Negativní zkušenost s Otcem
Negativní zkušenost s Otcem ovlivňuje především vlastní životní zkušenost. Neberme to na lehkou váhu. Všechno, co jsme od početí v lůně své matky prožili, má tendenci stavět nás proti Otci, protože všechno, co jsme vnímali v oblasti emocí, bylo zatíženo nedostatkem lásky. Naši rodiče, byť sebesvětější, sebekrásnější a sebeoddanější Bohu, byli pouhými lidmi a jako každý z nás prožívali svůj vlastní nedostatek lásky. Tím spíše rodiče, kteří o lásku zápasili křečovitě a zoufale celá léta manželství. Mnozí z nás mají velice bolestné zkušenosti s vlastními rodiči, zvláště s otcem. Zkušenost s vlastním a posléze duchovním otcem a autoritou v církvi má velký vliv na utváření našich představ o Bohu – takovém jako je anebo není.
I pro ty, kdo už mnohokrát prosili Pána o uzdravení vztahů, je to oblast, jíž může definitivně vyčistit jedině autentická zkušenost s nebeským Otcem. Tento proces trvá někdy celá dlouhá léta. Naši tatínkové i naši páni faráři totiž do nás zaseli s tím dobrým i mnoho zlého, kdykoli na nás neměli čas, kdykoli si nás nevšímali nebo nás nepotřebovali, kdykoli nám dávali najevo, že jsme hloupí a že v životě nic nedokážeme. Kdykoli chyběli v nejtěžších okamžicích našeho života, kdy jsme potřebovali prostě jen slyšet: „máš na to“ nebo „neboj se, dobře to dopadne“. V důležitých životních rozhodnutích, kdy nám chyběla dvě slůvka: „věřím Ti“, která by nás dokázala postavit na nohy a dovolila nám, abychom ve svém nitru objevili Boží sílu k životu. Snad jsme neslýchali tak často, jak bychom potřebovali. Slova potvrzení ve vlastní identitě – nejprve dětí, potom dospívajících mladých lidí či dospělých mužů a žen. Snad jsme neslýchali slova lásky, uznání, pochopení a povzbuzení, slova života, kdy nás otec (a je to jeho povinnost v rodině) nevolal svými postoji k životu a nevěnoval nám důvěru potřebnou ke zvládání životních obtíží. To vše hluboce zasáhlo do našeho života.
Víme, že vysoké procento dnešních mladých lidí žije v rodinách, kde otec buď zcela chybí nebo neplní svou funkci. Důvod je prostý – je naplněn sám sebou a buď trpí jednou z nejčastějších chorob nás mužů, tedy přílišnou zaměstnaností, takže nikoho nepotřebuje (s výjimkou těch, kdo mu slouží), nebo je přecitlivělý natolik, že potřebuje kolem sebe naopak všechny (opět aby mu sloužili!). V každém případě neplní božskou roli, kterou mu Pán svěřil v povolání k mužství a otcovství.
Bolestná může být i zkušenost našeho nitra s matkou – prvním člověkem na této zemi, který mohl vyslovit ano nebo ne k našemu bytí. V jejím lůně jsme čekali na ortel smrti či života. Vpisovali se do nás její zápasy o přijetí nás samých. Celoživotní zápas mnoha i věkem pokročilých lidí o místo na slunci, o pozornost druhých a sebepotvrzení se často odvíjí právě od těchto mateřských zápasů.
Utvářely nás však nejen vztahy našich rodičů, ale vztahy všech lidí v našem okolí – našich sourozenců, kamarádů a posléze životních partnerů. Velkými jizvami poznamenají život první známosti. Chvíle, kdy se mladý člověk po všech bolestných zkušenostech s rodiči otevře jinému, takzvaně cizímu člověku a svěří mu do rukou svůj život a důvěru, aby byl zklamán, dokáží hluboce zranit, stejně jako velká životní ponížení, kdy jsme nedokázali přijmout vlastní slabost. Těmito zkušenostmi procházíme všichni bez výjimky.
Nedávno jsem v přednášce P. Józefa Augustina slyšel, že člověk citově dozrává až po čtyřicítce. To mě uklidnilo a vás bych tím rád povzbudil, abyste na cestě zrání vytrvali. Životní okolnosti nás staví pod nekompromisní soudy a sebepoznání. Všichni jsme slepí, ale ne všichni to dovedeme v hloubi své duše přiznat, naučit se s tím žít a objevit v Bohu zdroj života ukrytý v našem srdci.
Chceme-li tento krátký výčet uzavřít, abychom dospěli k řešení, zjistíme, že si uvědomujeme mnoho negativních životních zkušeností, které nás vzdálily od Otce. Jak přistoupit k této podstatné zkušenosti, která se nás snaží neustále vzdalovat od toho, jenž je zdrojem našeho života, i od nás samých tak, abychom byli vším možným, jenom ne dětmi nebeského Otce v duchu Ježíše Krista? Abychom ztratili krásu Božího synovství, anebo ji nikdy neobjevili? Co dělat, aby se naše vztahy a životní zkušenosti uzdravily a už nestálo v cestě k Otci? Jak se učit trvalému životu v procesu neustálého uzdravování? Jsme-li v náručí Otcově, jsme v tomto světě stále pod proudem Boží milosti, která nás uzdravuje a uschopňuje žít.