Vyprahlost, sklíčenost, úzkost v duchovním životě

Eva Fuchsová

Každý, kdo se již delší dobu snaží vést život modlitby, ví, že se období pokoje, radosti a duchovní útěchy střídají s chvílemi nechuti, pocity marnosti, smutku, ba i úzkosti. Jsme jako malé děti na houpačce – letíme vstříc náruči Otce, smějeme se, Otec nás zachytí, ale za malý okamžik máme pocit, že nás od sebe odstrkuje, my letíme pozadu kamsi do temnot, Tatínkova tvář se nám vzdaluje, úsměv nám tuhne na rtech, užuž natahujeme, a vtom přijde zlom v pohybu a my letíme zpátky. Moc nechápeme tu souvislost mezi prudkostí odstrčení a prudkostí návratu do Otcovy náruče. Chtěli bychom být pořád u něj – ale to by zase nebylo houpání. Tento ambivalentní vztah k modlitbě nás bude provázet, dokud budeme ve stavu poutníků do nebeského království.
Než se začneme zamýšlet nad možnými příčinami duchovního nechutenství, musíme si nejen uvědomit, ale důvěrně osvojit, že naše pocity nejsou totéž jako náš duchovní stav. Jistě něco signalizují, ale abychom jejich poselství mohli dešifrovat, nevystačíme si s jednoduchým vzorcem „dobré pocity = dobrý duchovní stav, špatné pocity = špatný stav“. Často je to přesně naopak, jak uvidíme níže, protože duchovní život člověka leží v mnohem hlubších vrstvách existence než jeho pocitovost.
Další věc, kterou musíme mít na paměti, je, že se vždy jedná o pokušení. Ať už přisoudíme zlému duchu jakkoliv velikou roli při osnování této lsti (od přímého a otevřeného útoku přes zprostředkovaný útok až k jakémusi „příštipkaření“ k jiným příčinám), zůstává ten fakt, že zlý duch rád využije jakékoliv příležitosti, aby se svezl s nimi. I zcela přirozené příčiny naší sklíčenosti mohou být pro zlého ducha nástrojem k zdevastování naší duše. Nezáleží tedy tolik na tom, abychom správně analyzovali náš stav a zařadili ho do správné kolonky, ale abychom řekli jasné NE ďáblu.
A jak se to dělá? Jedině vytrvalostí, která je dcerou ctnosti statečnosti. Ďábel nás nikdy nesmí donutit k tomu, abychom prohlásili něco na způsob: „Nemá to cenu, končím.“ Má to cenu, a ďábel to dobře ví. Proto se nás za každou cenu snaží od modlitby odvrátit. Stanovme si reálný čas a způsob modlitby (nemusíme se trefit do „reálnosti“ hned napoprvé, ale měňme jen něco za něco, ne něco za nic nebo téměř za nic). Stále znova to zkoušejme, setrvejme, i kdyby se nám modlitba zdála zcela neúspěšná. To je jediný recept, jak prohloubit svůj vztah k Bohu.
Při té vytrvalosti nesmíme zapomenout na zcela základní postoj: ne my usilujeme o setkání s Bohem, to on usiluje o nás. Kdyby to tak nebylo, nikdy by nás nenapadlo začít se modlit. To on touží a působí, že se naše duše otvírá jeho milosti. My jsme jako nevěsta z Písně Šalamounovy: „Hlas mého milého, hle, už se blíží. Přes hory chvátá, přes kopce skáče. Je jako jelen milý můj a srncům podobá se, a hle, už za zdí plotu stojí, škvírami mezi kameny k nám hledí. A už mě volá milý můj a praví: Vstaň, krásko moje nejmilejší, pospěš si, ke mně pojď.“

