Pojmenování skutečnosti
Prvním krokem k uzdravení je pojmenování prožité zkušenosti pravým jménem. Začněme u toho, co do našeho života vnesli naši rodiče. Odhalujme vlivy, které na nás působily. Objevujme skutečnosti, které nás hluboce ponížily – i náš nepřiznaný hřích, zklamání životem, největší životní rány. Nezůstávejme přitom jen u rozumu, ale vyplavme z nitra bolavé emoce. Mluvím-li s lidmi o těchto věcech v osobním rozhovoru, často tvrdívají: „To už mám za sebou, táta o nás vůbec nedbal, žena mě podvedla, děti nám utekly z domu, selhal jsem, ale s tím vším už jsem se vyrovnal.“
Prosím, pokusme se cvičně si teď přiznat, že jsme se s tím nevyrovnali, protože jedině tak můžeme skutečně poznat, do jaké míry určují zraněné emoce ještě naši současnost a budují bariéru mezi námi a Bohem. Pokusme se přijmout, že jsme nejen pyšní a samolibí, ale také neuzdravení, bolaví, zranění a citově nezralí. Neznamená to, že to nutně musí být pravda, ale tato cesta nás k pravdě dovede.
Zraněné emoce jsou velkým strašákem a snaží se v nás vyvolat strach vyslovit bolavou, těžkou a trapnou věc. S ním je třeba počítat a prosit Boha o Ducha statečnosti, abychom se nebáli nechat je vyjít na světlo. Pokud se nás tato oblast týká, vyhledejme v nejbližší době blízkého člověka a vyslovme před ním to, co tryská z hloubi naší bytosti: zraněné emoce vůči rodičům nebo druhým lidem. Nebojme se vyslovit, co zazlíváme svému otci. Co bych dnes tátovi řekl, nebýt strachu, že ho ztratím nebo zraním; co jsem měl tenkrát na jazyku, ale pak jsem to zatlačil hluboko do podvědomí; co jsem mu toužil říci, když byl zlý na maminku, když se vracel domů opilý nebo když nás nechal na holičkách; když mu bylo jedno, že jsem udělal maturitu, vůbec o mě nezavadil a staral se jenom o své věci; když ho nezajímalo, že jsem se zamiloval, ani to, s kým chci sdílet život; když jsem byl nemocný a neměl jsem to komu říci? Co se v té chvíli ve mně odehrávalo? Stejně se podívejme i na vztah k mamince. Důležitou oblast tvoří naše emoce ve vztahu k Bohu. Hněvá-li se člověk na druhého, ví, že se to nemá. Zraní-li někoho, vnímá to jako hřích. Obvykle považujeme za největší hřích to, že někomu vynadáme, že mu řekneme něco nepěkného, rozzlobíme se na něho. Samozřejmě nás to potom mrzí, protože zároveň ztrácíme sami sebe – trošku se tedy politujeme a pak prosíme za odpuštění.
Ve vztahu k Bohu už to tolik nevnímáme. Většinou jsme byli vychováni ve zbožném katolickém prostředí a Pánu Bohu jsme nikdy nevynadali. To je ovšem veliká chyba, protože ve svém srdci výčitky vůči Bohu chovali. Skutečnost, že jsme je nevyslovili, nás skrytě od Boha odvedla a narušila naši důvěru, takže dnes nedokážeme spontánně říci: „Otec mi dal všechno, o nic mě neošidil. Jsem šťastný člověk a nikdy nebudu Bohu nic vyčítat, protože vidím, vím a prožívám, že jsem Bohem milovaný a vyvolený, ať se stane cokoliv! I kdyby mi život všechno vzal, nevezme mi nic!“ Kdo z nás to dokáže říci? Jak je to tedy s naší důvěrou?
Nedokážeme-li důvěřovat tak, jak důvěřoval Ježíš, pak mezi námi a Otcem něco překáží. Z velké části jsou to neuskutečněné rozhovory, tiché domácnosti, které jsme jen tak přešli – jak se to někdy dělává v manželství („však ono se to za týden zase rozchodí a už se k tomu nikdy nevrátíme, viď“). S Pánem Bohem jednáme přesně tak: „Chvíli jsme si netykali, dělal jsem, že není, on dělal, že nejsem – a hotovo!“
Kéž bychom po vzoru starozákonních proroků, žalmistů a velkých lidí církve dokázali říci: „Bože, hrozněs’ mě naštval!“ – či ještě ostřeji vyjádřit svůj odpor a nespokojenost, protože jsme se domnívali, že to byl on, kdo na nás vložil těžké břemeno a nezastal se nás, když jsme ho potřebovali! Že to on nám dal takového tátu, takovou mámu nebo takového faráře. On to byl, kdo mi dal povahu, s níž neumím žít, a já klesl tak, že mě to bude celý život mrzet. To všechno je třeba Bohu říci, vyplavit emoce. Nebojme se toho. Bůh ví, že ho hledáme a skutečně toužíme milovat. Jenže právě to nevyslovené mezi námi a jím lásce brání.
