Myšlenky Charlese Journeta o modlitbě
Modlete se ze vší síly a z celého srdce
- Podstatné k nám nepřijde zvenčí, vzejde z vnitřní modlitby. Prosíme-li úpěnlivě Boha, abychom nepřešli kolem jeho tajemství, aniž bychom je alespoň zahlédli a vytušili, jak by nám něco takového mohl odmítnout? Naší první starostí musí být vyhledávat jeho tvář a jít k němu i za cenu jakýchkoliv obětí z naší strany.
- Teologie stojí níže než modlitba. Nemyslete si, že dobrá modlitba vyžaduje hlubokou znalost teologie. I malé dítě se může naprosto skvěle modlit. Teologie je tu proto, aby odpovídala na nesnáze, které předhazuje náš rozum a intelekt těch ostatních.
- Při rozjímavé modlitbě nesmíte být „křečovitá“, ale máte Bohu dovolit, aby do Vás sestoupil. Jistě, zpočátku musíme provést některé úkony, abychom se ocitli v Boží přítomnosti: jestliže však potom dokážeme setrvat v mlčení osvobozeném od slov i vizuálních představ a velmi prostě se v temnotě dotýkat Absolutna, pak jsme dosáhli cíle; a vše ostatní zůstává pouhým prostředkem. A v srdci uchovávejte celý svět, církev křižovanou ve všech pěti světadílech. Tehdy bude Váš život veliký, protože z něho učiní svůj příbytek Bůh.
- Pokud jde o rozjímání, vydržte. Je-li ta ubohá půlhodinka křížem, Ježíšovi se líbí, protože ten kříž nesete za něho. (…) Pro Vás každopádně není důležité, abyste měla úspěch, jako to, abyste se do něčeho pustila. Výsledek ponechte na Bohu.
- Chcete-li najít pokrm a pokoj pro svou duši, musíte ji do pravdy Pána Boha ponořit na delší dobu než na pět minut – i když zakoušíte jen vyprahlost a utrpení.
- V Pašijích nacházíme všechnu zlobu světa i veškerou Boží Lásku. Nic nemůže člověkem víc otřást.
- A růženec! Pokuste se každý den pomodlit nepříliš rychle jeden desátek a přitom se v myšlenkách upněte k jednomu růžencovému tajemství.
Ta malá hostie
- Rozprávějte často s Pannou Marií, a ona Vám dá, že budete stále lépe chápat hloubku tajemství mše.
- Chvíle, kdy k nám ve svatém přijímání přichází, je jakoby tělesná věčnost, kdy si nás tiskne k srdci a ke svému milostiplnému utrpení, aby našim ubohým duším dal spoluúčast na díle vykoupení.
- Pokud jde o eucharistii, snad Vám pomůže, budete-li říkat toto (může to být i ve chvílích, kdy v modlitbě pociťujete vyprahlost): „Pane Bože, přijmu tě, ne však pro sebe, já tu nejsem nic, ale pro všechny, kdo po tobě ve světě prahnou, aniž o tom třeba vědí.“ (…) Ježíš by Vám mohl říci: „Mohl bych tvou duši zaplavit paprskem své lásky. Dovolíš mi však, abych ten paprsek seslal jiným, kteří bloudí ve světě?“ A tohle možná způsobí, že budete toužit i po takovém svatém přijímání, při němž pociťujeme největší vyprahlost.
- V temnotě pokory, kam dle Božího přání máme vejít, se můžeme setkat s jeho žhoucí láskou. A jak niterně se můžeme setkat s jeho něhou, jež ho má k tomu, aby se nám daroval v eucharistii. Pokaždé je to cosi jako objetí, v němž si nás tiskne ke svému ukřižovanému a současně oslavenému srdci.
Utrpení se může stát hlubokou modlitbou
- Temnota, obtíže při modlitbě, představy o nemožnosti uvěřit tajemstvím, to vše se může vzedmout jako jakési lehké vlny v duši, to je podle mne mnohem jistější známka povolání ke kontemplaci než chvilková a prchavá něha, jež může prolétnout naší modlitbou. Opravdovým znamením je pak to, že máme potřebu Absolutna; je jím jistota, že nic, co není sám Bůh, nedokáže uspokojit srdce..
- Pokud jde o modlitbu, věnujte se jí podle svých možností. Ona se před duší pokaždé otevře jakási cestička, po níž může jít k Bohu, a ta není vždy stejná. Hlavní je vytrvat, pokud to jen jde. Bůh nic jiného nežádá.
- Když jsme zlomeni a když nám smysl všeho uniká, musíme povznést své srdce, ubohé kousíčky svého srdce k Bohu, který je Láska: a neříkat nic, když nemáme co říci. A když pak zase budeme mít co říci, pak je to Otče náš: a tehdy Bůh rozsvítí všechny ty temnoty kolem nás.
- Pán Bůh možná dopustí, že někdy zakusíte vyprahlost. Ať se děje jeho vůle. Předstoupíte před něho jako žebračka. Budete přemýšlet o všem, čeho se Vám nedostává. A budete přemýšlet o tom, že zdrojem toho všeho je on: světla, bohatství, svatosti, čistoty, pokoje, moudrosti. Zbývá jediné: porovnat svou ubohost s jeho nekonečným milosrdenstvím. A řekl bych ještě lépe: nekonečnou ubohost světa porovnat s jeho nekonečným milosrdenstvím. (…) A mezi obojí propastí je krev ukřižovaného Ježíše. Ptáte se mě, co dělat! Co většího lze udělat než dát Ježíše Otci pro spásu světa. Otec mu slíbil všechny národy za dědictví a tento slib se dosud nenaplnil a tohle právě musí rozněcovat naše tužby.
- Pokoušejte se (pokud možno co nejčastěji), abyste znovu nalezla spojení s Bohem, jenž je nekonečným Oceánem pokoje, a abyste svou práci vykonávala tak, že se jí budete duší letmo dotýkat, ne že se do ní ponoříte. Pak ty časté úkony lásky, které budete konat a které budou krátké jako záblesk – beze slov, jestliže Vám slova nepomáhají – postačí k tomu, aby se z Vás stala hluboce kontemplativní duše. Svatá Terezie od Ježíše říkala, že jednou z nejhlubších duší, s nimiž se kdy setkala, byla duše jednoho nuzného bratra laika, jenž nikdy neměl ani chvilku času pro sebe.
- Ona údobí nejistoty působí tu největší trýzeň, duše je jakoby v lisu. (…) Vidím jediné řešení, a to, abyste se vrhla do hlubin Boha a připomínala mu, že je Vaším Otcem, že Vás nesmí ponechat sobě samé, že je svou láskou zavázán osvítit Vám srdce.
- Jen si nemyslete, že pro Vás život nemá smysl. Teď, když jste zlomená, nic nevnímáte. Ale podle mne je tohle utrpení počátkem vysvobození. Držte se pevně Ježíše. I v temnotě, i když jsou Vaše modlitby velmi ubohé. Dáváme-li mu velmi ubohé věci, které mu v takové životní chvíli můžeme dát, dáváme mu vše. A tehdy on znovu přijde, vezme nás za ruku a znovu nás poučí o tom, jaký smysl má život, který nám dal. Buďte věrná v modlitbě; můžete-li si někdy ráno (…) zajít někam na mši nebo za ním přijít večer, když jdete někde kolem kostela, udělejte to, a odpověď se dostaví.
Z knihy Jako ohnivý šíp
S laskavým svolením KNA