Začátečnická roztěkanost

Prvním důvodem naší nesoustředěnosti a neschopnosti se modlit, a následně i nechuti k modlitbě, je prostě ten fakt, že to neumíme. Bůh nás sice stvořil pro sebe a naše srdce je nepokojné, dokud nespočine v Bohu, jak říká sv. Augustin, ale to neznamená, že by celá naše bytost toužila spočinout v modlitbě. Spíše naopak. Porušená přirozenost se snaží upoutat naši pozornost na cokoliv jiného, než je Bůh a naše nitro. Přímo trpíme, máme-li chvilku v klidu sedět a „nic nedělat“, zvláště povahy aktivní s tím budou mít velký problém. Mnohdy je pro nás nepříjemné pohlédnout na sebe bez doprovodu činností, povinností, přátel, zábavy atd., tedy bez filtrů, které vyzdvihují naši důležitost, šikovnost, společenské postavení a nedovolí vystoupit na povrch našemu skutečnému já. Máme-li se pak na chvilku svléct z této „společenské kůže“, jsme celí nesví a není nám dobře po těle.
Všechno, co nám není zcela přirozené, se musíme učit (a modlitba, jak jsme již řekli, naší porušené přirozenosti není zrovna přirozená). Nedivme se, že prvních pár měsíců, možná i let, budeme tápat. Je dobré se na začátku seznámit s některými osvědčenými metodami a věnovat pozornost známým nebezpečím, ale to ještě nezaručuje hladký průběh učebního procesu. Božský učitel sám nás povede, dáme-li mu k tomu prostor a čas. Proto i zde platí: to, co můžeme udělat my, je vydržet (i vytrvalost je možná jen s přispěním Ducha svatého, s darem síly).

Nuda, znechucení, nervozita v modlitbě jako důsledek vlažnosti

Pokud se nepovažujeme za nezkušené horlivé začátečníky, tak možná patříme do Laodiceje, o které bylo řečeno: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! Ale že jsi vlažný, nesnesu tě v ústech. Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všechno a nic nepotřebuji! a nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mě nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání. Hle, stojím před dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zj 3,15-20) K tomuto úryvku není co dodat. Obsahuje jak přesnou diagnózu duchovní choroby, která se jmenuje vlažnost, tak návod k jejímu léčení. Dokud nás nezasáhne naše nuznost, nahota a slepota, dokud nemáme o co prosit, není co řešit.

Úzkost, nesoustředěnost z přirozených příčin

Někdy nejsme schopni se koncentrovat na modlitbu ze zcela pochopitelných lidských příčin. Máme konflikty v práci, nemoc v rodině, starost s dětmi, finanční potíže, někdo blízký zemřel… Snadno se v takové situaci řekne „svou starost vlož na Pána“, ale těžko provede. Myšlenky se točí stále kolem našeho problému, v doprovodu obav, hněvu, úzkosti. Jediné, co nám zbývá, je 1) eliminovat z našich myšlenek hřích, tj. zříct se myšlenky na pomstu, přestat v duchu chrlit nadávky, přestat obviňovat nevinné včetně Boha. 2) Pozvat do svého problému Boha, řešit ho s ním a v něm. Když se nám tento druhý krok nepovede, stačí během času určeného k modlitbě vrátit pozornost k Bohu, nakolik se nám to podaří, a výslovně mu z upřímného srdce vylíčit svou situaci včetně své momentální indispozice. Nejde o to, že by Bůh o naší situaci nevěděl, ale chce, abychom si udělali v hlavě trochu pořádek a aspoň rozumem a vůlí uznali jeho svrchovanost nad našimi životy.

