva proběhlo ve čtvrtek 27. dubna na Karmelu svaté Terezie v Coimbře.
Sestra Lucie byla klidné mysli, plná pokoje; byla velmi ráda, že Svatý otec přijede do Fatimy, aby blahořečil Františka a Hyacintu, což tolik očekávala.
Biskup z Leiria-Fatima přečetl vlastnoruční dopis Svatého otce, který vysvětloval důvody návštěvy. Sestra Lucie se tím cítila poctěna, sama si jej znovu přečetla a se zaujetím na něj hleděla ve svých rukou. Řekla, že je ochotna upřímně odpovídat na všechny otázky.
Mons. Bertone tedy předložil dvě obálky: jednu vrchní a tu, která obsahovala list s třetí částí ,fatimského tajemství’. Sestra Lucie hned řekla, dotýkajíc se jí prsty: „to je můj papír“ a pak při čtení listu: „to je mé písmo“.
Za pomoci biskupa z Lieria-Fatima byl přečten a vyložen originální text, který je v portugalštině. Sestra Lucie sdílela výklad, podle něhož spočívá třetí část ,tajemství’ v prorockém vidění, srovnatelném s viděními z posvátných dějin. Zdůraznila své přesvědčení, že fatimské vidění se týká především boje ateistického komunismu proti církvi a proti křesťanům, a popsala nesmírné utrpení obětí víry ve 20. století.
Na otázku: „Ta hlavní postava ve vidění je papež?“, sestra Lucie ihned odpovídá, že ano a vzpomíná si, že třem malým pastýřům způsobilo papežovo utrpení velkou bolest a Hyacinta opakovala: „Coitadinho do Santo Padre, tenho muita pena dos pecadores“ („Chudák Svatý otec, musím hodně trpět za hříšníky!“). Sestra Lucie pokračuje: „Neznali jsme jméno papeže. Paní nám neřekla jeho jméno, nevěděli jsme, zda to byl Benedikt XV. nebo Pius XII. nebo Pavel VI. nebo Jan Pavel II., avšak byl to papež, který trpěl, a s ním jsme trpěli i my.“
Co se týče úryvku, kde se hovoří o bíle oblečeném biskupovi, totiž Svatém otci – jak hned pochopili malí pastýři během ,vidění’ – který byl smrtelně zasažen a padl k zemi, souhlasí plně sestra Lucie s tvrzením papeže: „…byla to mateřská ruka, která vedla dráhu kulky, a papež se ve smrtelném zápase zastavil na prahu smrti“ (Jan Pavel II. Meditace z polikliniky Gemelli pro italské biskupy, 13. 5. 1994).
Sestra Lucie napsala při předávání zapečetěné obálky s třetí částí ,tajemství’ tehdejšímu biskupovi z Leiria-Fatima na obálku vnější, že ji může po roce 1960 otevřít buď lisabonský patriarcha nebo biskup z Leiria. Mons. Bertone se jí proto zeptal: „…proč to bylo ohraničené rokem 1960? Uvedla to datum Panna Maria?“ Sestra Lucie odpovídá: „Nebyla to Paní. Datum 1960 jsem napsala já, protože jsem vytušila, že před rokem 1960 by nebylo možné to pochopit, nýbrž až poté. Nyní lze vše chápat lépe. Napsala jsem to, co jsem viděla, výklad není mou záležitostí, nýbrž záležitostí papeže.“
Na závěr se hovořilo o nezveřejněném rukopisu, který připravila sestra Lucie jako odpověď na početné dopisy poutníků a ctitelů P. Marie. Dílo nese název „Os apelos da Mensagen de Fatima“. Jsou v něm obsaženy myšlenky a úvahy, které vyjadřují její city a její průzračnou a prostou spiritualitu, v katechetické a exhortativní formě. Byla dotázána, zda by byla ráda, kdyby dílo bylo vydáno, a ona odpověděla: „Jestliže Svatý otec bude souhlasit, pak i já budu ráda, jinak budu poslušna tomu, co rozhodne on.“ Sestra Lucie si přála, aby byl text předložen k církevnímu schválení a doufá, že svým spisem přispěje k tomu, aby vedl všechny lid dobré vůle po cestě, která vede k Bohu, k nejvyššímu cíli veškerého lidského očekávání.
Rozhovor skončil výměnou růženců: sestře Lucii byl předán růženec od Svatého otce, ona zase předala několik růženců, které sama zhotovila.
Požehnání udělené jménem Svatého otce uzavřelo setkání.