Má-li Pán zcela uzdravit všechnu bolest, musíme ji vyslovit. Nejtěžší je to s vlastními zraněnými emocemi. Nadáváme-li na druhé, jasně si uvědomujeme, že hřešíme. Zlobíme-li se na Boha, trvá nám to déle, ale nakonec přijdeme na to, že by se to nemělo a příležitostně to vyznáme. Jsme-li však agresivní vůči sobě, dokážeme tak žít po celé desítky let a vůbec se z toho nevyznáváme. Domníváme se totiž, že je to normální: „Jsem vinen, za všechno můžu já. Sám jsem si zbabral život, nedá se nic dělat.“
Pokud jsme si něco s manželkou nebo s bratrem vyříkali, museli jsme vyznat svůj díl viny. Ale někteří z nás mají tendenci brát na sebe vinu celou – včetně toho, co neudělali, ještě dříve než se s nimi setkáme. Prohlašují před Bohem, že jsou ti největší hříšníci na světě – jen aby byl klid a oni dosáhli svého.
Tak to ale nejde. Člověk má velikou důstojnost Božího syna vyváženou hodnotou Ježíšovy krve a Bůh těžko snáší, když někdo šlape po lidské důstojnosti, zvláště, jsme-li to my sami. Odvádí nás to od něho a sami se tak uzavíráme před dotekem jeho lásky. Měli bychom tedy vyplavit ze svého nitra všechno zklamání, agresi a odsuzování vzhledem k sobě samým. Nejednou chybně chápeme doporučení apoštola Jana soudit sami sebe tak, že se celý život ponižujeme. Jenže soudit sebe znamená nechat na sobě spočinout Boží pohled, stát v pravdě. Jsem Boží dítě, člověk vykoupený Boží láskou a krví Ježíše Krista – a jsem také hříšník. Obě rozporuplné zkušenosti žiji v tomto pozemském těle až do okamžiku, kdy skončím v Otcově náruči.
Negativní emoce nás vnitřně spoutávají, proto je třeba oddělit se od nich, což je velmi bolestné. Máme pocit, že jsme se svými emocemi srostlí. Nemůžeme je však ztotožňovat s podstatou své bytosti. Citovou bolest od sebe musíme oddělit jako prožitek, který potřebuje Boží uzdravení. Další krok znamená vyslovit bolestnou zkušenost – nejlépe před druhým člověkem – ve svátosti pokání nebo v modlitbě. Zapomínáme na to, že skrze zraněné emoce, které s námi rostly už od matčina lůna, nás Boží nepřítel vnitřně spoutával v naší důvěře vůči Otci a v naší schopnosti lásky a pravé dětské mentality, v níž bychom dokázali rozběhnout se Otci do náruče, důvěřovat proti veškeré naději, vyznávat velikost jeho lásky, ačkoliv jí necítíme. Byli jsme spoutáni nedostatkem lásky, nemilovaností, odmítáním, ponižováním. Tudy přichází zlo do našeho života a snaží se nás ochromit. Boží nepřítel usiluje o naši smrt a pokud přece jen žijeme, chce, abychom žili jen na půl, podvázáni. Chce ochromit naše útroby, srdce, duši, mysl, city a schopnost lásky – a velice se mu to daří.
Ale je tu Boží Syn, který přišel, abychom měli život a měli jej v hojnosti, a volá nás k životu ve jménu Otce. Otec je ten, kdo nám dal život a trpí, jestliže nežijeme naplno to, k čemu jsme povoláni. Prosme ho proto za rozvázání svých zraněných emocí.
Ochromují nás falešné představy o Bohu, špatné vztahy, strach, i ublížení ze strany druhých lidí – často žijeme celá léta jakoby pod příkrovem. Někdo to popisuje tak, že jakmile se má nad Božím slovem zamyslet, je úplně někde jinde – slepota temnota, hlouposti… Někdo není schopen citů vůči Bohu, není schopen nasadit se v díle Božím, připustit velice osobní rozměr Otcovy lásky k nám. Drží si Boha i lidi daleko od těla. Toto jsou znamení našich vnitřních pout, z nichž potřebujeme být Boží mocí rozvázáni k plné svobodě Božích dětí. Potom teprve dokážeme skutečně odpustit a přijmout odpuštění – ve vztahu k lidem, Bohu i k sobě.
