Jaká je budoucnost tereziánského Karmelu?
Přednáška P. generála na volebním shromáždění
asociace „Regina Pacis“ v roce 2013
P. Saverio Cannistrà OCD
Osvobodit uvězněnou budoucnost
V našem starém světě se stále častěji ptáme na budoucnost: jakou budoucnost má demokracie? Jakou budoucnost má ekonomika? Jaká je budoucnost rodiny? Uvnitř každé z těchto otázek je zkušenost přítomné krize (krize demokracie, krize ekonomiky, krize rodiny) a obtíž přemýšlet o budoucnosti, která na takovou přítomnost navazuje. Jaká tedy bude moci být budoucnost všech těchto základních skutečností našeho života, když forma, ve které je v současné době zakoušíme, se jeví jako neschopná interpretovat realitu, odpovídat na její změny, přijmout realitu, aby ji mohla vést a organizovat? Ptát se na budoucnost demokracie nebo rodiny neznamená o nich pochybovat, téměř se bát, že se demokracie nebo rodina ztratí. Ptát se na budoucnost neznamená nezbytně se otevřít apokalyptickým nebo fantastickým scénářům. Jedná se především o to nejen zachytit historickou chvíli, ve které žijeme a ve které se množí známky krize, ale také nechat se tím vším provokovat ke změně.
Každá krize nás opravdu nutí k vážné revizi života, k pečlivému rozlišování toho, kým jsme a co děláme. Ne vše může v krizi přežít. Jako při ztroskotání lodi, něco se bude muset opustit, vyhodit do moře jako neužitečná zátěž, která překáží záchranným akcím. Nebo, méně dramaticky, jak to bývá při každém stěhování, musíme volit; ne všechno má cenu stěhovat jinam, něco pomíjí spolu s místem, na kterém to bylo dlouho uchováváno možná pouze z lenosti nebo z nadměrné úzkostlivosti. Co si vezmeme s sebou při svém stěhování se z přítomnosti do budoucnosti? A co opustíme?
Ale opravdu rozhodující otázka je ve skutečnosti jiná: pomocí čeho budoucnost vybudujeme? Protože budoucnost k nám nepřijde odněkud jako něco úplně hotového, ale je na nás, abychom jí postavili z materiálu, který máme aktuálně k dispozici. V tomto smyslu není pochyb, že budoucnost se rodí v lůně naší přítomnosti, ve které se skrývá, podobně jako se skrývá socha v kusu mramoru, ze kterého bude vytesaná. Michelangelo říkal, že sochařství je „umění odstraňovat“, protože viděl postavu uvězněnou v kusu mramoru, ze kterého se chystal ji vytesat. Přemýšlet o budoucnosti znamená právě toto: rozpoznat budoucnost uvězněnou v naší přítomnosti a osvobodit ji tím, že budeme dávat správné rány dlátem, aby její forma mohla vyjít ven z kusu, ve kterém je ukrytá. Samozřejmě že abychom to mohli udělat, musíme umět dívat se hlouběji pod povrch, jít k základu věcí, tam, kde se člověk setká s Bohem a se sebou samým a kde odkrývá, že je milován.
Vzpomínám si na báseň, kterou napsal krátce před svou smrtí teolog a německý biskup Klaus Hemmerle: „Přeji všem velikonoční oči, které jsou schopné vidět skrze smrt k životu, skrze vinu k odpuštění, skrze rozdělení k jednotě, skrze pláč ke slávě, skrze člověka k Bohu, skrze Boha k člověku, skrze já k ty.“
Chtěl bych k tomu výčtu přidat jedno přání: přeji všem velikonoční oči, které jsou schopné vidět skrze přítomnost do budoucnosti. V přítomnosti je smrt, vina, rozdělení, jsou tu rány, je tu člověk bez Boha, je tu vzdálený a abstraktní Bůh, je tu izolované já bez nějakého ty. To vše vidíme tělesnýma očima, očima tohoto světa s jeho moudrostí. Velikonoční oči, ty, které prošly setkáním s Ukřižovaným Zmrtvýchvstalým, vidí toto všechno, ale vidí také víc, jejich pohled je více pronikavý. Velikonoční oči, jako oči pravého umělce, nejsou očima zasněnýma, jsou to oči ostřejší, které vidí to nové a krásné, které se skrývá uvnitř, pod opotřebovaným a zmačkaným obalem, vidí lásku pod clonou indiference.
To je zkušenost emauzských učedníků: „Tehdy se jim otevřely oči a oni ho poznali. Ale on zmizel jejich zraku“ (Lk 24,31). Oči se v přítomnosti Vzkříšeného otevřou a oni ho poznají, aniž by se s ním však jakožto se Vzkříšeným viděli. Je to poznání, které přichází ne skrze oči těla, ale skrze hluboký pohyb celé osoby, skrze planoucí srdce. Učedníci znovu nacházejí odvahu a ztracenou vášeň a vracejí se zpátky ke komunitě, kterou opustili. Vzkříšený v nich samých osvobodil budoucnost, která byla uzavřená pod tíhou zármutku a ztráty odvahy. A proto se směr jejich cesty mění: z cesty útěku a oplakávání minulosti se stává cesta setkání s druhým a cesta hlásání objevené nové zvěsti.
Stručně řečeno, budoucnost vidíme jedině tehdy, když rozpoznáme Vzkříšeného v naší přítomnosti. Zdá se mi, že musíme udělat určitý druh kopernikovské revoluce. Obecně se domníváme, že budoucnost závisí na nějakých vnějších podmínkách, na něčem, co přijde a zázračně změní naši situaci. Nemoc se uzdraví, povolání nastoupí, krize se vyřeší, nepřítel se stane naším přítelem a podobně. Ale Pán by nám mohl říci: takhle smýšlejí i pohané, to není to, co charakterizuje křesťany. Co se v podstatě materiálně změnilo na situaci emauzských učedníků? Jsou přesně v té samé situaci jako před tím, pouze rozpoznali, že Vzkříšený je tam, je mezi nimi, i když zmizel jejich zrakům. Právě tohle jim otevřelo novou cestu, to jim ukázalo možnosti, o kterých si před tím mysleli, že neexistují. Toto je velikonoční pohled, který odhalil budoucnost komunity, ve které již nebyl Ježíš pozemský, která ale věřila v Ježíše vzkříšeného.
Náhražky budoucnosti
Nade všechno chraň své srdce
Tereziánská cesta uzdravení
Známky uzdravení