Teologická problematika tereziánské „mystické teologie“

Tereziina „mystická teologie“ obsahuje široké rozpětí hlubokého obsahu. Nejde nám zde o Tereziiny subjektivní modlitební prožitky, ani o psychologickou rovinu mystické zkušenosti, ale o objektivní nadpřirozenou skutečnost, kterou Terezie „pochopila“ díky vlité kontemplaci a vydává o ní ve svých dílech svědectví. Zde jsou nejdůležitější body této teologie:
Poznání vlastního vnitřního světa, tj. duše. Předmětem její kontemplace je duše. Terezie musela mít o své duši nějaké vstupní znalosti. Ale to, co pochopila díky Božímu světlu, pro ni bylo zcela nové, byl to objev bohatství, o němž dříve neměla ani tušení. Sdílí se o tuto zkušenost ve Vnitřním hradu, který napsala ke konci života (1577). Zde jsou etapy a prvky tohoto poznání:

Kristus a Jeho svaté lidství

Odhalení bohatství své duše provází následný objev, kterým je Kristus ve svém lidství a božství. Rozhodujícím momentem v životě Terezie z Avily byla mystická zkušenost Krista, která dala počátek jejímu obrácení a vnitřní přeměně. Bylo to něco podobného, jako obrácení sv. Pavla u Damašku (srov. 1 Kor 15,8; Gal 1,15-16). Bylo to zjara r. 1554, kdy Terezii bylo téměř 40 let. O této skutečnosti píše Terezie v 9. kapitole Knihy života:
„Jednoho dne se stalo, že jsem vešla do oratoře a uviděla jsem tam obraz malovaný k nějaké slavnosti, která se měla v klášteře konat, a který tam byl prozatím uložen. Tento obraz představoval Krista celého pokrytého ranami a tak věrně zobrazeného, že při tom pohledu, když jsem viděla Pána v takovém stavu, se má duše otřásla až do hloubky. […] Zmocnila se mě taková lítost při myšlence, jak špatně jsem se Mu odvděčila za tyto rány, že se mi zdálo, že mi puká srdce; padla jsem před Ním na kolena a v slzách jsem Ho prosila, aby mě už jednou posilnil, abych Ho neurážela“ (9,1).
To byl přelom v Tereziině životě. Setkání s Kristem skrze obyčejný obraz se stal počátkem a základem všech Tereziiných christologických zkušeností.
Po létech řekne v šestých příbytcích Vnitřního hradu, že tyto milosti se nazývají intelektuálními. Na rozdíl od představivého vidění, jež trvají chvíli, mohou tyto trvat dokonce rok (srov. 6 H 8,2-3). Vidění tohoto druhu se jakoby zapisují do srdce a je těžké na ně zapomenout (srov. 6 H 4,6).
Kristologické zkušenosti Terezie můžeme schématicky shrnout následovně: kontemplace nejsvětějšího lidství Krista jako pramen veškerých milostí (Ž 22; 6 H 7), kontemplace Jeho božství v tajemství Nejsvětější Trojice (např. R 33), pronikání do jednotlivých tajemství Krista, zejména do eucharistie (7 H 7,11).

