Duchovní život
P. Charles Journet
Nekonečná láska
- Záleží na jediné věci: Bůh nás miluje. Vás miluje, Vás, která jste mu dala vše, milé dítě. Výměnou Vám dá vše ze sebe samého. Todo výměnou za Nada.
- Mějte velké touhy, velké jako svět, jako jeho bída, jako jeho úzkost. Příliš se netrapte kvůli potížím, s nimiž se stkáváte, ani kvůli různým hnutím, která můžete pocítit ve svém nitru: dobrý Bůh, jenž chce, abyste mu patřila a aby Váš život hořel jeho láskou, Vás ochrání před Vámi samotnou.
- Žádný tvor, jedině Bůh může být pro duši, jež je tak veliká, smyslem života; vše ostatní, ba dokonce i to, co je Vám nejdražší, jako jsou Vaše vnoučátka, to vše ve skutečnosti naleznete toliko v něm.
- Před Bohem jsme takoví, jací jsme. On vidí veškerou naši ubohost i to, jakými jsme často žebráky. A má nás rád; co víc si máme přát! Nemá nás rád proto, že bychom si to zasluhovali. Miluje nás proto, že nedokáže, když vidí, jak trpí třeba ta nejubožejší duše, potlačit svou lásku.
- Právě pomyšlení na lásku, kterou k nám, ke každému z nás Bůh chová, působí, že nikdy neztrácíme odvahu: „Myslel jsem na tebe ve své agonii, prolil jsem za tebe tolik kapek krve.“ A pak je tu ta tichá Panna Maria, která pomáhá maminkám. Kéž Vám i ona požehná.
- Nemusíme všemu dokonale rozumět, abychom učinili velké kroky. Je dokonce jistější, tápeme-li v temnotách. Temnota, to je kříž. A sláva, ta přijde později. Nutný je ovšem vnitřní klid. Popřejte duši odpočinek, popřejte Bohu, aby se v ní zrcadlil. Mějte v něho skutečně nekonečnou důvěru, takovou, jakou měl Abrahám, důvěru, která dává vše, která se dává v úplnosti.
Vaše tužby ať jsou veliké
- Svatost nespočívá v tom, že necítíme chyby. Tkví v pocitu, že nic nedokážeme bez JEŽÍŠE a že on ve své dobrotivosti je připraven přispět nám ku pomoci, kdykoliv k němu zvoláme.
- Oddejte se Bohu, jeho tajemství, s velkou, absolutní touhou mu ve všem sloužit. A on Vám dá každý den jak hořké, tak sladké věci, které potřebujete. Předem budete vědět, že „vše, co se děje, máme přijímat s láskou“, že vše slouží k jeho slávě. Potřebujeme ještě nějaké jiné jistoty?
- Ve víře jsou vždycky dva: on, který je světlo, a já, který jsem tma. V naději je on ten vytoužený a já ten, který toužím. V lásce už neexistuje žádné já. Je to pohroužení se do pramene. Jeho touha je touhou mojí.
- Ona ubohost, ona nehodnost, již pociťujete, je zcela jistě záporně vyjádřenou, ale o to naléhavější výzvou k cestě za Ježíšem. Neodvažovat se po ní jít by bylo bláznovstvím. On však nedovolí, abyste se ho dopustila. Jste v jeho rukou, dejte se vést. On ví, co je pro Vás cestou té největší lásky.
Nejdůležitější je milovat Boha pro něho samého
- Stále si vyhrazujte pár chvilek pro samotu, například tak, že si každý den nakrátko zajdete do nějakého tichého kostela, s sebou si vezměte evangelium nebo nic víc než své srdce. Pak se nebudete bát nikoho a ničeho. Kolem sebe konejte dobro tak, jak umíte.
- Nemůžeme-li říci, že žijeme z lásky, můžeme říkat, že žijeme z „žebroty“, a to je to, co si přeje Bůh, abychom dělali. Nesnáze, které máme s láskou k bližnímu, z nás mají učinit ještě větší „žebráky“. Není to znamením, že v nás láska upadá, znamená to, že Bůh chce, aby v nás vzrůstala.
Dar odpuštění nebere konce
- Je pravda, že hned jakmile řekneme poprvé „ano“, on vše odpouští; v odpuštění jsou však skryté podzemní hlubiny a ono se prohlubuje zároveň s láskou.
- Ony chvíle, kdy se cítíme špatní a jsme celí popletení, mohou být chvílemi velké pokory před Bohem. Správně vidíme, že sami o sobě nezmůžeme nic. A tehdy chápeme, že ho smíme prosit o vše.
- Často musíme umět říci děkuji. To otevírá srdce i život.
Odevzdanost je lepší než jakékoliv počty
- Jestliže se dnes snažím milovat, pak mi Bůh zítra dá vykonat s radostí to, co si přeje, abych zítra vykonal.
