Jak Edita Steinová skutečně přišla ke (katolické) víře
P. Ulrich Dobhan OCD
Když Edita Steinová 14. října 1933 po slavnostních prvních nešporách svátku svaté Terezie z Avily překročila práh klauzury kolínského Karmelu, splnilo se jí tím přání, které nosila ve svém srdci dlouhou dobu. Světice toho dne, svatá Terezie od Ježíše, jí na její dlouhé cestě na Karmel byla jakoby kmotrou.
První životopisec Edity Steinové, sestra Terezie Renata Posseltová z kolínského konventu, vypravuje: „Z jejího studijního a pracovního kontaktu s Hedvikou Conrad-Martiusovou a jejím mužem se vyvinulo věrné přátelství, které Editu častěji přivádělo na delší nebo kratší pobyt do Bergzabernu, kde její přátelé obhospodařovali rozlehlý ovocný sad. Přihodilo se však, že během jedné takové prázdninové návštěvy byli oba manželé zaměstnáni jinde. Než odjeli, zavedla paní Conrad-Martiusová přítelkyni ke knihovně a vybídla ji, aby si volila podle libosti. Všechno je jí k dispozici. Edita sama vypravuje: ,Sáhla jsem do knihovny namátkou a vytáhla objemnou knihu. Měla název ,Život svaté Terezie z Avily‘ a byla napsána jí samotnou. Začala jsem číst, knížka mě okamžitě zaujala a nepřestala jsem, dokud jsem nedočetla až do konce. Když jsem ji zavírala, říkala jsem si: ,Tohle je pravda!‘ Svítalo.‘ Edita to stěží vnímala. Zmocnil se jí Bůh a ona se ho už nepustila. Ráno šla do města koupit dvě věci: katolický katechismus a misálek.“ (1)
Tento popis Editina obrácení se stal světoznámým a za tu dobu má v sobě téměř cosi legendárního. Edita sama napsala v autobiografickém spisku Jak jsem přišla do kolínského Karmelu (2) toto: „Asi deset dní po návratu z Beuronu (tzn. v dubnu 1933) mě napadlo: Nepřišel snad konečně čas jít na Karmel? Už dvanáct let byl Karmel mým cílem. Od doby, kdy mi v létě 1921 padl do rukou ,Život‘ naší svaté Matky Terezie a ukončil mé dlouhé hledání pravé víry.“ (3) O přesném průběhu události „v létě 1921“ Edita sama nevypravuje nic. Zajímavé je, že také Pavlína Reinachová dosvědčuje: „Během léta 1921, když se služebnice Boží chystala od nás odjet, pozvaly jsme ji moje švagrová a já, aby si vybrala nějakou knihu z naší knihovny. Její volba padla na autobiografii svaté Terezie z Avily. Touto podrobností jsem si naprosto jistá.“ (4) To ale znamená, že Editě Steinové padla Tereziina Vita do rukou nejen v domě Hedviky Conrad-Maritusové v Bad Bergzabernu. To, že Edita přečetla knihu během pouhé jedné noci, patří tedy nejspíš k legendě.
Význam sv. Terezie při Editině konverzi ke katolicismu je však nepochybný. Potvrzuje to i P. Johannes Hirschmann SJ v jednom (dosud nezveřejněném) dopise z 13. května 1950 tehdejší převorce kolínského Karmelu, sestře Terezii Renatě Posseltové: „Důvodem, proč se – získána pro křesťanství – Edita nestala evangeličkou jako její učitel Husserl, její přítelkyně Hedvika Conrad-Martiusová nebo sama paní Reinachová, nýbrž katoličkou, byla bezprostředně četba životopisu svaté Terezie. Věřila však, že tento krok byl připraven vlivem Schelerovým, který ji oslovil zvláště ve svém katolickém období.“ (5) Tyto „přípravné“ momenty na cestě Edity Steinové k víře a ke vstupu do katolické církve nesmíme přehlížet. Pokusím se je zde načrtnout.
