Tereziin vztah k rodičům

„Pán Bůh mi dal otce a matku, kteří byli víc hodni nebe než země“ (DT 261). (49) Tak Terezie po celý svůj život nahlížela na své milované rodiče. Její rodina pro ni byla „svatou zemí, prosycenou panenskou vůní“ (srov. Rk A 3v/AS 18), obrazem nebe. Terezie se probudila ve světě svatosti, viděla v něm jen krásno. Měla pocit, že celé její okolí vybudoval dobrý Bůh, aby živil a strážil „vzácné a delikátní rostliny“, které tam rostou.
Středobodem rodiny byl otec. Otec lidsky uctívaný, milovaný, takřka zbožňovaný, který se pro Terezii stal jednotou lásky a autority. Na vztahu k otci, kterého se nikdy nebála, se učila chápat, co je to autorita dobrého Boha. Dívala se na svého otce, zatímco on se stále díval na Boha – a tak se naučila prostřednictvím otce dívat na Boha. Terezie byla ještě malá, když jí otec vzal s sebou do kostela. Při kázání se k ní naklonil a řekl: „ ,Dobře poslouchej, má královničko, mluví se o tvé svaté patronce.‘ Opravdu jsem dobře poslouchala, ale dívala jsem se častěji na tatínka než na kazatele. Jeho krásná tvář mi tolik říkala!… Někdy měl oči plné slz a marně se snažil je zadržet. Zdálo se, že už není na zemi, tak ráda se jeho duše hroužila do věčných pravd…“ (Rk A 17v/AS 44). I při večerní modlitbě měla Terezie místo vedle otce. Stačilo jí se jen dívat, „aby viděla, jak se modlí svatí“ (Rk A 18r/AS 45-46). Že je její otec světec, o tom byla Terezie přesvědčená celý život (srov. DT 51, 58). Oba dva otcové jsou svázáni způsobem tak blízkým a intimním, že se Terezie odvážila po odchodu svého otce do ústavu Dobrého Spasitele napsat: „Ježíš… nám vzal toho, kterého jsme milovaly s takovou něžností, (…) ale zda to není proto, abychom mohly upřímně říci: ,Otče náš, jenž jsi v nebesích?‘ (Mt 6,9)“ (DT 127). (50)
Později, v době jeho nemoci, Terezie začala v postavě svého otce vidět nejen obraz Boha Otce, ale i Syna. Jeho úděl se pro ní stává zobrazením božských tajemství. „Jako klaněníhodná tvář Ježíšova, která byla zahalena při jeho umučení, tak i tvář jeho věrného služebníka měla být zahalena ve dnech jeho bolestí – aby mohla zářit v nebeské vlasti u jeho Pána, věčného Slova!…“ (Rk A 20v/AS 50). Otcův nemocí poznamenaný obličej jí objasňoval všechna tajemství Ježíšovy trpící Tváře.
Matka, to pro Terezii pro změnu byla atmosféra lásky, bezpečí a důvěry, atmosféra, v níž se člověk modlí: „Velmi jsem milovala Pána Boha a velmi často jsem mu odevzdávala své srdce malou formulí, které mě naučila maminka“ (Rk A 15v/AS 41). Na návštěvě u paní Lericheové si s Celinou říkaly: „To není jako maminka. Ta nás vždycky vedla k tomu, abychom se pomodlily!…“ (Rk A 12r/AS 33). I když matka zemřela v Tereziiných 4,5 letech, přesto se rysy této milované osoby vepsaly do jejího srdce a pomohly jí později pochopit mateřský rys lásky Boží: „Jak jemnocitné je srdce matky! Jak projevuje svou něhu tisícerou obezřetnou starostlivostí, na kterou by nikdo nepomyslel!“ (Rk A 6v/AS 24).
Že byla Tereziina intuice co se týče rodičů správná, potvrdil i papež Jan Pavel II., když 26.3. 1994 potvrdil heroické ctnosti Zelie a Ludvíka Martinových a dovolil je nazývat ctihodnými. V nynější době probíhá proces blahořečení.

Přednáška psaná v r. 1997

Zpět na úvod

Poznámky pod čarou:

(1) Sourozenci Ludvíka Martina byli: Petr Martin (1819 – zahynul při ztroskotání lodi neznámo kdy), Marie (1820 – 1846), provdaná za Burina, Anna Františka (1826 – 1853), manželka Lerichea, potom provdaná za ovdovělého švagra Burina a Sofie (1833 – 1842).
(2) Byl to určitý druh poustevny.
(3) Terezie tam se svým otcem ráda chodila (srov. Rk A 11v / AS 32).
(4) Originál této sochy byl v kostele sv. Sulpice v Paříži. Za francouzské revoluce byl ukraden a je nezvěstný.
(5) Po svatbě (1858) přenesl pan Martin sochu domů a tam se stala centrem domácí liturgie. Později měla důležitou úlohu při Tereziině zázračném uzdravení. Dnes je nad schránkou s ostatky sv. Terezie v kapli karmelitek v Lisieux a je všeobecně známá pod jménem „Panna Maria úsměvná“.
(6) Po skončení školy r. 1882 začala Celina chodit na hodiny kreslení, které dávala slečna Godardová. Pan Martin si přál, aby tam mohla chodit i Terezka a navrhl jí to: „A tobě, má královničko, by neudělalo radost, kdyby ses učila kreslit?“ Terezka chtěla říci, že ano, když zasáhla Marie a trochu suše poznamenala, že dům je už plný „mazanic“. Kmotřin názor zvítězil, Terezie neřekla ani slovo, ale několik týdnů před svou smrtí to vyprávěla Celině a vyznala, jak velká to byla pro ni oběť.
(7) Zemřela půl roku před svou sestrou – 24.2. 1877.
(8) Dopis Zelie Martinové Izidoru Guérinovi, 7.11. 1865.
(9) Dopis Zelie Martinové Izidoru Guérinovi, 12.11. 1863.
(10) Stefano G. Piat OFM, Storia di una famiglia, Edizioni OCD – Morena (Roma), 1994, str. 36.
(11) Ida Friederike Görres, Das verborgene antlitz, Herder & Co.GmbH., Freiburg im Breisgau, 1958, 9. vydání 1964, str. 42.
(12) Tehdy to bylo časté a obvyklé.
(13) V Lisieux v roce 1874 vydělával dělník v textilním průmyslu 2,25 až 3,50 franků za den. Kilogram chleba stál 0,30 F; kilogram hovězího 1,50 F.
(14) Svědectví dcer o matce v Tereziině procesu; I. F. Görres, ibid., str. 42-43.
(15) S. G. Piat, ibid., str. 98.
(16) Dopis Zelie Martinové Izidoru Guérinovi, 24.2.1859.
(17) I.F.Görres, ibid., str. 51.
(18) I.F.Görres, ibid., str. 53-54.
(19) Sestře Anežce od Ježíše, 5.– 6.5. 1890.
(20) Dopis Zelie Martinové Izidoru Guérinovi, 1.1. 1863.
(21) Dopis Zelie Martinové Ludvíku Martinovi, 31.8. 1873.
(22) Dopis Zelie Martinové Ludvíku Martinovi, 31.8. 1873.
(23) Dopis Ludvíka Martina Zelii Martinové, 8.10. 1863.
(24) Dopis Zelie Martinové Izidoru Guérinovi, 23.4. 1865.
(25) Dopis Zelie Martinové Izidoru Guérinovi, 27.6. 1865.
(26) Paní Martinová zaměstnávala až dvacet dělnic.
(27) Dopis Zelie Martinové Izidoru Guérinovi, 7.11. 1865.
(28) Dopis Zelie Martinové Izidoru Guérinovi, 23.12. 1866.
(29) Dopis Zelie Martinové Izidoru Guérinovi, 14.2. 1868.
(30) Dopis Zelie Martinové Celině Guérinové, 7.9. 1868.
(31) Dopis Zelie Martinové Izidoru Guérinovi, 1.11. 1868.
(32) Dopis Zelie Martinové Celině Guérinové, únor 1869.
(33) Dopis Zelie Martinové Celině Guérinové, říjen 1869.
(34) Dopis Zelie Martinové Izidoru a Celině Guérinovým, 24.2. 1870.
(35) Dopis Zelie Martinové Celině Guérinové, 27.3. 1870.
(36) S.G.Piat, ibid., str. 79-80.
(37) Zde je třeba odmítnout názory psychoanalytika J.F. Sixe v knize La véritable enfance de Thérése de Lisieux. Névrose et sainteté, Paříž, Seuil, 1972, na Tereziinu matku. Jestliže Zelie Martinová dávala své děti kojným, nedělala to proto, že „dává přednost své práci“ před svými dětmi a zanedbávala „nebezpečí“ tohoto řešení (str. 35), nýbrž proto, že trpěla rakovinou prsu, která jí zabraňovala kojit. Důkazem je i Zeliin dopis své švagrové Celině Guérinové ze dne 12.2. 1870, který psala před narozením svého osmého dítěte: „Z čeho mám jedině zármutek, je to, že musím dát zase své dítě kojné. Je tak těžké najít dobré lidi. Ráda bych si vzala kojnou do domu, ale není to možné! Místo zde sotva dostačuje pro nás. Ale Pán Bůh snad už vše dobře zařídí. On ví, že to není lenost, co mi brání kojit děti sama, neboť se nebojím žádné námahy.“
(38) Dopis Zelie Martinové Celině Guérinové, 8.10. 1870.
(39) Dopis Zelie Martinové Celině Guérinové, 17.10. 1871.
(40) Dopis Zelie Martinové svým dcerám Marii a Pavlíně, 1.11. 1873.
(41) Dopis Zelie Martinové Guérinovým, 15.11. 1871.
(42) Dopis Zelie Martinové Guérinovým, 17.12. 1876.
(43) Dopis Zelie Martinové Celině Guérinové, 10.5. 1877. I zde je musíme zpochybnit názor J.F. Sixe, který představuje Tereziinu matku jako tu, která způsobila, že Terezie prožívala své dětství v „ovzduší smrti“, a které se Terezie, protože se u ní projevovala „neobyčejná vůle k přežití“, toužila zbavit jako „nástroje smrti“ (srov. J.F. Six, „Malá Terezie“, Cesta, 1990, 2. vydání, str. 11-12, přeloženo z Terezie von Lisieux. Die Heilige des „kleinen Weges“, Freiburg-Basel-Wien 1979). Zelie Martinová se jistě projevovala jako křesťan své doby, v níž bylo silné eschatologické zaměření. Také se musela vyrovnávat se smrtí mnoha svých blízkých a zároveň s nemocí, která pracovala v jejím těle. Bojovala s ní ovšem do posledních chvil. Nechtěla umřít. Chtěla se uzdravit a doufala v to. Zachovala si pokoj a odvahu i v krutých utrpeních.
(44) Dopis Zelie Martinové Celině Guérinové, 15.7. 1877.
(45) Dopis Zelie Martinové Izidoru Guérinovi, 27.7. 1877.
(46) Dopis Marie Martinové paní Guérinové, 9.8. 1877.
(47) Dopis Zelie a Marie Martinové Guérinovým, 16.8. 1877.
(48) Zemřela v roce 1883 ve věku 83 let.
(49) Abbé Bellièrovi, 26.7. 1897.
(50) Celině, 26.4.1891.