- Odevzdejte se cele Boží vůli a nedívejte se dopředu ani dozadu, ale k širému nebi, kde je Bůh. Pak shůry sestoupí až do Vaší duše veliká něha a dá jí mír.
- Jakmile cítíte, že jste zmatená, byť to bylo pomyšlením na vlastní nehodnost, je to důkazem toho, že Vaše vidění překrucuje nečistý duch.
- Dostaví-li se silné záchvaty skrupulí, může to být i projev Božího smilování, pokud jsou pro Vás určitým ukazatelem. Kdybyste však na ně upínal svou pozornost, pak by byly škodlivé.
- Neklesejte na mysli, zejména ne kvůli ubohosti, kterou na sobě vidíte. Jestliže nám ji Bůh ukazuje, „je to už znamením toho, že já tě z ní chci vyléčit“ (Pascal).
- Chci Vám říci, abyste se nebál, abyste nepochyboval o Boží lásce, která Vám pomáhá, která je Vám nablízku i tehdy, když se proto, abyste ji hledal a stále niterněji nalézal, ukrývá.
- Co na tom, že naše ubohá srdce prožívají bouřlivé chvíle! Důležité je, abychom se těmito chvílemi (…) nikdy nedali zastrašit. To znamená mít důvěru v ono tak laskavé, tak něžné Spasitelovo milosrdenství. On přece stvořil naše srdce a myslíte si, že ho udiví zjištění, jak jsou slabá? Přeje si jen jediné: aby se ta srdce nezatvrdila.
- Nesmíme se dát zastrašit vlastní ubohostí. Bůh ji ponechává na dně našich srdcí coby jakýsi osten, abychom před ním byli jako žebráci, ale žebráci, kteří si jsou naprosto jisti jeho láskou a tím, že on nás po těch obtížných stezkách vede k tomu, co je pro nás nejlepší.
- Buďte laskavá i sama k sobě. Netrapte se nad tím, že jste taková, jaká jste. Bohu, jenž je láska, postačí i to, aby si z Vás učinil svůj příbytek a nádobu svého milosrdenství.
- Nikdy nepropadněte pokušení, abyste byl sám sebou znechucen: to Ježíše rmoutí. (…) Svatý Tomáš říká, že sami sebe musíme milovat milosrdnou láskou – a ostatní milovat jako sebe samé. O to, abychom se milovali milosrdnou láskou, se žebrá; to znamená, že Bohu říkáme: „Dej, ať v sobě miluji to, co ve mně miluješ ty, a to ostatní spal.“
- Rozčilujete se nad svou ubohostí, nad zraněními své duše, místo abyste říkal: „Ach, Pane Ježíši, proč by mě to mělo udivovat?“
- Pokud svatý Petr hledí na JEŽÍŠE, kráčí po moři, když pohlédne na vlnu, která se pod ním propadá, začne tonout.
- Chudoba víry, naděje a lásky znamená, že vše víme, ve vše doufáme a vše milujeme v Bohu. Svatý Jan od Kříže k tomu má dva výroky, jimiž je řečeno vše: s průzračností. Ten druhý říká: vše znát, ve vše doufat, vše milovat ne jako majitel, tak, že si přisvojujeme věci, které patří Bohu, ale jakoby vyvlastněně, jako ve správě, jako z pověření. A jestliže mi je Bůh odebere, pak máme spontánně říci jako Job: „Hospodin dal, Hospodin vzal: Hospodinovo jméno buď pochváleno!“
- Víra nespočívá v nějakém pocitu jistoty, spočívá v hluboké ochotě přilnout k Bohu, podřídit se mu, jako se slepec odevzdává ruce toho, kdo ho vede. (…) Nebezpečí tkví v tom, že sebezkoumáním se pokaždé zase vracíte k sobě, což Vás může uvrhnout do zmatku a úzkostí pokaždé, když nebudete pociťovat, že máte víru. I takové pocity odevzdejte Bohu, má-li být pro jeho slávu lepší, když věříme v temnotách.
- Nelekejte se těch náporů temnot, které se Vám chvílemi valí na duši: právě v takových chvílích může duše v úkonu odevzdání předat Bohu vše, co jí je nejdražší, a to jsou ty nejpokornější úkony – právě takové, jimiž můžeme nejspíš vejít ve spojení s Bohem.
- Vrhněte se do Boha jako do moře. Nikdy se nedejte zneklidnit. Ani tím, že Vaše fyzické síly jsou omezené, ani tím, že vidíte svou vnitřní ubohost: na své rány nehleďte svýma vlastníma očima, tím by se Vám nákaza z nich dostala do duše. Prohlížejte je v očích Ježíšových, on Vás vidí takovou, jaká jste, a přesto Vás má rád víc, než to kdy na této zemi dokážete pochopit.