Výchozí bod pro Editino hledání pravdy spočívá v určitém druhu základního náboženského založení, které se ukazovalo už v jejím dětství. Edita vzpomíná: „…v mém nitru byl ještě jeden, skrytý svět. To, co jsem přes den viděla a slyšela, to tu bylo zpracováváno… O všech těchto věcech, kterými jsem skrytě trpěla, jsem nikdy neřekla nikomu ani slovo.“ (6) Už jako dítě věděla, že – řečeno se svatou Terezií – „je v nás cosi nevýslovně cennějšího, než co se vidí navenek“. (7)
Z tohoto vnitřního světa, který byl pro Editu nepostradatelný, ba přímo bytostně podstatný, vyplývá, a to přímo jako důsledek, dokonce její rozhodnutí, které učinila v 15 letech: „zcela vědomě a ze svobodného rozhodnutí si odvyknout modlit se.“ (8) Navzdory hluboké zbožnosti své matky si Edita zřejmě nikdy vnitřně nepřisvojila židovskou víru, vnímala na ní především to vnější, což ji spíše odrazovalo, jak to vysvítá z jejího popisu strýčkova pohřbu: „Smuteční řeči (…) se ohlížely za životem zemřelého, vyzdvihovaly, co udělal dobrého (…); útěšného neobsahovaly nic (…). Nestála za nimi víra v posmrtný život člověka a ve znovushledání po smrti.“ (9) Nebo to vysvítá i z toho, jak Edita popisuje svátek pesach v rodinném kruhu: „Svěcení svátku vůbec trpělo tím, že zbožně se ho účastnili jen má matka a menší děti. Bratři, kteří měli přednášet modlitby namísto zemřelého otce, to dělali způsobem málo důstojným. Když nebyl přítomen starší bratr a roli hlavy domu musel převzít mladší, dával dokonce zřetelně najevo, že v duchu si z toho všeho dělá legraci.“ (10) Mám tu na mysli také její vysvětlení relativně častých sebevražd mezi Židy (11) a její poznámky o talmudistických chytristikách, „které mě odpuzovaly“. (12) Při takové – podle její zkušenosti: zpovrchnělé – zbožnosti se v jejím nitru, z nějž ona žila svůj život, nemohlo pohnout ani zachvět nic. A odvyknout si tomuto druhu zbožnosti a modlitby jí vlastně ani nemohlo přijít moc zatěžko, zejména když „ta rozhodnutí stoupala z mně samé neznámé hlubiny“. (13)
Je také pochopitelné, že tím, co se odehrávalo v této „hlubině“, Edita nemohla jednoduše disponovat; a to znamená, že otázka náboženství potřebovala odpovídající časový okamžik. Tak o svém prvním seznámení s evangeliem – v rámci studia staré horní němčiny na vratislavské univerzitě četla Wulfilův překlad bible – píše: „Tenkrát mě to po náboženské stránce nezaujalo; (…) a – kdyby se nás dotkly – byli bychom o náboženských otázkách debatovali stejně otevřeně jako o jiných.“ (14) A při líčení své cesty na univerzitu nám prozrazuje: „Do krásných kostelů jsem nevstupovala. Vždyť jsem tam neměla co hledat.“ (15)
Při Editině typickém a výrazném daru vcítění, který projevovala už od dětských let, by se dalo sotva očekávat něco jiného, než že to budou setkání s druhými lidmi, jež ji posunou dál – také v náboženské otázce – jakmile k tomu nadejde správný čas. Setkání s Edmundem Husserlem, Adolfem Reinachem a především s Maxem Schelerem v ní způsobila obrat. Píše o tom: „Byl to můj první dotyk s dosud zcela neznámým světem. Ještě mě nevedl k víře, ale otevřel mi oblast ,fenoménů‘, které už jsem nemohla jen slepě míjet. Ne nadarmo nám stále vštěpovali, že máme na všechny věci pohlížet bez předsudků a odhodit všechny ,klapky‘ z očí. Bariéry racionalistických předsudků, v nichž jsem – aniž bych to věděla – vyrostla, padly a svět víry stál náhle přede mnou. Lidé, se kterými jsem se denně stýkala, k nimž jsem vzhlížela s obdivem, žili v něm. Určitě stáli přinejmenším za vážné zamyšlení. Zatím jsem se ještě nezačala otázkami víry zabývat systematicky, na to jsem byla ještě příliš naplněná jinými věcmi. Spokojila jsem se s tím, že jsem do sebe bez odporu pojímala podněty z okolí, a to mě – téměř nepozorovaně – postupně přetvářelo.“ (16) Viděno zpětně, toto byl v životě Edity Steinové velmi rozhodující moment, což ostatně ona sama musela nějak tušit už při loučení ve Vratislavi, neboť „v nejhlubším srdci jsem však měla – jako asi i ona (tj. maminka) – tajemné tušení, že je to loučení zasahující hlouběji“. (17) Byl to zároveň počátek bolestné a dlouhé cesty, neboť do křtu v Bad Bergzabernu uplynou ještě dobré čtyři roky. Ale nyní byla Edita vnitřně tak daleko, že „na všechny věci pohlížela bez předsudků“.
