Deník, napsaný v scheveningském vězení po zatčení nacisty
bl. Titus Bradsma O.Carm.
Deník, napsaný v samotě cely, zahrnuje období od 23. do 31. ledna 1942. Projevuje se v něm duševní stav výjimečného vězně. Píše klidně a takovým způsobem přijímá i důsledky svých rozhodnutí. Je si vědom, proč byl uvězněn, a vkládá se pokojně do Božích rukou.
Po noci, strávené v Arnhemu, budu muset být zde v Scheveningenu jen jednu noc. S těmito slovy jsem byl zaveden 20. ledna do vězeňské cely č. 577. Druhý den ráno jsem musel být o půl deváté připraven k výslechu v Haagu. V poledne mělo být pravděpodobně všechno skončeno a vzhledem k mému zdraví jsem se měl vrátit domů. Zatím jsem se ale večer, 21. ledna, dověděl, že se má vazba prodlouží. Pan Hardegen, který mě vyslýchal, mě laskavě povzbudil, abych vězení snesl. Řekl mi, že jsem přece zvyklý na klášterní život, a to mi tíhu ulehčí. Opravdu tomu tak bylo.
Nyní se mi vracejí na mysl verše Longfellowa, kterým jsem se naučil v megenském gymnáziu. Hlavně se teď mohou aplikovat na mne:
V cele zcela sám,
kleče na kamenné podlaze
modlil se mnich s pravou zkroušeností
za hříchy své nerozhodnosti;
modlil se o větší sebezápor
v pokušení a zkoušce.
Tato „zkouška“ může pominout, ale ve vězeňském životě je mnoho věcí, na které si člověk musí zvykat.
Je tak neobvyklé dostat se do vězení v šedesáti letech! Panu Stevenovi, který mě zatkl, jsem to žertem řekl, už když jsem vcházel do vězení v Arnhemu. Jeho odpověď mě ale povzbudila: „Vy byste tedy nechtěl přijmout břemeno arcibiskupa!“ Dobře jsem znal důvod svého zatčení a odpověděl jsem upřímně, že si to pokládám za čest a že cítím, že jsem nejednal špatně. Totéž jsem opakoval panu Hardegenovi a dodal jsem: „Ale ano, dokonce to byl upřímný pokus vyrovnat rozdíly.“
Zatímco se toto na jedné straně připouštělo, na druhé straně se má činnost pokládala za odboj proti okupační moci. Toto obvinění jsem rozhodně odmítl. Zdůraznil jsem, že mým úmyslem bylo pouze sdělit jak tisku, tak říšskému komisaři, pevnou zásadu katolíků, vyslovenou biskupy, vzhledem k propagandě HNSH.
Komisariátu pak mělo být oznámeno stanovisko biskupů, nezávisle na tom, zda bylo či nebylo schváleno ředitelstvími a redakcemi katolických novin. Takové schválení ostatně bylo mimo jakoukoli pochybnost…
Chápu velmi dobře, že chování biskupů a katolického tisku jim není po chuti a že pověření, které mi dal arcibiskup a které jsem prováděl, je považováno tak trochu za odbojný čin, který vychází z našich katolických zásad a který míří proti nim. My máme opačné zásady než oni. A na jejich obhajobu budu s radostí trpět to, co bude nutné. Mé povolání do církve a ke kněžství mi dalo tolik slavného a krásného, že na oplátku rád přijmu všechno, co se může zdát nepříjemné. Z celého srdce opakuji s Jobem: „Dominus dedit, Dominus abstulit, sit nomen Domini benedictum. – Pán dal, Pán vzal, jméno Páně buď velebeno!“
Když jsme dostali od Pána dobré věci, proč bychom nepřijali stejně tak i věci zlé, když je nám jeho Prozřetelnost posílá? Popravdě řečeno, nemám se špatně. Nevím sice, jak to skončí, ale dobře vím, že jsem v Božích rukou: „Quis me separabit a caritate Dei? Kdo mě odloučí od Boží lásky?“
Myslím na tyto verše, které jsem dobře znal:
„Berte dny tak, jak přijdou,
krásné s vděčným srdcem,
při špatných myslete na ty, které budou následovat,
neboť neštěstí je jen kolemjdoucí chodec.“
S G. Gezellem chválím „svůj starý breviář“, který mi naštěstí nechali a který se teď mohu s největším klidem modlit. Jistě mi chybí mše a svaté přijímání, ale Bůh je stejně blízko mne, ve mně a se mnou: „In eo vivimus, movemur et sumus. – V něm žijeme, hýbáme se a jsme.“
„Bůh je tak vzdálený a tak blízký, je vždycky zde“ (Německé pořekadlo: „Gott, so nah und so ferne, Gott ist immer da“).
Proslulé místo, které svatá Terezie žárlivě opatrovala ve svém breviáři a které jsem poslal kolegovi prof. Bromovi, když byl ve vězení, je teď útěchou a vzpruhou i pro mne: „Nada te turbe, nada te espante. Todo pasa. Dios no se muda. Paciencia todo lo alcanza. Quien a Dios tiene, nada le falta. Dios basta.“ – „Nic ať tě neznepokojuje, nic ať tě neleká. Všechno pomine. Bůh se nemění. Trpělivost překoná všechno. Kdo má Boha, tomu nic nechybí. Bůh sám stačí.“
Policejní vězení, Scheveningen, 23. ledna 1942.
In festo Desponsationis B. M. Virginis, Matris meae. Sub tutela Matris. – O svátku zasnoubení bl. Panny Marie, mé Matky. Pod ochranou Matky.
Z Knihy Titus Brandsma, učitel lásky k lidem a mučedník svobody
s laskavým svolením KNA
upraveno