Historický pohled
Všeobecně
Poprvé se v historii název „třetí řád“ objevuje v roce 1221 v listě Inocence III. lombardským humiliátům (jednomu z mnoha tehdy vzniklých žebravých řádů). Svůj klasický ráz a význam však tento název dostal až tehdy, když jej bylo použito pro „Řád kajícníků“ sv. Františka z Assisi. Zde se označení „třetí řád“ přesně hodí v několikerém ohledu:
- protože se skutečně jedná o třetí Františkem založený řád, a sice i co do časové posloupnosti;
- protože tento třetí řád zachovával třetí řeholi (po první pro bratry a druhé pro sestry);
- protože také vzhledem k zachovávání podstatného bodu řehole, totiž chudoby, stáli členové tohoto třetího řádu – právně vzato – na třetím místě, jak to vysvětluje sv. Bonaventura: „První řád je řád menších bratří, který je zcela přísný a nezná ani společný majetek. Druhý řád je řád sv. Kláry, který se od prvního liší tím, že je sice pro ženy tím nejpřísnějším řádem, ale připouští společné vlastnictví. Třetí řád však byl zřízen pro muže a ženy žijící v manželství a ti, kdo v něm žijí, mají osobní majetek.“ (2)
Odtud přechází název „třetí řád“ i na podobná zřízení ostatních žebravých řádů, zvláště dominikánů, ale také augustiniánů a karmelitánů.
Přihlédnutím k tomuto dějinnému vývoji se objasní i vznik druhého označení, totiž „sekulární řád“ (ordo saecularis). (3)
Kromě společenství bratří a sester, kteří zachovávali první, případně druhou, řeholi s oním různým stupněm závazku k chudobě, existovala již záhy také společenství (převážně společenství žen), která žila podle třetí řehole, tedy náležela k třetímu řádu. K odlišení od těchto společně žijících terciářů se pro členy třetího řádu, žijící „ve světě“ (latinsky: in saeculo), prosazoval postupně stále víc název „tertiarii saeculares“, tedy „sekulární terciáři“, resp. „tertius ordo saecularis“ („sekulární třetí řád“), zatímco terciáři žijící ve společenstvích byli „tertiarii regulares“ („řeholní terciáři“). Ti pak vždy platili za „religiosi“, tedy za řeholníky (v nejplnějším smyslu slova), neboť jejich řehole byla přizpůsobena požadavkům řeholního života. Sekulární terciáři nikdy nebyli pokládáni za řeholníky – religiosi, nýbrž právě za „saeculares“, osoby „ve světě“.
Na Karmelu
Okruh terciářů žijících ve světě, tj. podle výše zmíněné terminologie „sekulární třetí řád“, se u karmelitánů, jak se zdá, zpočátku omezoval jen na panny nebo ovdovělé ženy, které skládaly slib naprosté čistoty, poslušnosti a mnohdy také chudoby. Výslovně o nich hovoří Mikuláš V. v bule „Cum nulla“ z 7.11. 1452, v níž schvaluje třetí řád karmelitánů, který ovšem tehdy, jak už bylo řečeno, zahrnoval pouze ženy, vázané slibem naprosté čistoty. (4)
Teprve v bule Sixta IV. „Dum attenta“ z 28.11. 1476 se karmelitánům ohledně třetího řádu přiznávaly stejné pravomoci, jaké měli františkáni a dominikáni už dlouhou dobu. V druhé polovině 16. století přibyly k třetímu řádu i neprovdané a vdané ženy se slibem čistoty, odpovídající stavu, v němž žily; a konečně začátkem 17. století i muži, kteří právě tak skládali slib čistoty odpovídající jejich stavu. Velký význam měla při tomto vývoji škapulířová zbožnost, zvláště zaslíbení uvedená v bule papeže Jana XXII. („Bulla sabbatina“) z r. 1322, o níž je dnes prokázáno, že není historicky pravá. (5)
Historické pozadí
Charakteristickým rysem středověké církve a společnosti, zvláště doby vrcholného středověku (12. – 13. st.), je silná přítomnost mnichů a řádů, kteří výrazně ovlivňovali religiozitu, kulturu a civilizaci, ba až natolik, že to téměř vypadalo, jako by opravdovým a správným křesťanem bylo možné být pouze v klášteře. Odtud pochopíme touhu tehdejších lidí být nějak spojeni s některým řádem. Vnějším znamením takového spojení bylo mít nějak podíl na řeholním oděvu, nebo přání v hábitě určitého řádu zemřít a být v něm pochován, takže řeholní oděv byl pokládán zároveň za „svatební šat“ (Mt 22,11n.). Obměnou věty „mimo církev není spásy“ se v jistém ohledu došlo k ještě zúženějšímu názoru „mimo klášter není spásy“. (6)
V této souvislosti je zajímavý příměr, kterým sv. Bernard z Clairvaux představuje, jak tři stavy v církvi – laici, světští duchovní a mniši – dosáhnou spásy. Objasňuje to obrazem trojího způsobu překonání řeky: brodem (laici), pomocí lodi (světští duchovní), po mostě (mniši). To znamená, že nejjistějším způsobem, jak dosáhnout spásy, je žít ve stavu mnišském. (7)
Je pochopitelné, že i takovéto motivace hrály při úsilí tehdejšího člověka, aby – když už nemohl úplně žít v klášteře – dosáhl s mnišstvím co nejužšího spojení, svou roli.