Uvědomujeme-li si tento její postoj, je pochopitelné, že tři větrem pocuchané stromy na jednom holém kopci v okolí Göttingen jí „stále připomínaly tři kříže na Golgotě“, (18) že postřehla trojí vyzvánění zvonů ze St. Albani, aniž znala jeho význam, (19) že – jak píše – „jsem se v Göttingen naučila úctě k náboženským otázkám a věřícím lidem“ a „dokonce jsem se svými přítelkyněmi někdy zašla do protestantského kostela“ (20) a že sama během služby v lazaretu v Hranicích na Moravě v roce 1915 byla vůči náboženským „fenoménům“ otevřená: „Když jsem třídila tu trochu majetečku, vypadl mi z poznámkového sešitu zemřelého (tj. vojáka) lístek: stála na něm modlitba za zachování jeho života, kterou mu dala jeho žena. To mě nesmírně hluboce zasáhlo. Teprve nyní jsem pocítila lidský rozměr tohoto úmrtí.“ (21) Taková vnitřní dispozice dává také zvláštní význam dříve nepatrným zážitkům, jaké Edita Steinová měla v létě 1916 ve Frankfurtu nad Mohanem: „Vstoupili jsme na několik minut do dómu, a zatímco jsme tam prodlévali v uctivém mlčení, přišla nějaká žena z trhu se svým košem a poklekla do lavice ke krátké modlitbě. To bylo pro mě něco docela nového. Do synagóg a protestantských kostelů, které jsem navštívila, se chodilo jen na bohoslužbu. Ale zde přišel někdo zprostřed všedních záležitostí do liduprázdného kostela jako k důvěrnému rozhovoru. Nemohla jsem na to nikdy zapomenout.“ (22) Nebo návštěva Liebiegova muzea, kde stojí Myrónova Athéna: „Ale dříve než jsme se dostali k ní, přišli jsme do místnosti, kde byly vystaveny čtyři postavy z vlámského ,Ukládání do hrobu‘ ze 16. století: Matka Boží a Jan uprostřed, Magdaléna a Nikodém po stranách. Korpus Krista tu již nebyl. Výraz těchto postav byl tak podmanivý, že jsme se odtud dlouho nemohli odtrhnout. A když jsme odtud došli k Athéně, shledala jsem, že je jen velmi půvabná, ale nechala mě chladnou (…) Teprve o mnoho let později při opakované návštěvě jsem k ní našla přístup.“ (23)
Po těchto „přípravných“ zkušenostech tomu ani nemohlo být jinak, než že setkání s Annou Reinachovou, jejíž muž padl v roce 1917 ve Flandrech, způsobilo v Editě hluboký převrat. Jako první se o tom zmiňuje P. Jan Hirschmann SJ ve výše citovaném dopise z 13. května 1950 sestře Terezii Renatě Posseltové: „Rozhodujícím podnětem k její konverzi ke křesťanství byl, jak mi sama vyprávěla, způsob, jakým její přítelkyně paní Reinachová v síle tajemství kříže nesla oběť, která jí byla uložena smrtí jejího manžela na frontě první světové války. V této oběti zažila důkaz pravdivosti křesťanského náboženství a otevřela se mu. Pobývala tehdy po Reinachově smrti v jejich domě, aby prohlédla jeho pozůstalost“ (viz výše). Autorka Editiny biografie zapracovala toto sdělení do 7. vydání (1954) své knížky, přičemž nechává promlouvat samotnou Editu: „Bylo to moje první setkání s křížem a Boží mocí, kterou kříž dává těm, kdo ho nesou. Poprvé jsem přímo hmatatelně před sebou viděla církev zrozenou z Kristova vykupitelského utrpení v jejím vítězství nad ostnem smrti. Byl to okamžik, v němž se zhroutila moje nevíra, židovství vybledlo a křesťanství zazářilo: Kristus v tajemství kříže.“ (24) Nelze přehlédnout sklon k přikrášlení zprávy, čímž je ovšem zpráva také nepřesná, vždyť Editino židovství vybledlo už dávno.