Blahoslavení chudí
- „Blahoslavení chudí…“ (Mt 5,3). To znamená ti, kdo dávají přednost věcem Božím před ostatními a kladou je ve svých srdcích na první místo.
- Je-li vůle přímá, Bůh nedopustí, aby duše kdy zabloudila. Zůstávejte především vnitřně ztišená. To je podmínka veškeré cesty kupředu.
Své kořeny má církev v nebi
- Mám srdce plné radosti nad tím, co mi říkáte o církvi, že ji milujete stále víc a víc. Když na ni hledíme očima víry a lásky, musíme přece velebit Boha za to, že nás do ní povolal!
- Církev se soustřeďuje kolem dvou bodů, kolem eucharistie a nejvyššího Velekněze. A v našich srdcích k nim přistupuje modlitba k Panně Marii. S tím bude církev vždy silnější než svět. Má své kořeny v nebi a jejím listím zmítají bouře.
- Podstatné je, aby ve vás narůstala pokora, úcta k Boží velikosti, touha po tom, abyste mu ve svých srdcích sloužili, a nezměrná láska k církvi, která ve vás má vzrůstat až do chvíle vaší smrti. Proste o to, aby k ní lidé přicházeli, aby se každý den nalezly duše, které by se obrátily a poznaly, že ona je Beránkovou nevěstou.
Manželství duši neuzavírá, otevírá ji
- Je třeba, aby Váš muž a Vaše děti pocítili, že je budete mít ještě raději podle toho, jak budete prohlubovat svou lásku k Bohu.
- Manželství duši neuzavírá, otevírá ji pro pravou lásku. (…) V manželství milovat znamená projevovat vůli směřující k nejvyššímu dobru či blahu svého druha, k dobru jeho křehké a současně nesmrtelné bytosti, k dobru jeho křesťanské a pokřtěné duše. Jako každá pravá láska je manželství darem sebe sama. Manželstvím se život otevírá zázračnému požehnání v podobě dětí. Je společným darem obou manželů těm malým dětem, které darují Bohu a za které jim Bůh v den poslední řekne: DĚKUJI!
Děti jsou tajemstvím Božím
- Podstatné je věnovat Bohu absolutní důvěru. Řekněte mu: já vím, že Ty mé dítě miluješ víc, než bych je kdy mohla mít ráda já, a tak Ti ho tedy předávám a je na Tobě, abys ho střežil.
- Pokaždé, když se Vaše děti octnou tváří v tvář nějakému omylu, nějaké nespravedlnosti, nějakému pokřivení nekonečně krásné pravdy, bude Vaším úkolem jako maminky chránit je a varovat.
Jak budovat jeho království
- Ať jsme sebeslabší, jsme ve všemohoucí ruce Boží a ten Bůh je něžný. Může nám sice chvílemi uložit, abychom se podíleli na jeho utrpení, ale i tehdy zůstává ukryt v hloubi našich srdcí. Je tak dobrotivý, že v průběhu času užívá nás, kteří nejsme ničím, k tomu, aby zbudoval tu úžasnou věc, jíž je jeho království.
Ve stáří už nezbývá než objevovat nebe
- Čím víc se smršťuje čas k našemu odchodu, tím víc cítíme, jak je ten čas drahocenný, protože může být vyplněn úkony lásky.
- Dopřává-li nám Bůh další den života, znamená to, že od nás ještě potřebuje další úkon lásky zde na zemi.
- Tajemství pozemského žití tkví navzdory naší všemožné ubohosti v tom, že hladina lásky může stále stoupat. Potom už nikdy ne.
- Nejsme sami. Láska je nám zcela nablízku. Ochuzuje-li nás, je to proto, aby nás neporovnatelně obohatila. Za to jí musíme vzdávat DÍKY. A neohlížet se za svými minulými chybami a ubohostmi, ale vzhlížet k JEŽÍŠI, který nás tam na konci cesty očekává.
- Ano, ubývá nám sil, ale tím narůstá naše naděje a vděčnost za vše, co nám Bůh ve své lásce daroval.
- Zejména toto má s postupem let naplňovat duši: pokoj, který se nezakládá na ničem jiném než na nekonečné jistotě Boží Lásky; a že v posledním okamžiku tu bude On, aby nás sevřel v náruči.
- Všechno tohle utrpení, ty dlouhé trýzně, jsou tu proto, abychom ještě více toužili po nebeské vlasti a po setkání s Otcem, který nás tam očekává.
Uchvátil mě svou láskou
- Vždycky to vypadá tak, že Pán Bůh nám spoutá srdce a pak je zlomí a že jen ty slzy je dokážou otevřít pro věci nebeské.
- Musíme Bohu poděkovat za chvíle, které nám dopřává na této zemi, neboť zde je kraj, kde lze v radosti i ve starosti prohlubovat srdce.
Z knihy Jako ohnivý šíp
S laskavým svolením KNA