Odpor k modlitbě jako důsledek hříchu svého nebo cizího

Je pochopitelné, že nám není příjemné setkat se s někým, koho jsme urazili nebo podvedli. Zvlášť jestli se nám nechce uznat svoji vinu a omluvit se. Hřích může být někde zasunutý v podvědomí, aniž bychom si na něj vzpomínali, ale odpor k osobnímu setkání s Bohem zůstává. Stejně tak nás od Boha může vzdalovat nějaký traumatický zážitek z dětství nebo následek špatné výchovy. Pokud tedy cítíme vyslovený odpor nebo vzpouru proti Bohu, spojené s pocity viny, aniž bychom je dokázali přesně definovat, trvá-li ten stav dlouho a spíš se zhoršuje s každým pokusem o modlitbu, měli bychom vyhledat někoho, kdo nám tento náš problém pomůže rozřešit. Měl by to být člověk s velikou duchovní zkušeností a psychologickým vhledem (nemusí být nutně profesionálním psychologem). Dnes se takovému jevu říká „vnitřní zranění“ a k jeho uzdravení může vést poměrně snadná, nebo také velmi klopotná cesta.
Na druhou stranu není nutné to s psychologií v modlitbě příliš přehánět. Začneme-li jednou pitvat naši modlitbu z tohoto hlediska, nikdy neskončíme. Dnes je moderní posuzovat kvalitu duchovního života podle psychosomatických dispozic. Návody k modlitbě začínají rozborem osobnosti, rozebíráním minulosti až ke kolébce (ne-li do minulých životů), vyhazováním nebo aspoň analýzou všech nepatřičností. Teprve až budeme (podle těchto moderních autorů) vědět dokonale, kdo jsme, co nás trápí, budeme proti tomu imunní. Psychologie tu slouží jako autovakcína, když už ne jako skalpel. Tato metoda se podobá pověstnému loupání cibule. Odstraňujeme jednu slupku za druhou, hledáme to pravdivé jádro naší osobnosti, až se docela rozpadneme a nezbude z nás nic. To není cílem. Každý z nás byl určován geny, výchovou, životními podmínkami a událostmi, které na něj měly neblahý vliv a nějak se na něm podepsaly. To už je úděl lidí po hříchu. Je potřeba to spíš přijmout jako normu a nepovažovat to za nic abnormálního. To neznamená nebojovat, neusilovat o nápravu. Ale to se odjakživa dělalo pěstováním ctností a potíráním neřestí, sebekontrolou a sebeovládáním. Dnes jsou tyto běžné spolehlivé mechanismy nahrazovány psychoterapeutickými sezeními, které často dělají z potenciálních bláznů blázny skutečné, a ještě pyšné na svou abnormalitu. Je třeba vědět, že Bůh souhlasí s jakýmikoliv vstupními investicemi z naší strany. Nemusíme se stát nejprve zdravými a dokonalými abychom předstoupili před Boha. Stačí se mu odevzdat a on sám z nás udělá postupně lidi, jaké zamýšlel při našem stvoření.

Špatné představy o Bohu jako zdroj těžkostí v modlitbě

Mimořádně může být příčinou těžkostí v modlitbě nějaký zakořeněný naukový blud nebo mylná představa o Bohu. Toto je spíš problémem určitých sekt a náboženských směrů, které kladou důraz na jednu pravdu a zastiňují jiné. Ale i v katolickém prostředí mohou být skupiny nebo jednotlivci, kteří mají poněkud jednostranné pojetí Božích pravd a nutí sebe sama a své ovečky do násilných pozic, které neodpovídají jejich možnostem ani Boží vůli. Např. ten, kdo přehnaně zdůrazňuje Boží spravedlnost, bude vyžadovat jako předpoklad modlitby dokonalou mravní čistotu. Z toho mohou vzniknout těžké skrupule až ke stadiu duševní úchylky. Ten, kdo naopak příliš klade důraz na Boží milosrdenství a lásku, bude ve své modlitbě časem laxní a začnou se ho týkat předchozí dva odstavce. Ten, kdo klade důraz na Boží milost na úkor lidské svobody, jeho modlitba bude pasivní, tedy žádná, hned od počátku. Kdo naopak upřednostňuje lidskou svobodu, bude až příliš aktivní, bude spoléhat na sebe, na metody, na prostředky a málo na Ducha svatého, což mu nemůže dlouho vydržet. A je ještě mnoho jiných možností, jak se z chybné nauky dostávají problémy do modlitby. Řešení tu není tak snadné, protože sám na sobě člověk chybu neodhalí, leda náhodou. I tady ale pomůže vytrvalost v dobrém úmyslu. Bůh nenechává na holičkách nikoho, kdo upřímně touží být s ním, a to i za tu cenu, že bude muset bolestně opouštět své zažité stereotypy.