O této proměně svědčí také spisy, které v těchto letech (1918-1921) Edita napsala, ačkoli nepojednávají přímo o náboženských tématech, a stejně i její dopisy z této doby. F. J. Sancho Fermín o tom říká: „Je nepochybné, že Edita teď až do jisté chvíle prožívá dramatickou situaci: chce věřit, a přesto to nedokáže; víra přichází a opět jí uniká; intelektuálně tuší, že pravda je v Bohu, ale ještě ji nezakouší v životě; cítí, jak ji víra přitahuje, ale ještě jí není zcela proniknuta.“ (25)
Po tom všem by bylo bývalo velmi blízko ke konverzi k protestantismu, zvláště když různí přátelé z kroužku kolem Edmunda Husserla tento krok udělali a když naopak konverze ke katolicismu musela pro její rodinu, především pro její matku, znamenat tragédii ještě větší. Přesto se Edita obrací ke katolické církvi. Také toto rozhodnutí, k němuž dala jistě podnět četba Tereziiny autobiografie, bylo „připravené“. Edita píše: „směšování politiky a náboženství, které tam (tj. v protestantských církvích) převládalo, mě ovšem nemohlo přivést k poznání čisté víry a také mě často odpuzovalo.“ (26) Na její cestě ke katolicismu nelze také podcenit význam četby Möhlerova výkladu dogmatických rozdílů v katolickém a protestantském pojetí víry, Augustinových Vyznání a Exercicií Ignáce z Loyoly. (27) Přesto však teprve setkání s Terezií z Avily v létě 1921 vedlo Editu Steinovou k přesvědčení, že našla „pravdu“, a nakonec k rozhodnutí nechat se pokřtít v katolické církvi.
Převzato z časopisu Karmelimpulse, ročník 9, 1999/I, str. 16-21.
Z němčiny přeložila sestra M. Petra od Zmrtvýchvstalého OCD.
Z časopisu Karmel 3/2000
s laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) Srov. Edith Stein. Lebensbild einer Philosophin und Karmelitin, Nürnberg 1948, 28; česky: Vzpomínky na Editu Steinovou, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1992, str. 21.
(2) Würzburg 1994, vysvětlila a doplnila Maria Amata Neyerová OCD.
(3) Tamtéž, S. 20; v českém vydání str. 55.
(4) Positio k procesu blahořečení, Řím 1983, 437.
(5) Edith-Stein-Archiv Köln, sign. GIJ/Hi.
(6) Jüd. Fam.: Aus dem Leben einer jüdischen Familie, Edith-Stein-Werke, VII, 48násl.
(7) Cesta dokonalosti 28, 10 – citováno přesně podle českého vydání v Nakladatelství tiskárny Vimperk z r. 1991.
(8) Jüd. Fam., 121.
(9) Tamtéž, 56.
(10) Tamtéž, 44.
(11) Tamtéž, 57.
(12) Tamtéž, 181.
(13) Tamtéž, 124.
(14) Tamtéž, 159.
(15) Tamtéž, 174.
(16) Tamtéž, 230.
(17) Tamtéž, 189.
(18) Tamtéž, 211.
(19) Tamtéž, 210.
(20) Tamtéž, 283.
(21) Tamtéž, 304.
(22) Tamtéž, 362.
(23) Tamtéž, 362n. K oběma frankfurtským zážitkům srov. také fotografie a jejich popisky v knize Sr. Maria Amata Neyer OCD, Edita Steinová, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1993, str. 25-26.
(24) Cit. dílo, 68.
(25) Týž, Edith Stein, Burgos 1997, 141
(26) Jüd. Fam. 283.
(27) Viz dopis R. Ingardenovi z 8.11. 1927, Edith Stein Jahrbuch 2/1996, 402.