Bůh nás učí žít s realitou, která je v životě každého z nás nějak ohraničena. Všichni jsme měli otce – takového a ne jiného, a ani maminku jsme si nevybírali. Bylo tu konkrétní prostředí, do nějž jsme se narodili. Všichni jsme byli také nějak uvedeni do zkušenosti s Bohem. Všichni jsme limitováni svými vlastními hříchy i hříchy druhých, schopnostmi a dary. Jedním z velkých životních pokušení je stále se bouřit proti těmto limitům, někdy otevřeně, jindy skrytě. Otec nás skrze Ježíše povolává k tomu, abychom se naučili v této ohraničené realitě šťastně žít jako ti, kdo si štěstí nemusí získávat a doplňovat různými vnějšími skutečnostmi, ale žijí je právě s vědomím Otcova vyvolení v každodenním setkávání a prožívání synovské důstojnosti. Ke schopnosti žít s realitou omezeného života vede dlouhá postupná cesta, na níž zrajeme. Nic nelze přeskočit. Procházíme obdobím mládí, kdy si myslíme, že zdoláme svět, a utržíme od něj první rány. Pak přichází období ranné dospělosti, kdy si myslíme, že vše zvládneme vlastní silou – období rozčarování a velkých osobních krizí. Konečně dospíváme do období, kdy nás Bůh s životní realitou smiřuje. Říkám to záměrně, protože tohoto smíření nejsme sami ze sebe schopni. Otec nás smiřuje skrze Ježíše Krista se skutečností vlastního omezení. My přispíváme souhlasem užívat pravou svobodu a střežíme ji, aby to byla svoboda Ježíše Krista. Snažíme se stát v pravdě, ať je jakákoliv.
V životě každého z nás přijde moment, kdy budeme Boha prosit o světlo, i kdyby to sebevíc bolelo a realita byla sebežalostnější. Pochopíme totiž, že jen tak jsme schopni přijmout až do konce též Boží vysvobození a milost k životu. Na cestě učení se žít s realitou se učíme také rozhodovat, přiznávat si své city a zacházet s nimi. Není to snadné. Pro starší generaci je vůbec těžké cit vyjevit, natož přijmout jako každodenní součást duchovní hygieny, stavět se proti falešným představám a nutkavým myšlenkám či pokušením, kterými se nás Boží nepřítel stále snaží uvrhnout zpět do temnot, v nichž jsme se ocitali.
Tam, kde jsme byli vysvobozeni a rozvázáni, je třeba častokrát v životě obnovovat své zasvěcení Kristu a zříkat se toho, co pro nás někdy v životě bylo příliš lákavé nebo nás naopak extrémně spoutalo, a tak volit svobodu. Je třeba vnitřně se stavět proti všem slovům smrti slovy života – odmítat slova, jimiž se nás mnozí snaží znovu vehnat do úzkosti, nenávisti, agrese, deprese nebo ochromení. Jediným způsobem je přijmout životní styl Ježíše Krista, v němž se necháváme zranit i uzdravit, ale nedopustíme, aby nás cokoli uzavřelo. Je lépe být zranitelný a zraňovaný než uzavřený a necitelný. Je třeba vědomě budovat vztah duchovního synovství – vůči Bohu Otci i vůči duchovním otcům, které nám Bůh do života pošle, a nechat se vést ke skutečné zralosti, kterou nám Bůh dává v osobním vztahu ke Kristu. Naznačili jsme to v evangeliu, v němž Ježíš hned po důvěrném svěření učedníkům: „Všechno je mi dáno od mého Otce“ říká: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi.“ To jsme my!
„A já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne.“
Výkladů, co je to jho, je mnoho. Chtěl bych říci, že Ježíšova jha se sice na jedné straně bojíme, ale ono netlačí ani netíží. Je jím Ježíšova synovská identita v lidském těle. Toto je naše jho: jsme děti, synové. Jsme však pouze děti, což je veliká věc. Učme se jít Ježíšovou cestou synovství. „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce. A naleznete odpočinutí svým duším.“ Neexistuje jiná cesta k lidské zralosti, než tato Ježíšova.