Bůh přítomný v duši

Terezie měla v této otázce znalost některých výroků scholastické teologie. Ale věděla o Boží přítomnosti ve světě a v lidské duši asi ještě méně, než ví dnes průměrný katolík třeba v Polsku. Vyšla z těchto nuzných znalostí a bylo jí dáno „vidět“, jaká je pravá skutečnost přítomnosti Boha v duši i ve všech věcech stvořených v Bohu (srov. R 29). Terezie podává zprávu o této zkušenosti dvakrát: Ž 18,15 a 5 H 1,10. Začtěme se do prvního textu: „V začátcích byla má nevědomost taková, že jsem nevěděla, že Bůh je přítomný ve veškerém stvoření; když jsem Ho tedy při této modlitbě vnímala tak přítomného ve své duši, zdálo se mi to nemožné. Avšak nemohla jsem nevěřit, že ve mně je, tak živě jsem Ho vnímala a tak jasně se mi zdálo, že jsem viděla Jeho přítomnost“ (Ž 18,10).
Podstata této zkušenosti spočívá v tom, že Terezie vnímá, že se nachází v Bohu, je Jím obklopena ze všech stran, zevnitř i zvenčí. Tento stav své duše přirovnává k houbě nasáklé vodou (srov. R 18). Zakouší také, že Bůh v ní přebývající uděluje své bytí všem ostatním tvorům, tak jako by ona byla tím hlavním příbytkem Božím. „Zdálo se mi, že vidím tři božské Osoby, které přebývaly v nitru mé duše a současně se udílely všem ostatním tvorům, aniž by někoho vynechaly a současně ve mně nepřestávaly přebývat“ (R 18). Terezie dorůstá do habituálního stavu, v němž zakouší Krista stojícího vedle ní po pravé straně a Nejsvětější Trojici v samotném středu duše (R 47).

Tajemství Nejsvětější Trojice

V tuto chvíli nám jde o to, jak Terezie pochopila podstatu tajemství Nejsvětější Trojice. Je třeba říci, že tato zkušenost má rozhodující význam v Tereziině mystickém životě. Dává jí jistotu a sílu v diskusi s teology. K této zkušenosti dochází již v roce 1565, kdy končí druhou část Knihy života. Terezie v ní popisuje rovněž zkušenost Nejsvětější Trojice: „Tajemství Nejsvětější Trojice a mnoho dalších nejvyšších pravd se jí stanou tak jasnými, že neexistuje teolog, se kterým by se neodvažovala diskutovat o pravdě těchto vznešeností. Sama je udivená, že jedna taková milost stačí, aby ji celou proměnila a způsobila, že už nemůže milovat nic kromě toho, který ji bez jakékoli její námahy uschopňuje k tak velkým dobrům, zjevuje jí svá tajemství a hovoří s ní s takovým přátelstvím a láskou, že se to nedá popsat“ (Ž 27,9); „Jindy, ve chvíli, kdy jsem se modlila vyznání víry sv. Atanáše: Quicumque vult… mi dal Pán pochopit, jak je Bůh jeden ve třech Osobách, a to tak zřetelně, že jsem nad tím velmi žasla a dostalo se mi útěchy. Velice mi to pomohlo k lepšímu poznání Boží velikosti a Jeho úžasných divů. Kdykoli nyní myslím na Nejsvětější Trojici, anebo slýchám ty, kdo o Ní hovoří, působí mi nesmírnou radost, že rozumím, jak se mi zdá, jak je to možné“ (Ž 39,25; R 16). Od konce roku 1565 bude k těmto milostem docházet po celé následující desetiletí včetně doby, kdy byl jejím duchovním vůdcem Jan od Kříže (od r. 1571). Dospívá dokonce k velmi smělému tvrzení: „Tomu, co víme z víry, tam duše chápe – můžeme to tak říci – z vidění.“ Jen slova „můžeme to tak říci“ zmírňují její odvážný výrok. vůči tomuto textu vznesli námitky minimálně dva cenzoři Terezie. To jen dokazuje mimořádnou hloubku tereziánské zkušenosti Nejsvětější Trojice.

Bůh jako nejčistší pravda a zdroj veškeré pravdy

Předmětem Tereziiny kontemplace se stává Bůh jako nejvyšší Pravda. Je to jedna z nejmimořádnějších Tereziiných zkušeností. U Terezie je všechno velmi konkrétní, zobrazené barevně, ale zde se vyjadřuje abstraktně: čistá Pravda. „V tomto majestátu mi bylo dáno pochopení pravdy, která je naplněním všech pravd; jak se to stalo, to popsat nemohu, protože jsem nic neviděla… Zůstalo ve mně vyryté pravé poznání této pravdy, která se mi představila nepopsatelným způsobem […]. Poznala jsem velikánské pravdy o této Pravdě lépe než kdyby mě tomu vyučovalo mnoho učenců.“ (Ž 40,1-4; opakování tohoto popisu: 6 H 10,5).