Nejistota v povolání

Dalším zdrojem dlouhotrvajících potíží v modlitbě může být nejistota v povolání, nebo přesněji řečeno nejistota na rozhraní povolání. Pokud má kněz, řeholník po slavných slibech, manžel pochybnosti o svém stavu a povolání, nespadá to do této kategorie temnot, ale spíše do potíží popisovaných v ostatních odstavcích (jednom nebo více najednou). Zde se jedná o přechodné fáze, kdy se ještě teoreticky můžeme rozhodnout, ale prakticky nejsme schopni ten rozhodný krok udělat. To se týká noviců na konci noviciátu, řeholníků před slavnými sliby, kněží před svěcením, snoubenců před svatbou. Už jsme urazili hodný kus cesty ve směru určitého rozhodnutí, a teď jsme na rozpacích; jsou naše pochybnosti oprávněné a vyžadují od nás statečnost? Nebo je to jenom pokušení před definitivním krokem, který se Zlému nelíbí a chce nám ho překazit? Naše modlitba se točí okolo jediného bodu a pořád kvílí jako nekonečná gramofonová deska: Mám, nemám? Správně, špatně?
Jakákoliv rada je tu drahá. Obyčejně se říká: Když opravdu nevíš a už se musíš rozhodnout, popros Pána o pomoc a skoč na tu stranu, která ti připadá pravděpodobnější. Bůh má dost síly a moci, aby ti to v poslední chvíli překazil, bude-li chtít. Jenže pravda je ta, že člověk má také dost síly a sveřeposti, aby pod pláštíkem povolnosti k Boží vůli udělal prostě to, co chce, a to někdy z důvodů, které si sám ani nepřipustí.
Další možnost je svěřit se do rukou zkušeného duchovního rádce. Jenže těch, kteří by rozhodli opravdu moudře a nezaujatě, je tak málo! I tak ale můžeme na něj spolehnout více než na sebe, protože můžeme doufat, že skrze něj promlouvá vůle Boží. Důvody jeho doporučení mohou být pochybné, vcítění do druhého nebo psychologický pohled nulový, a přesto může být jeho rada správná, protože je nástrojem Božím.
Někdy tato mučivá trýzeň odhaluje neochotu k odpovědnosti za vlastní život. Člověk se každého vyptává, neustále svůj problém řeší, hledá někoho, na koho by mohl svalit tíhu vlastního života. Jindy je to zase výraz přehnaného egocentrismu, který přikládá vlastní osobě světodějný význam. Někdy máme pocit, že se správným rozhodnutím určité osoby stojí a padá svět. Tyto formy nejistoty už nás odkazují na následující odstavec.

Psychické úchylky

Když se rozhlédneme po katolickém kostele nebo po nějakém charakteristickém vzorku katolické populace, možná nás překvapí, kolik různých fyzických i psychických abnormálností tu nachází útočiště. Rozhodně tu mají větší procentuální zastoupení než ve vzorku běžné populace. Dá se to vykládat různým způsobem podle úhlu pohledu: buď „katolíci, to jsou samí blázni“, nebo „nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní“. Každý z nás je nemocný hříchem, ale nejvíc tím trpí lidé, kteří jsou stiženi jeho důsledky na těle nebo na psychice. Proto vyhledávají Lékaře a léky – svátosti, modlitbu. V případě psychických úchylek ale bývá modlitba někdy velký problém.
Mohli bychom zaplnit mnoho stran úvahami, jak neblahý vliv má na modlitbu komplex méněcennosti, komplex velikášství, sociální nepřizpůsobivost, nemluvě o duševních chorobách, stále častějších v dnešní populaci. Všimněme si zvláště jedné úchylky, charakteristické pro zbožnost, objevující se nejčastěji právě v katolickém prostředí – a to je skrupulozita, určitá forma psychoastenie, vyznačující se obsedancemi v mravní a náboženské oblasti.

