Co k rozjímání nutně potřebujeme?
1) Čas
Zní to možná paradoxně, vždyť základním východiskem našich úvah je fakt, že žádný čas nemáme. Skutečnost je ale taková, že jestli si nenajdeme ani chviličku na soukromí s Bohem, nedáváme Bohu vůbec prostor, aby k nám promluvil. Leda zázrakem, nebo zásahem do naší uspěchanosti (ztrátou zaměstnání, přátel, nemocí, smrtí někoho blízkého, někdy stačí porucha televize či počítače). Dá se to srovnat s velice aktivním pracovníkem, který nemá čas vyslechnout pokyny a vysvětlení nadřízeného. Nebo s člověkem, který si koupí složitý přístroj a nemá čas si přečíst návod k použití.
Stručně řečeno, člověk má vždycky čas na to, na co ho nutně potřebuje. Je rozdíl, jestli si řeknu: dnes musím nakoupit, uvařit, vyprat, zašít,… kam se mi jen vejde to rozjímání? nebo: dnes musím rozjímat, nakoupit, uvařit, vyprat, zašít… (tím nechci říct, že rozjímání je jen pro ženy v domácnosti). Pokud modlitbu vnímám jako nezbytnou součást svého života, nebudu s ní smlouvat a hledat pro ni volné mezery mezi důležitými záležitostmi. A to je argument pro spontaneitu modlitby.
Že si ty dva argumenty odporují? Pouze zdánlivě. Zatímco první (proti) se týká nižší stránky naší bytosti, tj. vášní, pocitů, druhý (pro) se týká vůle, hlubokého rozhodnutí. To by nemělo být založeno na pocitech, na chuti či nechuti, ale na poznání, že modlitba, zvláště pak rozjímavá, je pro nás něco opravdu nepostradatelného. Rozumové argumenty jsou ale příliš slabé, pokud nejsou podpořeny zkušeností. A tak nám vzniká logický kruh: nezačneme pravidelně rozjímat, dokud nezačneme pravidelně rozjímat. Jenom tak totiž zjistíme, že už bez rozjímání nemůžeme dlouhodobě být a naše modlitba se stává spontánní.
Buďme ale pro začátek skromní: možná bude stačit deset minut, čtvrt hodiny. V dnešní době je to srovnatelné s hodinou svatého Františka Saleského. Duch svatý si řekne, když bude na zorání naší duše potřebovat víc. Jestli to bude čtvrthodina ráno, v poledne, odpoledne nebo večer, to záleží na okolnostech a na naší schopnosti v určenou dobu nespat.
2) Klid
Neznamená to vždycky úplný klid vnější. Samozřejmě, že je nejlepší, když máme možnost pobýt chvíli v tichu a úplné samotě, v kostele, sami v místnosti, v přírodě, ale někomu to životní podmínky opravdu nedovolují. Co je však třeba skutečně při rozjímání vyloučit, je komunikace s lidmi, respektive společnost lidí vyžadujících komunikaci. To, že se při hře s dítětem v duchu modlím nebo se nořím do Boží přítomnosti, je chvályhodná věc, ale není to rozjímání. Kdyby se někdo pokoušel trvale rozjímat za těchto podmínek, ošidil by jak bližního, tak Boha – a v důsledku i sebe. O mimořádných životních okolnostech bude řeč níže.
3) Písmo svaté
K rozjímání (původně hebr. „přežvykování“) potřebujeme nějakou stravu. I když mnozí autoři tvrdí, že je možná i jiná duchovní literatura, my zůstaneme ve svém doporučení u Písma. Argumenty pro něj jsme už mnohokrát v Amenu vyslovili; když vezmeme v úvahu, že slova, která jsme rozjímali, mají prostoupit celý náš den a postupně i život, bylo by riskantní rozjímat cokoliv jiného než slovo samotného Boha. Ostatní knihy, jakkoliv dobré a pravověrné, jsou už vždy výkladem Božího slova. Často je takový výklad mnohem jasnější než slova Písma, ale později poznáme, že Bůh k nám chce mluvit jinak než k jiným, osobně. Někdy i v neporozumění a v bezradnosti vůči Božímu slovu – temnota může být cennější než jasný výklad. Někdy k nám ale naopak Boží slovo promluví velmi jasně a adresně: v tu chvíli víme, že toto slovo a takové pochopení je tu teď pro nás. Jsou to okamžiky velmi blízké Boží důvěrnosti, o které bychom se ochudili, kdybychom používali k rozjímání druhotnou literaturu.
K tomu přistupuje pragmatický argument – člověk ví, že by měl rozjímat a že by měl také číst Písmo. Proč to nespojit, když máme tak málo času?
To všechno ale neznamená, že nesmíme rozjímat nic jiného než Písmo.