Boží slovo

Dalším důležitým předmětem tereziánské zkušenosti je moc Božího Slova. Terezie zakouší Slovo přítomné ve svém nitru, ve své mysli, ve vůli, v celé své bytosti (Ž 27,10). Chápe je jako adresované jí osobně. Podobně jako ti z evangelia, kteří se divili při pohledu na utišenou bouři na Genezaretském jezeře, se Terezie táže: „Kdo je Ten, že všechny schopnosti mé duše Ho tak poslouchají, který v jediné chvíli uprostřed takových temnot dává světlo a obměkčuje srdce, jenž se zdálo být kamenné, a vyvádí sladké slzy z pramene, který se zdál být tak dlouho vyschlý?“ (Ž 25,19). Pro Terezii je moudrost, kterou Bůh zjevil v Písmu svatém, rovnocená s poznáním Pravdy – Krista. Z tohoto poznání plyne poznání sebe a vlastní důstojnosti (srov. Ž 40,5). Toto pochopení krásy vlastní duše, jež je ve stavu milosti, Terezie ukáže o více než deset let později (1577) ve Vnitřním hradu.
Posledním účinkem Božího působení skrze slovo je úplné nastavení Tereziina intelektu na pravdu.

Církev, Boží království: pozemská církev, nebeská církev

Víme, že to byla jistá událost spojená s tajemstvím církve, která Terezii posloužila jako most mezi jejím osobním duchovním životem a apoštolátem všeobecné církve: jedná se samozřejmě o zkušenost rozdělení uvnitř církve, jež způsobila luteránská reformace. Z tereziánských spisů vyplývá, že církev chápe nikoli z hlediska její nejhlubší charakteristiky, ale jako pozemskou realitu, která prochází těžkými historickými obdobími a zároveň jako realitu, která žije slavným nebeským životem. Terezie zakouší církev trpící i bojující a zároveň dostává řadu milostí, které jí umožňují pochopit tajemství nebeské církve.

Tajemství hříchu

Můžeme zde poukázat na tři témata velmi důležitá v tereziánské nauce: hřích, satan, peklo. V případě hříchu je třeba rozlišit mezi kontemplativní zkušeností toho, co je hřích, a ponořením se do hříchu. U Terezie máme co dočinění s kontemplací podstaty hříchu, nikoli tedy se skutečností těžkého hříchu (srov. R 4,11; 6 H 7,2). Terezie má řadu vidění, jež jí umožňují pochopit přítomnost satana. Ale dostává se též do stavu, ve kterém se ho přestane bát. Prohlašuje, že je možné dojít k nejvyššímu stavu ducha, kde satan už není ve stavu cokoli způsobit (5 H 1,5). Známý je Tereziin popis mystické zkušenosti pekla uvedený ve 32. kapitole Knihy života. Je to jedna z nejtěžších zkušeností, jež vtiskla pečeť jejímu celému duchovnímu životu.

Tajemství milosti

Zde je třeba zohlednit Tereziinu zkušenost, nikoli apriorní teologické výroky.
Na prvním místě zde máme zkušenost Krista prostředníka. Jeho nejsvětější lidství je pramenem našeho ospravedlnění a všech milostí, včetně nejvyšších mystických milostí (srov. Ž 22; 6 H 7). Není zde důležitá originalita, ale zkušenostní původ tohoto tvrzení.
Následné pochopení vnitřní milosti: Terezie má zkušenost týkající se duše ve stavu milosti a duše ve stavu hříchu. Je to ústřední zkušenost v tereziánské mystice. „Bůh ve své velikosti chce, aby tato duše pochopila, že je svou božskou přítomností už blízko ní, a že tudíž už není zapotřebí posílat k Němu posly… Náš Pán a Král chce, abychom sami pochopili, že On nám rozumí; a jaký účinek působí Jeho božská přítomnost. A začíná v této duši podivuhodně působit…“ (Ž 14,5-6).

Pokračovat
Zpět na úvod