Temnota jako normální fáze duchovní cesty

Tytéž stavy ale můžeme zažívat i po letech duchovního snažení, aniž bychom ochabli ve svém úmyslu a úsilí sloužit Bohu. Trvá-li taková malátnost dlouhou dobu, dá člověku pořádně zabrat. Pravděpodobně to znamená, že jsme vyrostli z dětských let a už nepotřebujeme tolik hladit, laskat a utěšovat. Naše komunikace s Bohem bude nadále trochu dospělejší, ale o to zvláštnější budou okamžiky, kdy nás s něžností přivine na své srdce. Mezi tím ale budou chvíle, které nám budou připadat jako věčnost, kdy se nebude nic dít a my se budeme topit ve zmatcích a pochybnostech. I kdybychom se předtím stokrát ujišťovali o tom, že je to řádný průběh duchovního zrání, že to tak musí být, abychom se dostali dál, nebude nám to nic platné, až ty chvíle přijdou. I když se najde duchovní rádce, který nás bude ujišťovat, že je všechno v pořádku, neuklidí nás. Ten neklid a bezradnost je totiž součástí zkoušky, kterou musíme projít a zvládnout ne svojí, ale Boží silou. Budeme přesvědčeni, že děláme někde chybu, že naše hříchy a vlažnost jsou příčinou našeho bídného stavu. Teď ale zbývá poradit, jak tento stav rozlišit od těch předchozích: nijak. Nemusíme si s tím dělat starosti. Snažme se dělat, co je v našich silách, buďme vytrvalí, vyhýbejme se hříchu, a o zbytek se nestarejme – Bůh se postará.
Naše věrnost by nás měla převést od mnohoslovné modlitby a diskurzivního rozjímání přes propast noci smyslů (podle názvosloví sv. Jana od Kříže) k novému, hlubšímu způsobu modlitby – k nazíravé modlitbě (zatím se jedná o tzv. „získané“ nazírání, v němž ještě převažuje aktivita člověka). Půjdeme-li věrně a vytrvale cestou modlitby, dlouhá temná noc nás prý čeká ještě jednou, jak se shodují velcí mystikové; v ní nám budou odebrány nejen veškeré smyslové útěchy, jako je radost, pokoj, snadnost modlitby, ale i veškeré duchovní útěchy. Budou nás trápit pochybnosti ve víře, budeme prožívat Ježíšovu agonii v Getsemanech a na kříži. Projdeme-li tímto ohněm, náš život se ocitne plně pod vládou Ducha svatého. Naše modlitba se promění ve „vlité“ nazírání, se kterým už nebudeme mít velké starosti, protože se ho budeme účastnit jen pasivně. To neznamená, že mystický stav je procházka růžovým sadem – pouze mystik už nemá žádný vliv na to, kudy jde a jak. A hlavně si svou pasivitu plně uvědomuje, takže nemá potřebu nic řešit, i kdyby cesta byla sebetěžší.

Na závěr…

bychom měli asi poradit, jak jednotlivé příčiny duchovní prázdnoty rozeznat. Nebývá to vůbec snadné, ale většinou to není ani potřeba. Shrneme-li totiž metody, jimiž se dá proti těmto těžkostem bojovat, zůstávají v podstatě dvě: při běžných obtížích vytrvalost a při zhoršujících se stavech úzkosti nebo odporu vyhledání moudrého duchovního rádce (ten je užitečný v každém případě, ale pro jejich velký nedostatek musíme věřit, že k dosažení pokroku v duchovním životě není nezbytný). Ten nám v krajním případě může doporučit návštěvu psychologa, případně psychiatra. Ale úplně základní podmínka úspěchu v modlitbě je modlitba o modlitbu.

Z časopisu Amen 7-8/2001
S laskavým svolením

Zpět