1. Eklesiální spiritualita
Možná se nám může zdát až příliš radikální názor francouzského teologa z předkoncilní doby, Alfonsa Orliniho, který v obhajobě eklesiální roviny křesťanské spirituality prohlašoval, že skutečný duchovní život, tedy život z Ducha Svatého, je možný pouze v katolické církvi. Prohlásil bez obalu, že „duchovní život je buď katolický, nebo není žádný“. (4)
Vyhraněnost tohoto názoru neztrácí svůj význam ani v současnosti v souvislosti s „všeobecnou potřebou duchovního života“, jakou dnes pozorujeme a která, jak se zdá, neustále sílí, a to navzdory „dalekosáhlým procesům laicizace“, jak píše Jan Pavel II. v apoštolském listu Novo millennio ineunte (srov. č. 33). Z toho se často rodí nekritické vyhledávání cizích kulturních tradic dálného Východu nebo přímo gnostických směrů, které nejen nedokážou uspokojit hlad po nadpřirozeném, ale deformují jej a vytvářejí tak destruktivní existenciální prázdnotu.
Podle nejnovějších vědeckých poznatků tedy budeme pod pojmem křesťanské spirituality chápat autotranscendenci pokřtěného člověka, která zapojuje intelekt a vůli, vrozené i získané schopnosti a také složitou oblast emocí. Vztažným bodem této autotranscendence je Bůh ve třech Osobách, který se dokonale zjevil v Ježíši Kristu. (5) Zkušenost sjednocení s Boží Trojicí mocí milosti, která je zároveň východiskem téhož sebepřesahu, se aktualizuje výhradně prostřednictvím církve a v ní podle řádu, který Kristus ustanovil jednou provždycky, když povolal k životu církev, své tajemné tělo.
Křesťanská duchovní zkušenost, která spočívá v základu křesťanské spirituality, jakkoli je sama o sobě individuální, vždycky zahrnuje i eklesiálně-společenský rozměr, a to nejen kvůli přirozenosti člověka jakožto společenské bytosti, ale především kvůli Kristu – hlavě tajemného těla, který je v srdci této zkušenosti. Individuální, a tedy i subjektivní zkušenost Krista není nikdy dostatečná, ať už by s sebou přinášela jakkoli hlubokou naději. Je tu zapotřebí univerzální zkušenosti církve, do které se vtiskuje individuální zkušenost jejích jednotlivých členů. Díky tomu o ní můžeme hovořit teologických pojmech a je podrobena hodnocení ve světle víry. Toto vyhodnocení slouží nejen k ověření její pravosti, ale také k obohacení vlastní individuální křesťanské zkušenosti moudrostí a celkovou zkušeností církve. Na druhé straně se víra církve obohacuje individuální zkušeností jejích jednotlivých členů, především mystickou zkušeností. (6)
Výstižně to odráží vztah skutečností vyjádřených pojmy sensus fidei a sensus fidelium. Pojem sensus fidei poukazuje na zvláštní hodnotu živé víry, utvářené láskou z vnuknutí Ducha Svatého. Je to nadpřirozená schopnost, díky níž věřící člověk dokáže spontánně a jaksi instinktivně rozlišit (instinctus fidei) to, co patří či nepatří k dědictví víry. Sensus fidei má proto subjektivní rozměr. Naopak sensus fidelium, o kterém učí II. vatikánský koncil (srov. LG 12), a jenž je označován též jako sensus Ecclesiae, se vztahuje k víře společenství církve. Jmenovitě se jedná nikoli o víru jednotlivých věřících (sensus aliquorum fidelium), nýbrž o víru všech věřících (sensus omnium fidelium). Jinými slovy, jestliže sensus fidei vyjadřuje dynamický rozměr zkušenosti, pak sensus fidelium vyjadřuje statický rozměr teologální zkušenosti společenství věřících. Tato obecná subjektivní zkušenost věřícího, ve kterém přebývá Duch Svatý, jenž ho chrání před jakýmkoli blouděním ve víře, znamená přednostní vztažný bod pro Magisterium Ecclesiae, teology i jednotlivé věřící křesťany. (7)
Křesťanská spiritualita, zejména ta katolická, je proto už ze své podstaty eklesiální. Je to totiž historicky podmíněný způsob, jak chápat a žít evangelijní pravdu tak, jak byla přijata, prožita a jak je i nadále předávána autoritativním způsobem uvnitř společenství církve. Jinými slovy, je to historicky jediná spiritualita církve, která je aplikována na bezpočet spiritualit jejích jednotlivých členů. Každá individuální spiritualita je pouze částečná a podmíněná „aplikace na život“ onoho nevyčerpatelného tajemství Krista, přítomného ve své církvi. (8)
V celé své šíři se tato zákonitost týká i sv. Edity Steinové, která svou osobní duchovní zkušeností obohatila vynikajícím způsobem společenství všeobecné církve. Nejprve ovšem musela objevit Krista přítomného ve své církvi a přijmout v plné otevřenosti srdce poklad víry pečlivě střežený v jeho církvi.