Jít k podstatě věcí
Jak víme, poslední generální kapitula nevydala pro následující šestiletí nějaký programový dokument, ale dala přednost možnosti zaměřit se na prohloubenou četbu sv. Terezie jako na přípravu pětistého výročí jejího narození. Vnímáme tuto volbu jako potvrzení nutnosti pokorně naslouchat té, kterou uznáváme jako matku a učitelku, abychom mohli od ní, z její zkušenosti a z její nauky čerpat kritéria pro cestu, kterou má v tomto období dějin náš řád projít.
Kromě toho je to víc než čtyřicet let, ve kterých mluvíme o obnově řádu, o nezbytnosti podniknout cestu, která znovu dá hlubokou motivaci našemu životu a znovu nás přivede k evangelijním a charismatickým pramenům našeho povolání. A musíme především pokorně uznat, že dosud nejsme skutečně obnovení. Spíše došlo ke změnám v důsledku mnoha aspektů: na severu planety (Evropa, severní Amerika) jsme zestárli a naše přítomnost je stále menší, zatímco na jihu vzrůstáme a řád se stále šíří. Proces pokoncilní obnovy jistě přinesl některé plody, jejichž důležitost se v žádném případě nesmí podceňovat. Dnes, po téměř dvacetileté práci, máme nový text Konstitucí, v těchto desetiletích byly vypracovány mnohé závažné a platné dokumenty, byly učiněny mnohé pokusy o znovunalezení autentičtějšího a specifičtějšího smyslu našeho tereziánského povolání.
Všechno toto naukové bohatství však ještě více ukazuje na základní problém a totiž na chudobu zkušenosti a zkušeností, které výše zmíněné berou vážně a snaží se uvést do praxe to, co jsme pochopili, schválili a vytyčili. V jistém smyslu jsme přijali a přizpůsobili teoretická a programová rozhodnutí bez toho, že by v konkrétním životě přinesla nějaké významné změny. Nebo lépe řečeno, změny, na kterých jsme se podíleli, přišly mnohem více zvenčí než zevnitř, více nám byly vnuceny historicko-sociálním kontextem, ve kterém žijeme, než vnitřním procesem, než řadou strategických rozhodnutí, která by dala kvalitu a sílu naší řeholní identitě, našemu duchovnímu a komunitnímu životu. To vše vysvětluje pokorné rozhodnutí poslední kapituly: vraťme se do školy svaté Terezie a nechejme se jí vést na cestě, kterou, jak vnímáme, je třeba ujít. A po tolika pokusech si ještě jednou dejme námahu zahlédnout nebo spíše vytušit to, co jsme neměli odvahu skutečně podniknout.
Při četbě Terezie si okamžitě všimneme obrovského rozdílu mezi naším vyjadřováním a tím, co nacházíme v jejích spisech, stejně tak jako ve spisech Terezie od Dítěte Ježíše a Jana od Kříže, i když v trochu jiné podobě. Z jejich stránek explicitně či implicitně vysvítá jejich život, malé a velké věci, které vyzkoušeli na své lidské a duchovní cestě a v řeholním životě; právě proto je vše, co říkají, současně jak originální tak účinné. Karmel, jak jsme v těchto letech mnohokrát slyšeli opakovat, dává přednost zkušenosti; zkušenosti s Bohem v modlitbě, zkušenosti s člověkem v bratrském společenství. Ale jak moc v našem vývoji využíváme zkušenost? Stavíme ji do centra? Studujeme ji? Ptáme se, jestli nás zkušenost něčemu naučila? Když mluvíme o konkrétní realitě našich komunit, děláme to často proto, abychom o ní vyjádřili nějaký morální soud nebo abychom navrhli nějaké projekty pro budoucnost. Abychom to vyjádřili termíny více spekulativními, tíhneme k tomu vyhnout se bytí a obracíme se k povinnosti bytí (abstraktní ideál) nebo k možnosti bytí (co budu moci udělat ve více či méně vzdálené budoucnosti). Je třeba sklonit se k chudobě přítomnosti, abychom mohli číst, co je psáno v konkrétních životech, v konkrétních zkušenostech, bez ohledu na to, zda se nám líbí nebo ne, zda korespondují s naším způsobem života a modelem karmelitánsko-tereziánské komunity nebo ne, jestli nám budoucnost otvírají nebo zavírají.
Tato hermeneutická práce, tento výklad dějin našeho hříchu a naší spásy je však jedinou možností, kterou máme, abychom pochopili, kam jdeme a kam by se nám případně líbilo jít, navzdory silám, které nás od toho odvádějí. V plánu budoucnosti, který vychází z četby zkušenosti, také naše chyby a pády – a vlastně právě ony – dostávají svou hodnotu, protože právě díky nim můžeme rozvíjet jistou životní moudrost, která se neomezuje na debaty o minulosti a o světě, ale která chyby a pády poznala a naučila se stavět se k nim čelem. Kde jsme udělali chybu? Proč jsme udělali chybu? To jsou základní otázky každého společenství, kterým se nemůžeme vyhnout, jestliže nechceme ztratit pohled na pravdu, totiž na pravdu reality a utéci do pravdy teoretické, ideální, hypotetické. Jako pokoj nevznikne tím, že se vyhneme konfliktům, ale že se k nim postavíme čelem a překonáme je, tak pravda se v dějinách nedosáhla bez neustálého procesu verifikace, tedy rozpoznávání chyb a jejich nápravy. Velikonoční tajemství je v tomto smyslu odhalením toho, jak se dobro a pravda zjevují v příběhu poznamenaném utrpením, hříchem a smrtí.
Věříme, že se na realitu našich komunit může aplikovat to, co sv. Terezie doporučuje jednotlivci, totiž potřebu vycházet z „poznání sebe sama“, bez kterého se neobejde žádný duchovní pokrok. Bez pokorného a pozorného uvážení toho, jací skutečně jsme, riskujeme, že se ohodnotíme špatně. Například v určitých podmínkách nebo v určité komunitě si můžeme myslet, že jsme ještě dostatečně silní a schopní a tedy nemáme potřebu nějaké pomoci nebo nějakých strukturálních změn, protože se naše hodnocení stavu komunity omezuje na počet členů a s jistou voluntaristickou snahou považujeme náš život za dostačující. (Ale můžeme se ptát: Za dostačující pro co? Pro život nebo pro přežívání?) Nebo obráceně, můžeme si myslet, že už není žádná naděje na změnu, protože se nám nedaří zahlédnout zárodky něčeho nového, co se skrývá pod podobou utrpení a zmaru, neklidu, případně deprese. Nebo v jiných regionech se mohou pyšnit tím, že mají k dispozici nespočetné zástupy mladých bratrů, aniž by realisticky zvážili, jak tento fakt závisí na vnějších, velice proměnlivých faktorech, a že je podstatné dát mladým dobrou formaci, která bude schopná předat jim naši identitu, jestliže chceme, abychom i v budoucnu byli Karmelem pevně zakořeněným. Skrze tyto chyby perspektivy, často racionalizované a kanonizované sociologickými či teologickými argumenty, stále narážíme jak mezi bratry, tak mezi mniškami na velice důležitou zkušenost, se kterou bychom chtěli všechny seznámit – totiž na obtíž „jít k podstatě věcí“, jak říkal učitel Edity Steinové Edmund Husserl.